I.ÚS 957/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. et Mgr. et Mgr. Tomáše Zdechovského, MBA, Ph.D., právně zastoupeného Mgr. Martinem Bílým, advokátem se sídlem Masná 1324/1, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. února 2026 č. j. 6 As 159/2025-56, a s ní spojeném návrhu na zrušení části § 25 odst. 1 zákona č. 585/2004 Sb., o branné povinnosti a jejím zajišťování (branný zákon), za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení a Ministerstva obrany jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na vzdělání podle čl. 33 odst. 1 Listiny, práva na důstojnost podle čl. 1 Listiny a práva na rovné zacházení dle čl. 3 odst. 1 Listiny. K namítanému porušení mělo dojít v důsledku vyřazení stěžovatele z aktivní zálohy. Společně s ústavní stížností podal stěžovatel v souladu s § 74 zákona o Ústavním soudu návrh na zrušení části § 25 odst. 1 zákona č. 585/2004 Sb., o branné povinnosti a jejím zajišťování, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "branný zákon"), a to vypuštěním slov "poslanci Evropského parlamentu".

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl rozhodnutím ředitele Krajského vojenského velitelství Hradec Králové (dále jen "krajské vojenské velitelství") č. j. MO 656751/2024-3846 vyřazen z aktivní zálohy z důvodu existence překážky pro zařazení do aktivní zálohy, jíž byl dle § 35 odst. 1 písm. b) zákona č. 45/2016 Sb., o službě vojáků v záloze, ve znění do 30. 6. 2025 (dále jen "zákon o službě vojáků v záloze"), ve spojení s § 34 téhož zákona a § 25 odst. 1 branného zákona stěžovatelův mandát poslance Evropského parlamentu. Rozhodnutí krajského vojenského velitelství bylo potvrzeno a odvolání stěžovatele zamítnuto rozhodnutím ředitele Sekce plánování schopností Ministerstva obrany ze dne 18. 11. 2024 č. j. MO 948475/2024-1122. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel správní žalobu, již Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 18. 9. 2025 č. j. 31 Ad 3/2025-69 zamítl. Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost.

3. Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla stěžovatelova kasační stížnost zamítnuta jako nedůvodná. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že krajské vojenské velitelství postupovalo v souladu s jediným možným výkladem souvisejících zákonných ustanovení, když stěžovatele z aktivní zálohy pro existenci překážky vyřadilo. K ústavněprávním námitkám stěžovatele Nejvyšší správní soud mj. i s odkazem na judikaturu Ústavního soudu uzavřel, že předmětné ustanovení branného zákona nepostrádá znak obecnosti ani nezasahuje do základních práv stěžovatele. Obdobně Nejvyšší správní soud neshledal dotčenou právní úpravu rozpornou s unijním právem a zdůraznil, že způsob právní úpravy výkonu vojenské služby je plně vnitrostátní záležitostí. Nejvyšší správní soud konečně konstatoval, že rozsudek krajského soudu není nepřezkoumatelný, prvostupňové správní rozhodnutí nenaplňuje i přes existenci určitých vad znaky nicotnosti a reagoval i na další dílčí námitky stěžovatele.

II. Argumentace stěžovatele

4. V ústavní stížnosti stěžovatel rekapituluje námitky, jež předkládal již ve svých předchozích podáních a poukazuje na dvě hlavní právní vady napadeného rozsudku, za něž označuje jeho nepřezkoumatelnost a přepjatý formalismus. Nepřezkoumatelnost stěžovatel spatřuje v tom, že se Nejvyšší správní soud nevypořádal s klíčovou argumentací týkající se existence stěžovatelova subjektivního práva vyplývajícího z branné povinnosti, a i přes tvrzený zásah do základních práv neprovedl test proporcionality. Přepjatý formalismus poté spočívá v tom, že Nejvyšší správní soud interpretoval aplikované právní normy nesprávným způsobem a pominul jejich systematický, teleologický, jakož i ústavně konformní výklad, jehož se stěžovatel dovolává. Svá tvrzení stěžovatel podkládá řadou příkladů z tuzemské i zahraniční právní úpravy a judikatury.

