I.ÚS 843/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky A. P., zastoupené Mgr. et Mgr. Martinem Nezvalem, advokátem, sídlem Týnská 21, Praha 1, proti výroku I usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 23. února 2026 č. j. 30 P 136/2025-1408, 14 P a Nc 1/2026, 14 P a Nc 39/2026, za účasti Okresního soudu v Táboře, jako účastníka řízení, a B. S. a nezletilé E. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro tvrzené porušení svých práv podle čl. 4, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Ústavní soud pro úplnost uvádí, že výrokem II napadeného usnesení bylo rozhodnuto o návrhu na výkon rozsudku ze dne 21. 2. 2024 č. j. 14 Nc 57/2020-884. Stěžovatelka však v petitu ústavní stížnosti výslovně brojí pouze proti prozatímnímu rozhodnutí, čemuž odpovídá i argumentace v ústavní stížnosti (tj. proti výroku I napadeného usnesení). Proti výroku II napadeného usnesení nadto bylo přípustné odvolání a rozhodnutí o něm stěžovatelka ústavní stížností nenapadá. Z těchto důvodů je zjevné, že proti výroku II napadeného usnesení stěžovatelka touto ústavní stížností nebrojí.

2. Napadené rozhodnutí bylo vydáno v rámci řízení o návrhu vedlejšího účastníka (otce nezletilé vedlejší účastnice) na změnu péče, včetně nahrazení souhlasu stěžovatelky (matky nezletilé vedlejší účastnice) s podstatnou záležitostí týkající se nezletilé vedlejší účastnice (dále jen "nezletilá"). V tomto řízení byla nezletilá předběžným opatřením vydaným Okresním soudem v Táboře (dále jen "okresní soud") předána do péče vedlejšího účastníka a stěžovatelka byla oprávněna se s nezletilou stýkat ve vymezeném rozsahu. Uvedené předběžné opatření bylo usnesením okresního soudu následně prodlouženo o další tři měsíce. Usnesení o prodloužení však právní moci nenabylo, neboť bylo následně změněno usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud") ze dne 18. 12. 2025 č. j. 15 Co 543/2025-1251, který určil, že se předběžné opatření neprodlužuje. Tím došlo k obnově původního stavu, který byl založen rozsudkem okresního soudu ze dne 21. 2. 2024 č. j. 14 Nc 57/2020-884, dle něhož byla nezletilá svěřena do péče stěžovatelky a současně vymezen styk vedlejšího účastníka s nezletilou. Vedlejší účastník následně podal návrh na prozatímní úpravu poměrů nezletilé, načež okresní soud vydal napadené prozatímní rozhodnutí.

3. Okresní soud napadeným prozatímním rozhodnutím stanovil, že po dobu jeho trvání je stěžovatelka povinna a oprávněna o nezletilou pečovat každou neděli od 13:00 hodin do 14:00 hodin formou péče asistované prostřednictvím specializovaného pracoviště, v ostatní dny je o ni oprávněn a povinen pečovat vedlejší účastník. Zároveň určil, že stěžovatelka je oprávněna a povinna ve stanovené době uskutečňovat styk s nezletilou formou telefonních hovorů nebo videohovorů. Vedlejšímu účastníku současně uložil povinnost zajistit nerušený průběh tohoto hovoru a povinnost kontaktovat specializované pracoviště a domluvit si úvodní konzultaci. Stěžovatelce i vedlejšímu účastníkovi uložil také další související povinnosti (výrok I). Okresní soud dále zamítl návrh na výkon výše citovaného rozsudku č. j. 14 Nc 57/2020-884 odnětím nezletilé z péče vedlejšího účastníka (výrok II). Dospěl k závěru, že faktický stav nereflektoval stav právní založený označeným pravomocným rozsudkem okresního soudu. Nezletilá dosud setrvávala v péči vedlejšího účastníka a kategoricky odmítala návrat do výchovného prostředí stěžovatelky. Okresní soud ji považoval za dostatečně emocionálně i rozumově vyspělou na to, aby vnímala širší konsekvence rodinných vztahů. Dosavadní procesní aktivity obou rodičů jasně naznačovaly, že šlo o vysoce konfliktní spor, do kterého byla nezletilá přímo zatažena. Jakkoliv stěžovatelku jako rodiče považoval za schopnou se o nezletilou postarat, v daný okamžik podle okresního soudu nebylo možné, aby se nezletilá do péče matky bez dalšího okamžitě vrátila za situace, kdy se proti takovému řešení kategoricky vymezila a výslovně uvedla, že pokud by k tomu byla donucena, od stěžovatelky by utekla. Takové řešení by ještě více prohloubilo nynější vztahové problémy mezi stěžovatelkou a nezletilou a v dlouhodobém horizontu by mohlo vést k nenapravitelným škodám. K zadání znaleckého posudku se okresní soud stavěl rezervovaně s ohledem na přetíženost soudních znalců, přičemž znalecké zkoumání v dlouhé časové ose by nemuselo odrážet stav poměrů k datu soudního rozhodnutí.

