I.ÚS 764/08

Rubrum

Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. Z., zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem, se sídlem Sokolská 60, 120 00 Praha 2, s adresou pro doručování nám. TGM 11, 750 00 Přerov, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2007, č. j. 60 Co 513/2007-136, a proti usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 28. 8. 2007, č. j. 6 C 14/2006-128, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Kroměříži, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatel napadá v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí obecných soudů a namítá porušení svého práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, výslovně práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud následující: Usnesením Okresního soudu v Kroměříži ze dne 28. 8. 2007, č. j. 6 C 14/2006-128 (dále též jen "usnesení okresního soudu"), bylo zastaveno řízení o odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 20. 11. 2006, č. j. 6 C 14/2006-116, a proti doplňujícímu rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 13. 3. 2007, č. j. 6 C 14/2006-123, neboť stěžovatel (v postavení žalovaného) nezaplatil soudní poplatek za podané odvolání. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání, kterém bylo rozhodnuto ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2007, č. j. 60 Co 513/2007-136 (dále též je "usnesení krajského soudu"), tak, že se usnesení soudu I. stupně potvrzuje. Krajský soud v odůvodnění uvedl, že stěžovatel odvolání nijak neodůvodnil, ale že z obsahu spisu vyplývá na straně okresního soudu správné posouzení jak skutkové, tak i právní. Uvedl, že poplatníkem poplatku za řízení před odvolacím soudem je odvolatel. Jde-li o poplatek za řízení, vzniká poplatková povinnost podáním odvolání. Nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnost zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí lhůty soud řízení zastaví (§ 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích). Ve věci bylo zjištěno, že usnesením ze dne 23. 7. 2007, č. j. 6 C 14/2006-127, byl stěžovatel vyzván k zaplacení soudního poplatku za podané odvolání. Toto usnesení bylo doručeno zástupkyni stěžovatele dne 26. 7. 2007. Tomuto postupu předcházelo usnesení ze dne 7. 6. 2007, č. j. 6 C 14/2006-126, kterým byla pravomocně zamítnuta stěžovatelova žádost o osvobození od soudních poplatků. Stěžovatel však dosud (pozn.: tj. do rozhodnutí krajského soudu dne 6. 12. 2007) poplatek nezaplatil. Proto bylo usnesení okresního soudu jako věcně správné podle § 219 o. s. ř. potvrzeno. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel především namítá, že okresní soud postupoval nesprávně, když výzvu k zaplacení soudního poplatku zaslal toliko právnímu zástupci stěžovatele. Podle § 45c odst. 3 o. s. ř. však platí, že má-li účastník osobně něco vykonat, nařídí předseda senátu doručení písemnosti nejen zástupci, ale i tomuto účastníku. Toto pravidlo se, podle názoru stěžovatele, uplatní při doručování výzvy k zaplacení soudního poplatku jako osobní povinnosti účastníka řízení. Povinnost zaplatit soudní poplatek je, podle stěžovatele, nezastupitelná. Jedině postup podle § 45c odst. 3 o. s. ř. tak má být plně v souladu s ústavní zásadou s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pokud by se stěžovatel o povinnosti zaplatit soudní poplatek dozvěděl, mohl by ji vykonat a odvolací soud by rozhodl meritorně o jeho odvolání. Za nepodstatné považuje stěžovatel, zda tehdejší právní zástupce sdělil stěžovateli, že obdržel výzvu k podání soudního poplatku či nikoliv. Vytýká oběma soudům, že jej nevyzvaly osobně. Odkazuje přitom na nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 177/2000, sp. zn. III. ÚS 738/2000 a sp. zn. III. ÚS 715/02, z nichž cituje. Dovozuje ve svém případě obdobnou situaci resultující v zamezení přístupu k soudu. II. Ústavní soud po zvážení obsahu ústavní stížnosti a obsahu jejích příloh konstatuje, že z ústavněprávního hlediska je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Přestože je součástí soudní moci, pojednané v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, a není jim proto ani nadřízen. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti podústavního práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem podústavního práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá "porušení základního práva a svobody" (např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99, in Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 17., č. 33, vydání 1, Praha 2000, I. Díl, str. 235; nález sp. zn. III. ÚS 84/94 in Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, vydání 1, Praha 1995, I. Díl, str. 257). Pokud stěžovatel cituje z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 177/2000, sp. zn. III. ÚS 738/2000 a sp. zn. III. ÚS 715/02, zdůrazňuje Ústavní soud, že se jedná o podstatně od situace stěžovatele odlišné případy. Ve všech těchto nálezech Ústavní soud uvedl, že výzvu k zaplacení soudního poplatku bylo nutno doručit nejen právnímu zástupci žalobce (účastníka řízení), ale i žalobci samému. Nosným důvodem těchto rozhodnutí, jak Ústavní soud zrekapituloval např. v usnesení sp. zn. II. ÚS 671/02 ze dne 28. 1. 2004 (publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, usnesení č. 2, str. 455 a násl.), však nebyl názor Ústavního soudu, že zaplacení soudního poplatku je natolik nezastupitelným úkonem, že by tento úkon mohl ve smyslu § 49 odst. 1 o. s. ř. (resp. § 45c odst. 1 o. s. ř.) vykonat jen účastník osobně. Nosným důvodem těchto vyhovujících nálezů bylo, že proti rozhodnutí o zastavení řízení, které je důsledkem nezaplacení soudního poplatku, nebylo možné v rámci tehdejší úpravy správního soudnictví podat žádný opravný prostředek. Vzhledem ke krátkým lhůtám k podání správní žaloby zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku mělo zpravidla za následek definitivní ztrátu možnosti bránit se proti nezákonným rozhodnutím orgánů veřejné správy. Z pohledu ústavního práva je tedy významná právě možnost dodatečného splnění poplatkové povinnosti v odvolacím řízení. Jednoinstanční řízení, konkrétně řízení o správní žalobě, nedávalo totiž obecným soudům právo vzít tuto skutečnost v úvahu, na rozdíl od soudních řízení upravených v částech třetí a čtvrté o. s. ř. Ústavní soud ostatně na rozdíly mezi tehdejší úpravou správního a civilního soudnictví opakovaně poukazoval; např. v citovaném nálezu sp. zn.

