I.ÚS 762/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti Ing. Ladislava Valeše, zastoupeného Mgr. Markem Burešem, advokátem, sídlem Vrchlického 981/43, Liberec, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 226/2025-34 ze dne 22. 1. 2026 a Městského soudu v Praze č. j. 3 Ad 17/2024-70 ze dne 7. 10. 2025, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a České komory autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, sídlem Sokolská 1498/15, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Vedlejší účastnice rozhodnutím č. R1305-4 ze dne 21. 11. 2013 pozastavila stěžovateli (autorizovanému inženýrovi) autorizaci s odůvodněním, že několik let nevykonával odbornou činnost. Stěžovatel proti rozhodnutí nepodal správní žalobu, ale v roce 2014 podal podnět, který byl posouzen jako žádost o obnovu řízení. Vedlejší účastnice obnovu nepovolila, protože návrh byl opožděný a neobsahoval nové skutečnosti. Proti tomuto rozhodnutí brojil stěžovatel správní žalobou, kterou Městský soud v Praze zamítl rozsudkem ze dne 13. 9. 2017. Kasační stížnosti vyhověl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 6. 12. 2019; dospěl k závěru, že žaloba byla nepřípustná pro nevyčerpání řádného opravného prostředku, avšak vzhledem k nesprávnému poučení bylo nutné ji odmítnout a postoupit jako včasné odvolání příslušnému správnímu orgánu. Shromáždění delegátů vedlejší účastnice takto posouzené odvolání zamítlo dne 15. 10. 2020.

2. Městský soud v rozsudku ze dne 11. 8. 2021 zrušil posledně uvedené rozhodnutí vedlejší účastnice pro nepřezkoumatelnost, zejména kvůli nedostatečnému posouzení běhu subjektivní lhůty podle § 100 odst. 2 správního řádu a otázky přístupu stěžovatele ke spisu. Vedlejší účastnice následně dne 18. 4. 2024 rozhodla, že se obnova řízení nepovoluje, a shromáždění delegátů vedlejší účastnice toto rozhodnutí dne 19. 10. 2024 potvrdilo.

3. Městský soud žalobu proti posledně uvedenému rozhodnutí v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Spor se soustředil zejména na otázku tvrzené nicotnosti původního rozhodnutí vedlejší účastnice, pravomoci jejích orgánů a existence důvodů pro obnovu řízení podle § 100 správního řádu. Soud navázal na předchozí judikaturu Nejvyššího správního soudu a uzavřel, že pozastavení autorizace nebylo výsledkem disciplinárního řízení, ale je zvláštním správním institutem podle autorizačního zákona. Dovodil proto, že rozhodovat mohlo představenstvo vedlejší účastnice a o odvolání shromáždění delegátů vedlejší účastnice, tudíž se nejednalo o rozhodnutí vydaná věcně nepříslušným orgánem.

4. Ve vztahu k obnově řízení městský soud konstatoval, že stěžovatel neunesl břemeno tvrzení ani důkazní břemeno ohledně nových skutečností či důkazů, které by nemohl bez svého zavinění uplatnit v původním řízení. Podle soudu stěžovatel po celou dobu věděl, že autorizaci nevykonává, a mohl relevantní důkazy předložit již tehdy. Návrh na obnovu řízení proto soud označil za opožděný a současně nedůvodný. Městský soud zdůraznil, že obnova řízení neslouží k dodatečné změně procesní strategie ani k opětovnému otevírání pravomocně vyřešených otázek.

5. Nejvyšší správní soud v záhlaví označeným rozsudkem zamítl kasační stížnost proti rozsudku městského soudu. Uvedl, že institut obnovy řízení neslouží k nahrazování nevyužitých opravných prostředků ani k dodatečnému přezkumu pravomocně skončené věci. Stěžovatel měl své námitky, včetně tvrzené nicotnosti rozhodnutí vedlejší účastnice, uplatnit přímo proti rozhodnutí o pozastavení autorizace z roku 2013. Nejvyšší správní soud současně uzavřel, že pravomoc představenstva vedlejší účastnice rozhodovat o pozastavení autorizace vyplývala přímo z autorizačního zákona, a nejednalo se tak o rozhodnutí orgánu absolutně věcně nepříslušného.

6. Stěžovatel spatřuje v napadených rozhodnutích porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2, 4, 36, 37 a 38 Listiny základních práv a svobod. Ústavní stížnost je založena především na tvrzení, že stěžovateli bylo fakticky odňato právo vykonávat profesi autorizovaného inženýra prostřednictvím řízení, které podle stěžovatele nenaplňovalo základní požadavky spravedlivého procesu. Namítá zejména absenci účinné obrany, nemožnost plnohodnotného přístupu ke spisu, údajné dodatečné úpravy dokumentů, podjatost rozhodujících osob a nedostatek pravomoci orgánů vedlejší účastnice. Uvádí, že ve lhůtě pro podání správní žaloby neměl přístup ke spisu ve věci pozastavení své autorizace a měl mít objektivní překážku v podání správní žaloby v zákonné lhůtě, kterou způsobila vedlejší účastnice. Podle stěžovatele správní soudy, zejména Nejvyšší správní soud, odmítly tyto zásadní námitky věcně přezkoumat a upřednostnily formalismus a stabilitu starého rozhodnutí před ochranou základních práv.

