I.ÚS 886/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) A. K., zastoupeného JUDr. Lukášem Duffkem, advokátem, sídlem Na Pankráci 1683/127, Praha 4, a 2) J. K., zastoupené JUDr. Stanislavem Šichem, advokátem, sídlem Novomlýnská 3, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 4 To 81/2025-202 ze dne 8. 1. 2026 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. Nt 263/2024-167 ze dne 20. 8. 2025, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 a 6 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Ústavní stížnosti stěžovatelů projednávané původně pod sp. zn. I. ÚS 886/26 a I. ÚS 887/26 spojil Ústavní soud usnesením ze dne 15. dubna 2026 ke společnému řízení.

3. Stěžovatel 1) byl rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 73 T 5/2022 ze dne 8. 6. 2023 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") sp. zn. 3 To 87/2023 ze dne 16. 9. 2024 uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, 6 písm. a) trestního zákoníku a zvlášť závažného zločinu poškození finančních zajmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 5 trestního zákoníku (ve znění účinném do 31. 5. 2015), za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci, na dobu osmi roků a peněžitý trest v celkové výměře 1 050 000 Kč (70 denních sazeb ve výši 15 000 Kč).

4. Napadeným usnesením městského soudu byl zamítnut návrh stěžovatelů na povolení obnovy řízení, neboť nebyly splněny podmínky stanovené § 278 odst. 1 trestního řádu. Stěžovatelé proti tomuto usnesení podali stížnost, které vrchní soud napadeným usnesením zamítl jako nedůvodné.

5. Stěžovatel 1) brojí proti důvodům, kvůli kterým vrchní soud odmítl navrhovaný výslech M. G., když má za to, že vrchní soud zaměnil obecné téma obhajovací argumentace s konkrétním obsahem výpovědi G. Tvrdí, že doplňující prohlášení G. ze dne 8. 12. 2025 výslovně avizuje, že tento svědek podstatně změní svou dřívější výpověď ve prospěch stěžovatele 1), což mělo být ze strany obecných soudů vyhodnoceno tak, že jde o skutečnost soudům dříve neznámou. Je proto přesvědčen, že pro posouzení podmínek obnovy řízení bylo nezbytné G. vyslechnout. Vrchní soud podle něj namísto pravděpodobnostního hodnocení potenciálu nových důkazů (tedy namísto posuzování podmínek obnovy řízení) provedl definitivní meritorní hodnocení viny, což považuje za rozporné s judikaturou Ústavního soudu, přičemž odkazují na nález sp. zn. III. ÚS 905/17 ze dne 22. 10. 2019. Obecným soudům vytýká také to, že neprovedly ani výslech P. P. a spokojily se jen s provedením jeho prohlášení coby listinného důkazu. Připomíná, že podle judikatury Ústavního soudu mohou být podmínky pro obnovu řízení splněny i na základě důkazu, který byl v původním řízení opomenut, přičemž za takový důkaz považuje právě i výslech P., jakož i některé další důkazy. Odůvodnění vrchního soudu ve vztahu k prohlášení P. považuje za nepřezkoumatelné. Namítá, že vrchní soud hodnotil důkazy selektivně, když vybíral jen ty, které svědčily ve prospěch odsuzujícího závěru.

6. Stěžovatelka 2) je manželkou stěžovatele 1) a podávala samostatný návrh na povolení obnovy řízení ve prospěch svého manžela. Obsáhle rekapituluje výsledky původního řízení, podává jejich vlastní hodnocení a dovozuje z nich, že míra vědomosti o úmyslech G. coby hlavního pachatele může být rozhodující i pro posouzení úmyslu dalších osob (včetně jejího manžela), tudíž se výslech G. jeví jako podstatný. Také ona spatřuje zásah do práva na spravedlivý proces primárně v tom, že obecné soudy neprovedly výslech G. a P., přičemž tuto námitku odůvodňuje obdobně jako stěžovatel 1). Napadená rozhodnutí podle ní nesplňují požadavky na náležité, věcné a konkrétní odůvodnění.

7. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení jsou splněny. Zároveň však dospěl k závěru, že ústavní stížnosti jsou zjevně neopodstatněné.

8. Ústavní soud v dosavadní judikatuře již mnohokrát konstatoval, že mu nepřísluší nahrazovat závěry obecných soudů konkluzemi vlastními a "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž trestní soudy dospěly. Pokud uvedený princip platí v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí platit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku. I v řízení o povolení obnovy tedy přísluší obecným soudům, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci.

9. Obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti pravomocných rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Obecné soudy přitom nemohou bez dalšího nekriticky převzít tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, na nichž byla založena původní skutková zjištění. I když by přitom šlo o skutečnosti či důkazy nové, nemusí být způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 trestního řádu [shodně např. usnesení sp. zn. III. ÚS 62/04 ze dne 15. 4. 2004 (U 19/33 SbNU 409) nebo sp. zn. I. ÚS 3022/11 ze dne 6. 3. 2012].