IV. ÚS 292/01 ze dne

22. října 2001 konstatoval, že "podstata problému spočívá v rozdílnosti právní úpravy civilního a správního soudnictví a z toho vyplývajícího dopadu do základních práv účastníků řízení. Zatímco v civilním řízení lze za určitých okolností vázaných na lhůtu pro odvolání proti usnesení o zastavení řízení pokračovat v řízení, ve správním soudnictví není takový postup možný vzhledem k absenci jakéhokoliv opravného prostředku." Z toho plyne Ústavnímu soudu i pro nyní projednávanou věc závěr, že pokud krajský soud v civilním odvolacím řízení zjistil, že ani ke dni jeho rozhodnutí (str. 2) stěžovatel poplatek nezaplatil, je následné potvrzení rozhodnutí okresního soudu ústavně konformní, i s přihlédnutí ke skutečnosti, že výzva byla doručena stěžovateli prostřednictvím právního zástupce. Není úkolem Ústavního soudu, aby reparoval případný nedostatek komunikace mezi stěžovatelem a jeho zástupcem. Protože podstatou ústavní stížnosti je námitka, že výzva k zaplacení poplatku byla doručena pouze právnímu zástupci, Ústavní soud odkazuje na svou předchozí judikaturu k ustanovení § 49 odst. 1 o. s. ř., resp. § 45c odst. 1 věta prvá o. s. ř., přístupnou na http://nalus.usoud.cz. Proto lze považovat napadená rozhodnutí za ústavně konformní a návrh na jejich zrušení za zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. května.2008 Ivana Janů předsedkyně senátu