5. Stran právní úpravy, jejíž zrušení stěžovatel navrhuje, je dle jeho názoru hlavním ústavněprávně problematickým momentem svévole zákonodárce. Ta v prvé řadě spočívá v tom, že napadená právní úprava postrádá znak obecnosti, neboť dopadá výlučně na stěžovatele ("lex Zdechovský"). Vyznačuje se však také rozporem s unijními předpisy, neboť deklarovaný cíl právní úpravy je nelegální a nelegitimní, zakládá nerovné zacházení se stěžovatelem a omezuje jej při výkonu funkce europoslance. Tyto problematické aspekty současně vedou k tomu, že napadená právní úprava neprojde testem proporcionality, jak stěžovatel demonstruje. V souvislosti s tvrzeným nesouladem napadené právní úpravy s unijním právem současně stěžovatel navrhuje položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen "SDEU").

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94).

8. Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací praxi odmítá ústavní stížnosti pro jejich zjevnou neopodstatněnost ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v zájmu racionality a efektivity řízení zejména v případech, kdy (i) napadené rozhodnutí vzhledem ke své povaze nebo namítaným vadám není způsobilé zasáhnout do základních práva a svobod stěžovatele, (ii) jestliže stěžovatel namítá pouze věcnou nesprávnost rozhodnutí, nerespektování podústavního práva či svůj nesouhlas se skutkovými zjištěními obecných soudů nebo (iii) pokud stížnost obsahuje argumentaci, se kterou se již obecné soudy v předchozím řízení ústavně konformním způsobem vypořádaly (srov. např. usnesení ze dne 22. 3. 2022 sp. zn. II. ÚS 49/22, usnesení ze dne 16. 6. 2021 sp. zn. II. ÚS 1508/21 nebo usnesení ze dne 22. 10. 2019 sp. zn. III. ÚS 1614/18).

9. Ústavní soud v projednávané věci uzavřel, že stěžovatelova ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť jak se podává dále, námitky v ní prezentované nedosahují takové ústavněprávní intenzity, která by odůvodňovala zásah Ústavního soudu.

10. První ústavněprávní námitkou, které se stěžovatel dovolává, je nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, jíž se rozumí stav, kdy odůvodnění rozhodnutí trpí takovými vadami, které brání jeho věcnému přezkumu, a způsobují tak ústavněprávně relevantní zásah do práva na spravedlivý proces. K zásahu Ústavního soudu odůvodněnému nepřezkoumatelností rozhodnutí dochází pouze v těch excesivních případech, kdy (i) je odůvodnění natolik nejasné a strohé, že účastníci nemohou vědět, jaké myšlenkové pochody obecné soudy k jejich závěrům vedly, kdy (ii) obecné soudy ignorovaly klíčové námitky účastníka nebo se k nim vyjádřily zcela nedostatečně či (iii) v případě existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry (srov. např. nález ze dne 22. 4. 2026 sp. zn. III. ÚS 3515/24, nález ze dne 1. 9. 2020 sp. zn. I. ÚS 2746/19 či usnesení ze dne 22. 2. 2017 sp. zn. IV. ÚS 598/16). Povinnost obecných soudů ve vztahu k obsahu odůvodnění však není absolutní a nelze ji chápat tak, že je vždy nutné reagovat na každý jednotlivý argument účastníka (srov. např. nález ze dne 22. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 1680/13). Současně platí, že Ústavní soud hodnotí, zda bylo řízení spravedlivé jako celek. Ne každé dílčí pochybení v odůvodnění musí vést ke kasačnímu zásahu, pokud řízení v celkovém kontextu obstojí (srov. např. usnesení ze dne 30. 1. 2026 sp. zn. I. ÚS 2761/25, usnesení ze dne 14. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 1099/15 nebo usnesení ze dne 7. 1. 2010 sp. zn. III. ÚS 3189/09).

11. K projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že navzdory tvrzením stěžovatele nelze v napadeném rozsudku nalézt takové vady, jež by zakládaly jeho nepřezkoumatelnost. Nelze totiž mít za to, že by se Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku nevypořádal s polemikou stěžovatele o (ne)existenci subjektivního práva vyplývajícího z branné povinnosti či že by se s ní vypořádal zcela nedostatečně. Byť se Nejvyšší správní soud touto námitkou zabýval poměrně stručně, tato stručnost nebyla jakkoli na újmu srozumitelnosti, jasnosti ani logičnosti argumentace soudu. Nedošlo tedy k žádnému z výše uvedených excesů.