7. Stěžovatel dále tvrdí, že rozhodnutí vedlejší účastnice o pozastavení autorizace z roku 2013 je nicotné. Představenstvo vedlejší účastnice bylo podle stěžovatele nepříslušným orgánem. Stěžovatel uvádí, že nicotnost lze podle judikatury Ústavního soudu namítat kdykoliv a soudy k ní musejí přihlížet z úřední povinnosti. Stěžovatel odkazuje zejména na nálezy sp. zn. IV. ÚS 150/01 a II. ÚS 14/04. Rovněž namítá, že v původním řízení nebyly provedeny důkazy ani zjištěn skutkový stav a řízení vykazovalo znaky libovůle. Nejvyššímu správnímu soudu stěžovatel vytýká, že odmítl námitku nicotnosti jako opožděnou, čímž podle něj rezignoval na ochranu zákonnosti a legitimizoval postup vedlejší účastnice mimo její kompetence.

8. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Správní soudy se podrobně zabývaly procesním vývojem celé věci a logicky a přezkoumatelně odůvodnily své závěry. Dostatečně vysvětlily, proč v daném případě nelze institut obnovy řízení využívat k dodatečnému meritornímu přezkumu více než deset let starého pravomocného rozhodnutí vedlejší účastnice.

10. Nejvyšší správní soud v bodu 18 rozsudku zdůraznil, že pozdější návrh na obnovu řízení nemůže sloužit k "vrácení se" do původního řízení z roku 2013. Současně vysvětlil, že obnova řízení slouží k zohlednění nových skutečností nebo důkazů ve smyslu § 100 správního řádu, nikoli k revizi tvrzených právních vad původního rozhodnutí. Již v předchozím řízení (rozsudek č. j. 3 As 313/2017-36) bylo navíc podání stěžovatele posouzeno podle svého obsahu jako odvolání z důvodu vadného poučení, takže mu byla procesní ochrana poskytnuta. Nejvyšší správní soud proto nepřijal argument, že by stěžovatel byl objektivně zbaven možnosti využít dostupné procesní prostředky ochrany. Zároveň v bodu 20 uvedl, že se stěžovatel nyní pouze snaží napravit svou dřívější procesní nečinnost prostřednictvím obnovy řízení, což není možné.

11. Ústavní soud shledal rozsudky městského soudu i Nejvyššího správního soudu ústavně konformními. Soudy v souladu s ústavním pořádkem vysvětlily, proč měl stěžovatel již po vydání rozhodnutí z roku 2013 k dispozici standardní procesní prostředky ochrany, zejména správní žalobu, v níž mohl uplatnit i námitku nicotnosti či nedostatku pravomoci orgánů vedlejší účastnice. Současně řádně odůvodnily, proč pravomoc představenstva vedlejší účastnice vyplývala přímo z autorizačního zákona a proč tedy rozhodnutí nebylo aktem absolutně věcně nepříslušného orgánu. Samotná skutečnost, že stěžovatel dostupné procesní prostředky nevyužil, nemůže bez dalšího založit protiústavnost napadených rozhodnutí. Ústavní soud současně konstatuje, že závěr Nejvyššího správního soudu o nemožnosti znovu otevírat pravomocně skončené řízení prostřednictvím obnovy nepředstavuje formalismus ani svévoli, ale odpovídá smyslu obnovy řízení. Námitka tvrzené nicotnosti původního rozhodnutí sama o sobě nemůže bez splnění zákonných podmínek obnovy řízení založit důvod pro opětovné meritorní projednání věci.

12. Stěžovatelem odkazované nálezy sp. zn. IV. ÚS 150/01 a II. ÚS 14/04 nejsou pro nynější věc přiléhavé, protože řeší odlišné skutkové i právní situace. Nález sp. zn. IV. ÚS 150/01 se týkal ochrany dobré víry jednotlivce a legitimního očekávání vůči dlouhodobě respektovanému aktu veřejné moci, a to za situace, v níž stát po letech odebral již přiznané právo s tvrzením o nicotnosti původního rozhodnutí. Zatímco v nynější věci jde o zpochybnění pravomocného rozhodnutí o pozastavení autorizace prostřednictvím obnovy řízení, přičemž stěžovatel nevyužil včas standardní opravné prostředky. V nálezu sp. zn. II. ÚS 14/04 pak Ústavní soud řešil otázku nepřípustnosti obcházení restitučního zákonodárství určovací žalobou a stabilitu historických majetkových vztahů, nikoli procesní práva účastníka správního řízení, přístup ke spisu či podmínky obnovy řízení. Přestože oba nálezy obecně pracují s principem právní jistoty, jejich ratio decidendi vychází z jiného právního režimu, jiného typu dotčených práv i odlišného procesního kontextu, a jejich závěry proto nelze na nynější věc mechanicky přenášet.

13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. června 2026 Dita Řepková, v. r. předsedkyně senátu