I.ÚS 798/12
V PLATNOSTI- MS Praha 21 Co 356/2010 – 85
- NS 30 Cdo 3969/2011
- ÚS I.ÚS 798/12
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, protože věc byla již pravomocně ukončena. Soud uznal, že žalobkyně nepodala odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně, které nabylo právní moci. Z toho důvodu neměla stížnost praktický význam, protože ani její úspěch by neměnil skutečnost zániku řízení. Soud se opřel o § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatelky O.PO.RA, odborová organizace, se sídlem Bouzov 8, zastoupené Mgr. Milošem Vlasákem, advokátem se sídlem v Praze, na Poříčí 1071/17, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 8. 2010, čj. 21 Co 356/2010-85, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, čj. 30 Cdo 3969/2011-133, ze účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Obvodní soud pro Prahu 2 v řízení o náhradu nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup usnesením ze dne 7. 6. 2010, čj. 26 C 225/2008-79, vyslovil, že v řízení bude na straně žalobce nadále pokračováno s Odborovou organizací pracovníků správ památkových objektů při Národním památkovém ústavu. Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. 8. 2010, čj. 21 Co 356/2010-85, usnesení soudu I. stupně změnil tak, že v řízení nadále nebude pokračováno na straně žalobkyně s Odborovou organizací pracovníků správ památkových objektů při Národním památkovém ústavu. Své rozhodnutí odůvodnil tak, že předmětem řízení je nárok ryze osobní povahy, spjatý s osobou poškozené a zanikající s jejím zánikem. Po zániku původní žalobkyně nelze v řízení dále pokračovat, a proto nebyly ani splněny podmínky pro rozhodnutí o procesním nástupnictví. Dovolání proti usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 1. 2012, čj. 30 Cdo 3969/2011-133, odmítl. Nejvyšší soud považoval dovolání stěžovatelky za zjevně bezpředmětné, neboť ještě před jeho podáním byla věc pravomocně skončena (soud I. stupně totiž usnesením ze dne 17. 8. 2010 zastavil řízení; toto rozhodnutí nabylo právní moci 4. 9. 2010). Z tohoto důvodu dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítl. Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti rozhodnutí odvolacího soudu a proti rozhodnutí Nejvyššího soudu. Namítá, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nejvyšší soud nerespektoval změny judikatury, včetně jeho vlastní; rozhodnutí o procesním nástupnictví bylo svévolné, neboť k podání odvolání chyběla aktivní legitimace. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. V souzené věci však Ústavní soud takový zásah neshledal. Stěžovatelčina ústavní stížnost míří proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 8. 2010, jímž tento soud jakožto soud odvolací změnil rozhodnutí soudu I. stupně tak, že v řízení bude na straně žalobce nadále pokračováno s Odborovou organizací pracovníků správ památkových objektů při Národním památkovém ústavu, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky proti tomuto usnesení. Shodně s Nejvyšším soudem považuje Ústavní soud za stěžejní, že řízení v této věci bylo již skončeno, a sice usnesením soudu I. stupně ze dne 17. 8. 2010; toto usnesení nabylo právní moci dne 4. 9. 2010. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatelka nebrojila ani v civilním řízení, ani jej nenapadá ústavní stížností. Za této situace ústavní stížnost postrádá jakýkoliv praktický význam, neboť ani případný úspěch v řízení o ústavní stížnosti by nic nezměnil na tom, že řízení již bylo skončeno. V ostatním Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí. Na základě shora uvedeného odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 27. listopadu 2012 Vojen Güttler, v.r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.