I.ÚS 929/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dity Řepkové (soudkyně zpravodajky), a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele P. T., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Kučovou, advokátkou, sídlem náměstí Práce 2512, Zlín, proti výrokům I a II rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 12. března 2026 č. j. 58 Co 291/2025-2072 a výrokům I a V rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 14. srpna 2025 č. j. 0 P 267/2011-2024, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a L. M. a nezletilé K. T., jako vedlejších účastnic řízení, takto Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených výroků napadených rozhodnutí obecných soudů pro tvrzené porušení svých práv podle čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Dodatkového protokolu k Úmluvě. Pro úplnost je vhodné uvést, že stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení pouze napadených výroků krajského soudu. Ve vztahu k výrokům okresního soudu požaduje pouze vyslovení porušení svých základních práv.

2. Okresní soud ve Zlíně (dále jen "krajský soud") výrokem I napadeného rozhodnutí zamítl návrh stěžovatele na vydání usnesení, jímž by uložil stěžovateli (otci nezletilé vedlejší účastnice) a nezletilé vedlejší účastnici (dále jen "nezletilá") povinnost absolvovat první setkání se zapsaným mediátorem, a vedlejší účastnici (matce nezletilé) povinnost zdržet se v této době jakéhokoliv osobního, telefonického a písemného styku s nezletilou. Výrokem V pak stěžovateli uložil povinnost zaplatit dluh na výživném pro nezletilou za období od 1. 7. 2023 do 31. 7. 2025.

3. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") odvolání stěžovatele proti výroku I odmítl a rozsudek okresního soudu ve výroku V změnil tak, že stěžovateli se povinnost uhradit dluh na zvýšeném výživném za dobu od 1. 7. 2023 do 28. 2. 2026 neukládá. Dospěl k závěru, že ve výroku I má rozhodnutí okresního soudu povahu usnesení o vedení řízení, proti němuž není odvolání přípustné. Výrok V rozsudku okresního soudu pak změnil proto, že stěžovatel v mezidobí dlužné výživné zaplatil, přičemž pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení.

II. Argumentace stěžovatele

4. Podle stěžovatele je napadené rozhodnutí překvapivé, neboť byl poučen o možnosti podat odvolání, a to bylo ve vztahu k výroku I odmítnuto, aniž mu byl dán prostor se k takovému postupu vyjádřit. Stěžovatel dále uvedl i možnost odlišného právního posouzení, podle nějž krajský soud odvolání neměl odmítnout. Nenařízení povinnosti setkání s mediátorem porušuje právo na rodinný život. Jde-li pak o rozhodnutí o zaplacení dlužného výživného, nezohlednil okresní soud částky vynaložené stěžovatelem za toto období a odmítl k tomu provést relevantní důkazy. Splatnost částky dlužného výživného byla nastavena tak, že vylučovala přístup stěžovatele k odvolacímu soudu. Nezaplacením by se stěžovatel vystavil hrozbě exekuce. Přeplatek na výživném byl prokazatelně nespotřebovaný, když jej matka použila na koupi vlastního automobilu.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.

6. V části směřující proti výroku I rozsudku okresního soudu a výroku I rozsudku krajského soudu je ústavní stížnost nepřípustná. V tomto rozsahu bylo odvolání stěžovatele odmítnuto a stěžovatel tak uvedený výrok mohl napadnout žalobou pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Z ústavní stížnosti přitom nevyplývá, že by tak stěžovatel učinil, což Ústavní soud ověřil i u krajského soudu. Stěžovatel zároveň brojí i proti důvodům, pro které bylo jeho odvolání v tomto rozsahu odmítnuto. Z toho důvodu se Ústavní soud nezabýval otázkou, zda bylo ve vztahu k výroku I rozsudku okresního soudu dáno nesprávné poučení (pro které by bylo možné v tomto rozsahu jinak opožděnou ústavní stížnost přezkoumat, srov. např. usnesení ze dne 13. 10. 2025 sp. zn. I. ÚS 1541/25, bod 13), protože by tím nutně předjímal rozhodnutí o případné žalobě pro zmatečnost. To by bylo v rozporu se subsidiaritou jeho přezkumu. Lze tak konstatovat, že stěžovatel v tomto rozsahu nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje (srov. stanovisko pléna ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08). Pro úplnost lze uvést, že stěžovatel ani netvrdí žádné okolnosti podle § 75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

7. Ve zbytku je ústavní stížnost přípustná.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Stěžovatel ústavní stížností ohledně dlužného výživného brojí jednak proti nezohlednění částek, které v době, za kterou bylo dlužné výživné vypočteno, poskytl nezletilé, a dále zpochybňuje závěr krajského soudu o tom, že výživné bylo spotřebováno a jako takové se nevrací.

9. Jde-li o námitky proti právnímu hodnocení, je třeba podotknout, že na jejich posouzení rozhodnutí krajského soudu nestojí. Jejich případné nesprávné vyhodnocení okresním soudem by tak bez dalšího nezpůsobovalo protiústavnost rozhodnutí krajského soudu. Je ostatně vhodné připomenout, že jednou z podmínek úspěšného uplatnění ústavní stížnosti je i její racionalita (srov. nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. března 2009, bod 16). Tam, kde by kasace nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci samé, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného řízení oprávněně očekávat, by byl kasační nález ryze formálním aktem, který by nikterak nepřispěl ke změně procesního postavení stěžovatele ani ochraně materiální podstaty jeho základních práv (srov. usnesení ze dne 10. 12. 2024 sp. zn. Pl. ÚS 32/24, bod 14). Ostatně to si zřejmě stěžovatel sám uvědomuje, když zrušení rozhodnutí okresního soudu nepožaduje.

10. Klíčové tak je, že krajský soud své závěry postavil na závěru, že výživné bylo spotřebováno a jako takové se nevrací (srov. § 923 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2025). Stěžovatel proti takovému závěru namítá, že vedlejší účastnice měla použít část uhrazeného dlužného výživného na koupi automobilu, což právní zástupce vedlejší účastnice potvrdil při jednání u krajského soudu. Krajský soud přitom podrobněji spotřebování výživného nerozebíral.

11. Přesto Ústavní soud nedostatek v odůvodnění krajského soudu v tomto ohledu nepovažoval za natolik závažný, aby způsobil protiústavnost napadeného rozhodnutí. Otázka, zda došlo ke spotřebování výživného, je otázkou skutkovou. Není tak úlohou Ústavního soudu otázku spotřebování výživného podrobně přezkoumávat. Není vyloučené, že pokud nebylo výživné v odpovídající výši hrazeno po delší dobu, musela vedlejší účastnice zřejmě prostředky na výživu nezletilé vynakládat z vlastních zdrojů, tj. ze zdrojů, které by jinak mohla použít na jiný účel jako např. koupi automobilu. Aniž by se tak Ústavní soud podrobněji zabýval (nad rámec odůvodnění rozhodnutí krajského soudu) tím, jak ke spotřebování výživného došlo, nepovažuje závěr krajského soudu, že se tak stalo, za protiústavní.

12. Vzhledem k výše uvedenému odmítl Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. června 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu