I.ÚS 912/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky: G. V., zastoupené JUDr. Zbyňkem Kašpárkem, LL.M., advokátem, sídlem Pod Štěpem 707/5, Praha 15, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 6. února 2026 č. j. 5 Ads 158/2025-47 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. června 2025 č. j. 54 Ad 12/2024-70, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení a České správy sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 1292/25, Praha 5, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a to konkrétně právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy), právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), právo na právní pomoc (čl. 37 odst. 2 Listiny), právo na ochranu vlastnictví (čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě) a právo na hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci (čl. 30 odst. 1 Listiny).

2. Ústavní stížnost se týká posouzení zdravotního stavu stěžovatelky pro účely invalidního důchodu. Ze stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že stěžovatelka jakožto onkologický pacient byla od roku 2018 uznána invalidní v prvním stupni a byl jí vyplácen invalidní důchod. Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 20. 5. 2024 č. j. X byl stěžovatelce invalidní důchod odňat. Správní orgán vycházel z posudku lékařky ze dne 30. 4. 2024, která stanovila s ohledem na trvající remisi pokles pracovních schopností stěžovatelky o 10 %, oproti stanovenému poklesu 40 % v roce 2018. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka námitky. Česká správa sociálního zabezpečení nechala vypracovat nový posudek o invaliditě, který stanovil pokles pracovních schopností stěžovatelky o 25 % (oba posudky tak stanovily pokles pracovních schopností pod rozhodnou hranici pro přiznání invalidního důchodu, která činí 30 %) a námitky stěžovatelky zamítla rozhodnutím ze dne 29. 7. 2024 č. j. Y. Stěžovatelka proti rozhodnutí vedlejší účastnice o námitkách brojila správní žalobou. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") si vyžádal vypracování posudku od posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen "PK MPSV"). PK MPSV shodně s předchozími posudky stanovila pokles pracovní schopnosti stěžovatelky pod rozhodnou hranicí pro přiznání invalidního důchodu, pročež krajský soud žalobu zamítl. Stěžovatelka následně podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Nejvyšší správní soud se však ztotožnil se závěry krajského soudu a kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou.

3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

4. Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti zasáhne do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, pokud byla pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky (čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky). Ta zde porušena nebyla, jak Ústavní soud vysvětlí níže.

5. Námitky stěžovatelky lze rozdělit do čtyř bodů: 1) zamítnutí návrhu stěžovatelky na odročení jednání před krajským soudem porušilo její práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 Úmluvy, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny, jelikož jí a jejímu zástupci tak krajský soud neposkytl dostatečný čas na vyjádření k rozhodujícímu důkazu (posudku PK MPSV); 2) zamítnutí návrhu stěžovatelky na provedení důkazů ze strany krajského soudu porušilo její práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny; 3) krajský soud a Nejvyšší správní soud nedostatečně odůvodnily své závěry ohledně hodnocení lékařských posudků (tj. jejich rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná) a jejich závěry jsou v extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, čímž došlo k porušení práv stěžovatelky podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy; a 4) odnětí invalidního důchodu představovalo neproporční zásah do práv stěžovatelky zaručených v čl. 30 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

6. První námitka stěžovatelky se týká zásady kontradiktornosti řízení. Jedním z projevů zásady kontradiktornosti řízení je právo zaručené v čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy, které zaručuje každé procesní straně přiměřenou možnost přednést svou záležitost za podmínek, které ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je protistrana. Soud je povinen účastníkovi umožnit účinně se vyjádřit a vznést námitky ke všem důkazům, podáním a stanoviskům, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu, a to zejména jejich přeposláním účastníkovi a poskytnutím přiměřeného času na reakci (nález ze dne 15. 5. 2024 sp. zn. IV.ÚS 400/24, bod 15). Z přiložených dokumentů vyplývá, že stěžovatelka měla k dispozici všechny relevantní podklady včetně posudku PK MPSV více než měsíc před konáním jednání před krajským soudem. Na tyto podklady navíc sama reagovala písemným vyjádřením. Právního zástupce stěžovatelka zmocnila až při jednání krajského soudu. Pokud tedy stěžovatelka tvrdí, že k porušení jejích práv došlo z důvodu nedostatečného času zástupce připravit se na prováděné důkazy, k této procesní situaci došlo především samotným jednáním stěžovatelky. Stěžovatelka se tak nemůže dovolávat zásad spravedlivého procesu z důvodů, které sama zapříčinila svojí nedostatečnou procesní obezřetností (nález ze dne 12. 6. 1997 sp. zn. III. ÚS 68/97). Rozhodnutí krajského soudu o zamítnutí návrhu na odročení tak bylo přiměřené, jelikož stěžovatelka měla možnost účinně se vyjádřit k podkladům pro rozhodnutí (a učinila tak), během jednání nedošlo k doplnění dokazování a stav dokazování umožnil rozhodnout ve věci.

