I.ÚS 8/15

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného JUDr. Danou Ondrejovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Břeclavi, Fintajslova 27, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 29 Co 123/2014-183 ze dne 7. října 2014 a rozsudku Okresního soudu v Liberci č. j. 9 P 98/2009-157 ze dne 10. ledna 2014, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci jako účastníků řízení a vedlejších účastnic řízení 1. M. P., 2. O. D., takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Liberci rozhodl rozsudkem uvedeným v záhlaví tohoto usnesení tak, že změnil svůj předchozí rozsudek 9 Nc 497/2008-63 v části o výživném tak, že stěžovatel je od 1. 9. 2012 povinen platit výživné 7 500 Kč měsíčně (tj. o 2 500 Kč více). Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že potřeby 1. vedlejší účastnice řízení, tehdy nezletilé dcery stěžovatele se podstatnou měrou zvýšily. Důvody pro zvýšení soud shledal v tom, že dcera stěžovatele nastoupila na střední školu, což s sebou nese zvýšené náklady oproti škole základní, a zvýšila se i cena kursovného za různé volnočasové aktivity dcery. Proti tomuto rozsudku se otec odvolal.

2. Krajský soud rozsudkem uvedeným v záhlaví tohoto usnesení rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Nepřisvědčil otci v tom, že ke zvýšení potřeb dcery nedošlo. Zvýšení nákladů spojených s nástupem na střední školu a s volnočasovými aktivitami od roku 2009 soud považoval za skutečnost obecně známou. Soud uznal, že stěžovateli přibyla (třetí) vyživovací povinnost vůči synovi a jeho matce (družce stěžovatele). Stěžovatel však měl měsíční příjem přes 70 000 Kč (přibližně 71 000 Kč v roce 2012, 77 000 Kč v roce 2013). S ohledem na tento příjem krajský soud uzavřel, že výživné ve výši 7 500 Kč měsíčně lze považovat za výživné spíše na spodní hranici pro středoškolačku. Soud při tom zohlednil i tu skutečnost, že matka dcery (2. vedlejší účastnice řízení) hradí náklady na bydlení pro sebe i dceru sama, neboť došlo k rozvodu jejího manželství.

3. Proti rozsudku okresního i krajského soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

4. Stěžovatel namítl, že v řízení před oběma soudy nebylo prokázáno zvýšení potřeb na straně dcery. Závěr o tom, že náklady na školu i volnočasové kroužky jsou vyšší, nebyl ničím dokázán. Nebyly prokázány ani náklady na jednotlivé kroužky. Podle stěžovatele nebyl řádně zjištěn skutkový stav, což tvrdil již v řízení před oběma soudy a ty jeho tvrzení přehlédly. Rozhodnutí o zvýšení výživného v konkrétní věci nemůže být založeno úvaze, že se vše zdražuje, soud musí vždy provést odpovídající důkazy. Dále soudy nezohlednily, že stěžovateli v roce 2010 přibyla nová vyživovací povinnost vůči synovi. Odvolací soud se nijak nevyjádřil k tvrzení stěžovatele, že matka dcery má ve svém výlučném vlastnictví rodinný dům a dva pozemky. Stěžovatel přitom sám musí vynakládat nemalé částky na bydlení. Soudy v řízení nepřihlédly k jednorázovým plněním, které dceři poskytl a nepřihlédly ani k tomu, že zpochybnil četnost a výši měsíčních nákladů na jízdné, stravu a kapesné.

5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práv poskytuje. Ústavní stížnost je proto přípustná.

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není dalším stupněm v systému obecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].

8. Těžiště argumentace stěžovatele spočívá v nesouhlasu s tím, jak obecné soudy hodnotily jeho majetkové poměry a majetkové poměry 2. vedlejší účastnice řízení. Podle setrvalé judikatury zásadně není úkolem Ústavního soudu hodnotit (a přehodnocovat) hodnocení důkazů provedené obecnými soudy [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu je dán pouze tehdy, pokud by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].

9. Nic takového však Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že krajský soud vzal do úvahy skutečnost, že stěžovateli přibyla vyživovací povinnost vůči nezletilému synovi a jeho matce. Stejně tak zohlednil i skutečnost, že stěžovatel některé dny potřeby dcery uspokojoval při jejích návštěvách, a že matka má ve svém vlastnictví rodinný dům. Stejně tak již okresní soud zvažoval, zda zohlednit jednorázová plnění stěžovatele vůči dceři (řízení před soudem prvního a druhého stupně je nutno je chápat a hodnotit jako jeden celek, nikoliv jako řízení na sobě nezávislá, vzájemně nepropojená, srov. např. usnesení I. ÚS 363/10 ze dne 26. 2. 2010). Oba soudy se tedy celou věcí dostatečně zabývaly, logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem vysvětlily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Pojetí skutečností obecně známých v rozhodnutí obou soudů Ústavní soud neshledal příliš rozšiřující, nebo svévolné (jakkoliv nelze notoriety pojímat nadmíru široce, nelze je pojímat ani příliš úzce, k tomu srov. rozsudek NSS č. j. 1 As 33/2011-58 ze dne 12. 4. 2011, publ. pod č. 2312/2011 Sb. NSS). Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že oba soudy mohly své úvahy představit mnohem podrobněji, s ohledem na skutečnosti v řízení bez pochyb zjištěné však tato rozhodnutí obstojí.

10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. října 2015 Ludvík David v. r. předseda senátu