I.ÚS 949/18
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, protože dovolání bylo odmítnuto z důvodu podstatného nedostatku obsahu, nikoli z hlediska soudního uvážení. Soud uvedl, že odkaz na § 237 o. s. ř. nestačí k prokázání přípustnosti dovolání. Stěžovatelka neuváděla konkrétní údaje o splnění podmínek přípustnosti, což vedlo k nevyčerpání procesního prostředku. Z toho důvodu byla stížnost považována za zjevně neopodstatněnou a nepřípustnou.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti PRIMGEO, spol. s r.o., se sídlem Potocká 58/7, 623 00 Brno, zastoupené Mgr. Milošem Ráboněm, advokátem se sídlem Pekařská 12, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 ICdo 162/2017-26 ze dne 21. 12. 2017, usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 17 VSOL 180/2017-14 ze dne 22. 6. 2017 a usnesení Krajského soudu v Brně 4 č. j. 39 ICm 1586/2017-6 ze dne 6. 4. 2017, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatelky jako věcně správné potvrdil v záhlaví citované usnesení Krajského soudu v Brně, jímž byla pro opožděnost odmítnuta žaloba stěžovatelky na určení, že má za dlužnicí nezajištěnou pohledávku ve výši 1.034.207,32 Kč. Následné dovolání stěžovatelky proti usnesení vrchního soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl pro neuvedení žádného údaje o tom, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že její dovolání vadami netrpělo, respektive Nejvyšší soud tyto vady ve svém usnesení neuvádí. Stěžovatelka dle svých slov v podaném dovolání odůvodnila přípustnost dovolání ustanovením § 237 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."). Vrchnímu a krajskému soudu pak vytkla, že třicetidenní lhůta k podání určovací žaloby neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2. insolvenčního zákona, k čemuž také došlo, takže žaloba byla podána včas. Tvrzení soudu o poučení při přezkumném jednání stěžovatelka označila za nesprávné. Tyto své výhrady stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k následujícím závěrům. Ústavní soud především konstatuje, že dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto pro jeho vady spočívající v neuvedení byť jediného údaje o tom, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Není tudíž pravdou, že Nejvyšší soud žádné vady neuvedl. Stěžovatelka kontruje pouze tvrzením o odkazu na ustanovení § 237 o. s. ř., které však ze své podstaty splnění uvedených předpokladů přípustnosti v té které věci neprokazuje. Jedná se jen o obecné vymezení čtyř případů přípustnosti, jejichž existenci je dále nutno prokázat na pozadí právního posouzení konkrétní věci odvolacím soudem (§ 241a o. s. ř.). Stěžovatelka ale k této své argumentaci, vyjma pouhého odkazu na § 237 o. s. ř., nic dalšího neuvedla. Za této situace tak Ústavní soud nemá důvod pochybovat o ústavní konformitě napadeného usnesení dovolacího soudu. Protože bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto nikoli z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu (srov. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), ale pro podstatný nedostatek samotného obsahu dovolání, nedošlo k řádnému vyčerpání tohoto procesního prostředku. Z toho důvodu je ústavní stížnost v části, v níž směřuje proti napadeným usnesením krajského a vrchního soudu, nepřípustná. Z uvedených důvodů tedy Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, zčásti dle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 4. dubna 2018 Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.