7. K druhé námitce stěžovatelky je předně nutné uvést, že soudy nemusejí provést automaticky každý důkaz, který účastník navrhne. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nález ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01, nález ze dne 29. 4. 2026 sp. zn. I. ÚS 2862/25, bod 23) lze neakceptování důkazu oprávnit třemi důvody: irelevance důkazu k předmětu řízení, nezpůsobilost důkazu ověřit tvrzenou skutečnost a nadbytečnost důkazu. Při neakceptování důkazu je nutné, aby soud dostatečně odůvodnil, proč důkaz neprovedl (nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03). V nynější věci krajský soud zamítl stěžovatelkou navrhované důkazy (výslechy posudkových lékařů, znalecké zkoumání stavu stěžovatelky, obstarání standardů léčby), a to pro nadbytečnost, přičemž své rozhodnutí zdůvodnil úplností a přesvědčivostí dostupných důkazů. Zároveň zamítl navrhovaný důkaz v podobě novinového článku, a to pro irelevanci k předmětu řízení. Jak již bylo uvedeno výše, krajský soud měl při rozhodování k dispozici dva různé lékařské posudky a posudek PK MPSV, který řešil rozpory lékařských posudků ve stanovení konkrétní hranice poklesu pracovní schopnosti stěžovatelky a reagoval na námitky stěžovatelky. Všechny posudky stanovily pokles pod rozhodnou hranicí pro přiznání invalidního důchodu. Krajský soud a následně i Nejvyšší správní soud v obsáhlém odůvodnění shledaly posudky jako úplné a přesvědčivé. Zamítnutí provedení dalších důkazů pro nadbytečnost ze strany krajského soudu tak bylo důvodné a přiměřené.

8. Ohledně třetí námitky stěžovatelky Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud tedy nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním (např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, nález ze dne 22. 4. 2026 sp. zn. III. ÚS 643/24, bod 24). Je povolán toliko k přezkumu z hledisek ústavnosti, tj. toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle" (nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03). V nynější věci Ústavní soud takový extrémní nesoulad na rozdíl od tvrzení stěžovatelky neshledal. Krajský soud založil své rozhodnutí na trojici posudků, které shodně tvrdily pokles pracovních schopností stěžovatelky pod rozhodnou hranici pro přiznání invalidního důchodu. Zároveň posoudil jejich úplnost a přesvědčivost. Ústavní soud dodává, že obecný soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů v znaleckém či jiném odborném posudku, neboť k tomu zpravidla nedisponuje potřebnými odbornými znalostmi. Obecný soud se proto omezí na posouzení, zda jsou závěry posudku náležitě odůvodněny, zda posudek přihlédl ke všem rozhodným skutečnostem, zda je posudek logicky konzistentní a zda není v rozporu s výsledky ostatních důkazů (nález ze dne 4. 12. 2003 sp. zn. I. ÚS 429/03). Postup krajského soudu ve věci stěžovatelky tak lze hodnotit jako správný.

9. Čtvrtá námitka stěžovatelky se týká nepřiměřenosti odnětí invalidního důchodu. Stěžovatelka předně neuvádí, v čem konkrétně nepřiměřenost spatřuje a jakým způsobem odnětí invalidního důchodu ovlivňuje její životní situaci. Práva podle čl. 30 odst. 1 Listiny, jakožto tzv. sociálního práva, se lze dle čl. 41 odst. 1 Listiny domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. Toto právo je realizováno zákonem č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Zákon přiznává osobám, které dosáhnou určitého stupně invalidity, nárok na invalidní důchod. Logicky pak umožňuje i odejmutí důchodu, pokud osoba již nesplňuje podmínky pro přiznání důchodu. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal pochybení správních orgánů a obecných soudů při odnětí invalidního důchodu stěžovatelce, a k odnětí tak došlo ze zákonných důvodů a zákonem aprobovaným způsobem, nemohlo dojít ani k zásahu do práva stěžovatelky podle čl. 30 odst. 1 Listiny. To stejné platí i pro tvrzený zásah do práva stěžovatelky na ochranu vlastnictví dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. června 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu