I.ÚS 760/2000
V PLATNOSTI- KS Plzeň 10 Co 843/2000
- ÚS I.ÚS 760/2000
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla podána po uplynutí 60denní lhůty stanovené zákonem. Lhůta začala dnem doručení rozhodnutí právnímu zástupci, nikoli účastníkovi řízení. Soud se nezabýval věcnou stránkou sporu, protože procesní podmínky nebyly splněny. Rozhodnutí bylo vyřízeno bez ústního jednání a bez přítomnosti účastníků.
Rubrum
I. ÚS 760/2000 Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného advokátkou JUDr. J. V., proti rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 10 Co 843/2000, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud se svou ústavní stížností podáním doručeným soudu dne 27. 12. 2000 s tím, že měl za to, že Krajský soud v Plzni svým shora uvedeným rozhodnutím porušil jeho základní práva vyplývající z Ústavy ČR a z Listiny základních práv a svobod. Ke své stížnosti stěžovatel uvedl, že krajský soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým se omezuje styk stěžovatele, jako otce nezletilého J. M., s tímto nezletilým. Stěžovatel vyslovil přesvědčení, že soudy při svém rozhodování přihlédly zejména k tvrzení matky dítěte, která uvedla, že stěžovatel je pravděpodobně členem neregistrované náboženské sekty. Stěžovatel citoval z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který v této souvislosti uvedl: "... nelze však pominout otcovy mimopracovní aktivity a v zájmu nezletilého je třeba jejich vývoj ověřovat". Stěžovatel vyslovil názor, že postupem krajského soudu došlo konkrétně k porušení ustanovení čl. 16 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to neoprávněným zásahem do práva svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými. Dále došlo, dle názoru stěžovatele, k porušení ustanovení čl. 16 odst. 4 Listiny, podle něhož může být výkon těchto práv omezen toliko zákonem. Stěžovatel konečně namítal i porušení ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny a čl 2 odst 4 Ústavy ČR, podle kterých může každý činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. V návaznosti na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadený rozsudek ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 23. 6. 2000, č. j. 18 C 43/99-63, zrušil. Ústavní soud při posuzování předmětné věci musel nejprve zkoumat, zda jsou splněny všechny zákonem požadované procesní podmínky. Ve smyslu ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 cit. zákona), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Rozsudek Krajského soudu v Plzni byl doručen právnímu zástupci stěžovatele dne 25. 10. 2000. Ve smyslu ustanovení § 49 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), má-li účastník řízení zástupce s plnou mocí pro celé řízení, rozhodnutí se doručuje pouze tomuto zástupci a nikoli účastníkovi. Z přiložených listinných materiálů je zřejmé, že stěžovatel byl v předmětném řízení zastoupen advokátem JUDr. M. Z. Den předání předmětné písemnosti stěžovateli, ke kterému mělo dle vyjádření stěžovatele dojít dne 28. 11. 2000, tedy nemá z hlediska počítání lhůt žádnou právní relevanci. V návaznosti na citované kogentní ustanovení § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu se den doručení rozhodnutí o posledním pravomocném prostředku právnímu zástupci stěžovatele již počítá do uvedené lhůty (na rozdíl od počítání lhůt podle ustanovení § 57 odst. 1 o. s. ř.). Posledním dnem 60 denní lhůty tedy byl den 23. 12. 2000. Pokud Ústavní soud obdržel předmětnou stížnost dne 27. 12. 2000, jednalo se o 64. den od doručení posledního pravomocného prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Návrh byl tedy podán po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu. Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen návrh stěžovatele odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.
Poučení
Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 22. února 2001 Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc. soudce Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.