II. Argumentace stěžovatelky

4. Podle stěžovatelky je rozhodnutí překvapivé a nepředvídatelné. Popírá navíc závěry rozhodnutí krajského soudu č. j. 15 Co 543/2025-1251, kterým nebylo prodlouženo předběžné opatření. Vedlejší účastník totiž mařil osobní kontakt stěžovatelky s nezletilou, k věci přistupoval pasivně či manipulativně. Okresní soud napadeným rozhodnutím tento jeho přístup "odměnil". Neprovedl důkazy, které stěžovatelka navrhovala. Důkaz znaleckým posudkem odmítl s odůvodněním, že soudní znalci jsou přetížení. Neprovedl ani důkaz, z nějž by vyplynulo, že vedlejší účastník přiznal, že má tajně pořízený zvukový záznam policejního výslechu nezletilé, přičemž se s tímto návrhem v napadeném usnesení vůbec nevypořádal. Ačkoliv byl okresní soud upozorněn, neučinil při pohovoru s nezletilou opatření, která by zabránila jeho nahrávání. Podle stěžovatelky tak nezletilá hovořila se soudkyní s vědomím, že vedlejší účastník záznam následně uslyší. Okresní soud ostatně pochybnosti o důvodech změny postoje nezletilé připouští. Nařízený asistovaný styk nadto neplní svůj účel a pověřená pracovnice nepostupuje adekvátně. Napadeným rozhodnutím nadto dochází k porušení závazku státu ochránit dítě před psychickým týráním ze strany vedlejšího účastníka.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. V právě posuzované věci jsou naplněny procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem. Proto Ústavní soud přistoupil k posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti.

6. V právě posuzované věci rozhodl okresní soud prozatímním rozhodnutím podle nové právní úpravy (s účinností od 1. 1. 2026). Nová právní úprava v § 465a a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, týkající se prozatímních rozhodnutí vychází z toho, že poměry dítěte mají být s ohledem na důsledné zajištění všech procesních práv všech účastníků řízení upravovány zásadně meritorně. Dočasná úprava je vždy určitou výjimkou z pravidla, která se uplatní pouze v nezbytných případech, kdy je zapotřebí upravit poměry před rozhodnutím ve věci samé. Ústavní soud v usnesení ze dne 29. 4. 2026 sp. zn. IV. ÚS 766/26, bod 6, dospěl k závěru, že v poměrech řízení o ústavní stížnosti lze i při rozhodování o takto vydaných prozatímních rozhodnutích vyjít z ustálené judikatury stran předběžných opatření, podle níž se Ústavní soud zpravidla nezasahuje do rozhodnutí o předběžných opatřeních. V obou případech jde o rozhodnutí, která představují pouze přechodné řešení situace, do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem a není jimi prejudikován konečný výsledek sporu. I prozatímní rozhodnutí tak je třeba podrobit z hlediska ústavněprávního přezkumu tzv. omezenému testu ústavnosti (srov. např. nálezy ze dne 19. 7. 2022 sp. zn. I. ÚS 3150/21, bod 16, nebo ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 52/13). V rámci něj posuzuje, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole dle čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a odst. 3 Listiny (např. nálezy ze dne 13. 3. 2024 sp. zn. III. ÚS 2606/23, bod 17, nebo ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98).

