I.ÚS 833/13
V PLATNOSTI- KS Brno 30 Ca 157/2009-87
- NSS 9 Afs 1/2012-47
- ÚS I.ÚS 833/13
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, která se týkala vyměření daně z příjmu za rok 2006. Soud shledal stížnost zjevně neopodstatněnou, protože nižší soudy správně vyhodnotily důkazní situaci a použily správné právní úvahy. Námitky o porušení ústavních práv nebyly podloženy důkazy, které by zpochybňovaly rozhodnutí orgánů veřejné moci. Ústavní soud nepřiznal náhradu nákladů řízení, protože nebyly splněny zákonné podmínky.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 21. března 2013 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Vojena Gütlera a Pavla Holländera, ve věci navrhovatele Davida Zoubka, zastoupeného Mgr. Petrem Poláchem, advokátem se sídlem Smetanova 6, 678 01 Blansko, adresa pro doručování: Koliště 55, 602 00 Brno, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. ledna 2013 č. j. 9 Afs 1/2012-47, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. října 2011 č. j. 30 Ca 157/2009-87, rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 23. října 2009 č. j. 14866/09-1102-705050 a rozhodnutí Finančního úřadu ve Slavkově u Brna ze dne 30. září 2008 č. j. 29702/08/343970/0158, takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Formálně bezvadnou ústavní stížností se navrhovatel domáhal ve své daňové věci (vyměření daně z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 2006) zrušení v záhlaví označených rozhodnutí orgánů veřejné moci. Tvrdil, že jimi došlo k dotčení jeho ústavně zaručených práv a porušení ústavních kautel zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Zevrubně rozvedené stížnostní body svého návrhu, o něž toto návrhové žádání navrhovatel opíral a které již předtím (převážně) předestřel Nejvyššímu správnímu soudu v kasační stížnosti, navrhovatel upíná k realizaci důkazního procesu a hodnocení důkazní situace, v níž dle jeho náhledu nastala situace, ve které měl (dle něj nutně) správce daně stanovit daň za použití pomůcek ve smyslu § 31 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pro posouzení věci rozhodném. Na podporu svých vývodů navrhovatel odkázal rovněž na s danou problematikou související nálezy Ústavního soudu a rozsudky Nejvyššího správního soudu. Navrhovatel se posléze domáhal, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, následně zrušil nálezem napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci a přiznal mu náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), ani ostatních orgánů veřejné moci, tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodování. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor navrhovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Námitky uplatněné v návrhu předestřel navrhovatel v téměř shodném rozsahu v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud se s nimi potud, pokud poukazovaly na stav důkazní situace v předmětné daňové věci, hodnocení důkazů a případnou povinnost správce daně stanovit náhradním způsobem daň za použití pomůcek, v dostatečném rozsahu, logickým, přesvědčivým a přezkoumatelným způsobem vypořádal, přičemž tak učinil i s odkazem na relevantní judikaturu. Takto postačí na obsah odůvodnění jeho rozsudku, jako ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR, odkázat. Poukaz navrhovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 664/2004 se potom jeví jako nepřiléhavý, když skutkové a právní situaci v něm pojednávané kauzu navrhovatele připodobnit nelze. Zvrátit závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu s ohledem na kontextuální posouzení důkazní situace nemůže ani (navrhovatelem vyjmenovaná) judikatura Ústavního soudu týkající se nerespektování soudní judikatury, "sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti" a zohlednění teleologického výkladu. V důsledku toho, že porušení ústavně zaručených práv, jichž se navrhovatel dovolával, Ústavní soud neshledal, ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Návrh na odklad vykonatelnosti v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu se takto stal bezpředmětným. Náhradu nákladů řízení navrhovateli Ústavní soud nepřiznal, neboť k tomu s ohledem na dikci ustanovení § 62 odst. 4 citovaného zákona nebyly dány zákonné podmínky.
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 21. března 2013 Ivana Janů předsedkyně senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.