10. Obě ústavní stížnosti jsou založeny zejména na nesouhlasu stěžovatelů se závěrem obecných soudů, že nesplnění podmínek pro povolení obnovy řízení bylo možno dovodit již z písemných prohlášení poskytnutých M. G. [který byl odsouzen společně se stěžovatelem 1)] a svědkem P. P., aniž by bylo třeba tyto osoby vyslechnout. Ústavní soud však v tomto závěru obecných soudů žádné pochybení ústavněprávní úrovně nespatřuje.

11. Obecné soudy vycházely především z toho, že potenciální obsah navrhovaných výpovědí odsouzeného M. G. a svědka P. P. byl konkretizován právě v jejich písemných prohlášeních (jež městský soud provedl jako důkaz), přičemž ostatní navrhované důkazy měly v různých ohledech potvrzovat či detailněji rozvádět tytéž skutečnosti, o nichž chtěli vypovídat G. a P. (srov. bod 14 usnesení vrchního soudu). Ústavní soud nemá důvod tuto úvahu obecných soudů zpochybňovat, přičemž ani stěžovatelé v ústavních stížnostech nevysvětlují, jaké další podstatné okolnosti mohly být výslechem uvedených osob zjištěny v porovnání s obsahem jejich písemných prohlášeních, která obecné soudy pozorně vyhodnotily.

12. Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatelů, že odůvodnění napadených rozhodnutí vykazují podstatný deficit, resp. nesplňují požadavky vyplývající z práva na spravedlivý proces. Obecné soudy v napadených rozhodnutích dostatečně podrobně, přesvědčivě a racionálně vysvětlily svůj závěr, že skutečnosti obsažené v písemných prohlášeních G. a P. nelze v kontextu dokazování provedeného v původním řízení považovat za nové, tedy za důvod pro povolení obnovy řízení. S ohledem na to pak potenciální výpovědi obou jmenovaných osob nemohly být považovány za nový důkaz.

13. Ústavní soud v tomto směru odkazuje na body 24 až 32 napadeného usnesení městského soudu a body 17 až 35 napadeného usnesení vrchního soudu. Zde bylo vysvětleno, že v případě prohlášení G. se jednalo spíše o polemiku s právními závěry, na kterých obecné soudy založily svá odsuzující rozhodnutí v původním řízení, a týkaly se skutečností, které byly podstatou stěžovatelovy i jeho vlastní obhajoby. Závěr, že ani výslech P. nelze považovat za nový důkaz, resp. že skutečnosti uvedené v jeho písemném prohlášení nepředstavují důvod obnovy řízení, odůvodnily obecné soudy sice poměrně stručně (srov. bod 33 napadeného usnesení vrchního soudu), nicméně ani v tomto případě Ústavní soud ani na základě argumentace obsažené v ústavních stížnostech nenachází důvod k tomu, aby tento závěr zpochybňoval.

14. Z napadených usnesení je dále zřejmé, že obecné soudy posuzovaly poskytnutá písemná prohlášení, jakož i navrhované důkazy, ve světle výsledků dokazování provedeného v původním řízení. V něm bylo úmyslné zavinění stěžovatele k činům, za něž byl pravomocně odsouzen, prokázáno na základě rozsáhlého důkazního materiálu listinné povahy, výpovědí obžalovaných a rozsáhlou e-mailovou komunikací (srov. body 25 a 26 napadeného usnesení vrchního soudu). S ohledem na to pak obecné soudy dospěly k závěru, že důkazy provedené v řízení o povolení obnovy (ani důkazy navrhované) nemají potenciál přivodit změnu rozhodných skutkových zjištění, na kterých byla odsuzující rozhodnutí v původním řízení založena.

15. Jak již bylo zmíněno, obecné soudy jsou povinny skutečnosti a důkazy prezentované v řízení o povolení obnovy hodnotit ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, na nichž byla založena původní skutková zjištění, takže i v tomto ohledu lze popsané úvahy obecných soudů z ústavněprávního hlediska aprobovat. Jestliže stěžovatel 1) odkazuje v této souvislosti na nález sp. zn. III. ÚS 905/17 ze dne 22. 10. 2019, Ústavní soud připomíná, že závěry obsažené v tomto nálezu (vztahující se k možnosti zohledňovat v řízení o povolení obnovy skutečnosti a důkazy existující již v původním řízení) byly překonány stanoviskem sp. zn. Pl. ÚS-st. 50/20 ze dne 21. 4. 2020. V posuzované věci obecné soudy postupovaly v souladu s tímto stanoviskem.

16. Ústavní soud tedy konstatuje, že z napadených rozhodnutí nejsou patrny žádné prvky svévole obecných soudů při posuzování návrhů stěžovatelů na povolení obnovy řízení. Jsou z nich dostatečně seznatelné důvody, pro něž obecné soudy těmto návrhům nevyhověly. Ústavní stížnosti přitom neobsahují žádné argumenty, jež by byly způsobilé tyto důvody účinně zpochybnit.

17. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnosti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. července 2026 Tomáš Langášek v. r. předseda senátu