7. V posuzované věci je nadto relevantní, že napadené prozatímní rozhodnutí v mezidobí ztratilo účinnost, neboť délka jeho trvání byla stanovena do 23. 5. 2026. Ústavní soud u okresního soudu ověřil, že usnesením ze dne 18. 5. 2026 č. j. 30 P 136/2025-1521 bylo dosud nepravomocně prozatímní rozhodnutí změněno a prodlouženo. Zároveň proti tomuto usnesení stěžovatelka podala ke krajskému soudu odvolání, o kterém dosud nebylo rozhodnuto. Účinky napadeného rozhodnutí tak nejsou aktuální, což vylučuje efektivní zásah Ústavního soudu. Ústavní soud by přesto mohl vyslovit neústavnost napadeného rozhodnutí, což však, jak bude dále vysvětleno, v posuzované věci není opodstatněné.

8. Napadené rozhodnutí bylo vydáno soudem, tedy orgánem příslušným o návrhu vedlejšího účastníka na vydání prozatímního rozhodnutí rozhodnout, a na základě ustanovení, která jeho vydání umožňují. To stěžovatelka ani nijak nezpochybňuje. Zároveň je napadené rozhodnutí dostatečně odůvodněno. Okresní soud se podrobně zabýval i důvody, pro které nepovažoval aktuálně za možné navrátit nezletilou do péče stěžovatelky, a to přes schopnost stěžovatelky o nezletilou pečovat. O svévoli nesvědčí ani námitky stěžovatelky, které míří zejména do oblasti dokazování. I z povahy prozatímního rozhodnutí je zřejmé, že je vydáváno v situaci, kdy zpravidla není proces dokazování ukončen. I pokud tak stěžovatelka zpochybňuje dosavadní neprovedení některých navrhovaných důkazů, bude z hlediska ústavnosti uvedené hodnotit až při jeho završení. To mj. i z důvodu, že okresní soud může stěžovatelčiny důkazy ještě provést (a to i pokud by návrhy na jejich provedení usnesením zamítl; srov. § 170 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád), nebo se jejich provedení v kontextu dokazování stane nadbytečným.

9. O svévoli nesvědčí ani námitka, že dochází k porušení práva na ochranu dítěte před psychickým týráním. To stěžovatelka zřejmě dovozuje výhradně ze závěrů znalce ohledně osobních charakteristik vedlejšího účastníka, u nějž shledal mj. "egocentrické zaměření" a "nátlakový či manipulativní styl komunikace" (srov. bod 15 napadeného rozhodnutí) a svých tvrzení o pořízení zvukového záznamu policejního výslechu nezletilou (k čemuž ji měl navést vedlejší účastník). Okresní soud nicméně na základě provedeného dokazování vyhodnotil schopnosti vedlejšího účastníka jako dostatečné (srov. bod 17 napadeného usnesení), z rozhodnutí pak nevyplývají okolnosti, jež by stěžovatelčina tvrzení jakkoliv potvrzovaly. Okresní soud nadto vzhledem k nepřehlednosti o stavu věci i s ohledem na tvrzení stěžovatelky zdůraznil potřebu dalšího dokazování (bod 13 napadeného rozhodnutí).

10. Na výše uvedeném nic nemění ani domněnka stěžovatelky, že nezletilá mohla nahrávat průběh rozhovoru před soudem. Ústavní soud nijak nesnižuje závažnost jejích tvrzení, s nimiž by se obecné soudy (bude-li je stěžovatelka tvrdit i v řízení před obecnými soudy) měly adekvátně vypořádat. Je však třeba podotknout, že v usnesení č. j. 30 P 136/2025-1521 (byť nepravomocně) okresní soud závěr o výrazně narušeném vztahu nezletilé se stěžovatelkou podložil i dalšími důkazy, mj. zprávou z psychologického vyšetření (srov. body 4-6 usnesení č. j. 30 P 136/2025-1521). V tomto ohledu je třeba připomenout, že pokud nebude stěžovatelčině odvolání proti usnesení č. j. 30 P 136/2025-1521 vyhověno a setrvá-li na svém postoji i poté, nic jí nebude bránit podat novou ústavní stížnost.

11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. června 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu