I.ÚS 945/07
V PLATNOSTI- OS Klatovy 4 C 112/2004-63
- KS Plzeň 15 Co 593/2006
- ÚS I.ÚS 945/07
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Stěžovatel se domáhal náhrady škody za nezákonné rozhodnutí soudního orgánu, což však nepředstavuje případ pro zásah Ústavního soudu. Soud se opřel o § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož lze stížnost odmítnout bez dalšího řízení, pokud je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud nepřijal, že by došlo k porušení čl. 36 odst. 1 nebo odst. 3 Listiny ani čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. J., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Turkem, advokátem, se sídlem Plynární 6, 301 00 Plzeň, proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 30. 8. 2006, č. j. 4 C 112/2004-63, a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 12. 2006, sp. zn. 15 Co 593/2006, za účasti Okresního soudu v Klatovech a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 4. 2007, stěžovatel napadl rozsudek Okresního soudu v Klatovech (dále jen "okresní soud") ze dne 30. 8. 2006, č. j. 4 C 112/2004-63 (dále jen "rozsudek"), kterým byla zamítnuta jeho žaloba o náhradu škodu způsobené dle žaloby žalobci nezákonným rozhodnutím okresního soudu ve věci sp. zn. 1 T 164/2001. Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 18. 12. 2006, sp. zn. 15 Co 593/2006 (dále jen "unesení krajského soudu"), kterým byl rozsudek potvrzen. Je přesvědčen, že soudy ve věci neprovedly řádné a objektivní dokazování a opominuly jeho námitky a připomínky ohledně "nevyřízeného trestního oznámení na vyšetřovatele mjr. Ř." a vykonstruovaných skutečností v řízení 1 T 164/2001. V souvislosti se svým odsouzením odkazuje dále na související ústavní stížnost vedenou pod sp. zn. II. ÚS 219/07. V uvedeném spatřuje porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zakotvujícího právo na spravedlivý proces, a odst. 3 stejného článku, dle kterého "každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem." Je přesvědčen, že došlo i k zásahu do čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), tedy jeho práva na účinné opravné prostředky ("Každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností."). Proto navrhuje, aby Ústavní soudu toto porušení jeho základních práv a svobod konstatoval a napadená rozhodnutí zrušil. II. Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel se domáhal náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), která mu dle jeho přesvědčení měla být způsobena nesprávným úředním postupem vedoucím k vydání trestního příkazu okresním soudem ve věci sp. zn. 1 T 164/2001. Ústavní soud se nicméně s argumentací obecných soudů, na základě které jeho návrhu nevyhověly, ztotožňuje. Prostřednictvím žaloby dle citovaného zákona nelze přehodnocovat rozhodnutí vydaná orgány činnými v trestním řízení a nahrazovat užití opravných prostředků zakotvených v normách trestněprávních. Je nutno souhlasit s obecnými soudy, že by se jednalo o nepřijatelnou revizi pravomocného rozhodnutí. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění usnesení krajského soudu. Ústavní soud, obdobně jako v případě stěžovatelovy ústavní stížnosti podobného charakteru sp. zn. II. ÚS 219/07 (viz odůvodnění jejího odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost), má za to, že závěry obecných soudů představují výsledek aplikace a interpretace právních předpisů v mezích ústavnosti. Ústavní soud nedospěl k závěru, že by v projednávaném případě došlo k porušení jakýchkoli jeho ústavně zaručených práv či svobod a za takové situace není oprávněn zasahovat do nezávislého soudního rozhodování. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. října 2007 Vojen Güttler, v.r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.