12. Další námitkou stěžovatele vztahující se k právu na spravedlivý proces byl údajný přepjatý formalismus napadeného rozsudku související s výkladem relevantních právních norem. Z judikatury Ústavního soudu k interpretaci právních norem obecnými soudy plyne, že taková interpretace musí být předvídatelná, racionální a musí korespondovat s ustálenými závěry soudní praxe (srov. např. nález ze dne 7. 2. 2024 sp. zn. II. ÚS 1578/21, nález ze dne 22. 9. 2011 sp. zn. I. ÚS 2340/10). Ústavní soud setrvale zastává názor, že formalismem je taková aplikace práva, jejímž účelem je právo samotné, nikoliv jeho vlastní účel (nález ze dne 12. 8. 2010 sp. zn.

I. ÚS 1595/10)

13. Ústavní soud však není povolán k přezkumu interpretace či aplikace jednoduchého práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody (srov. např. nález ze dne 31. 3. 2010 sp. zn. II. ÚS 855/08 či nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02). K takovým porušením může dojít zejména tehdy, kdy v napadeném rozhodnutí došlo k absolutizaci jazykového výkladu spočívající v mechanické aplikaci textu právní normy, jež ignoruje její smysl a účel, k extrémnímu nesouladu s principy spravedlnosti vyznačujícím se kupř. odtržeností interpretace od reálných společenských vztahů nebo k ignorování ústavně konformního výkladu (srov. např. nález ze dne 13. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 563/11, nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 či nález ze dne 17. 12. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 33/97).

14. Napadený rozsudek však v rozporu s tvrzením stěžovatele znaky přepjatého formalismu nevykazuje. Ústavní soud se naopak ztotožňuje se závěry Nejvyššího správního soudu, pokud jde o výklad dotčených právních norem. Jejich jazykový, systematický i teleologický výklad totiž vedou k jedinému interpretačnímu výsledku. Současně platí, že "ústavně konformní výklad", jehož se stěžovatel ve své stížnosti opakovaně dovolává, nemůže obstát, neboť by byl v přímém rozporu s gramatickým zněním interpretovaných ustanovení, jež je podpořeno právě též systematickou a teleologickou interpretací. Interpretační návrhy stěžovatele lze tak spíše označit za úvahy de lege ferenda než za možný způsob výkladu. Nejenže se proto Nejvyšší správní soud v žádném případě nedopustil přepjatého formalismu, ale navíc správně interpretoval relevantní zákonná ustanovení za komplexního využití vícera interpretačních metod, a dospěl tak k jedinému interpretačnímu výsledku, o němž není pochyb.

15. Další námitka stěžovatele spočívala v zásahu do jeho práva na vzdělání. Právo na vzdělání ve smyslu čl. 33 odst. 1 Listiny se řadí mezi hospodářská, sociální a kulturní práva, jichž je v souladu s čl. 41 odst. 1 Listiny možné domáhat se pouze v mezích zákonů, které je provádějí. Ústavní soud ve své judikatuře vymezil některá východiska pro charakteristiku práva na vzdělání. Na jejich základě lze konstatovat, že právo na vzdělání má několik rovin, a to nejen z hlediska jeho jednotlivých aspektů upravených v čl. 33 Listiny. Ve smyslu jeho sémantického obsahu je právo na vzdělání jednotou institucionálního a materiálního aspektu, tedy jednak povinnost státu vytvořit adekvátní systém vzdělávacích institucí a rovněž i zajistit vzdělání náležité kvality, formy a obsahu (srov. např. nález ze dne 15. 11. 2023 sp. zn. III. ÚS 1068/22 nebo nález ze dne 9. 7. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 34/17). Pojem "vzdělání" poté Ústavní soud charakterizuje jako "rozvinutí duševních schopností a osvojení si širokých znalostí studiem", přičemž je třeba jej chápat jako proces vzdělávání i následný výsledek v podobě vzdělání (srov. nález ze dne 9. 7. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 34/17 a nález ze dne 27. 1. 2015 sp. zn. Pl. ÚS 16/14).

16. V projednávané věci je v prvé řadě zásadní vymezit zejména možný věcný rozsah práva na vzdělání. Konkrétní obsah a rozsah práva na vzdělání v souladu s čl. 41 odst. 1 Listiny určuje primárně zákonodárce, který je však vázán povinností šetřit podstatu a smysl tohoto práva a vyvarovat se zjevných excesů či diskriminace (srov. např. nález ze dne 22. 6. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 93/20 či usnesení ze dne 27. 11. 2024 sp. zn. II. ÚS 3146/24). V návaznosti na existující zákonnou úpravu Ústavní soud konstantně judikuje, že pod ochranu čl. 33 Listiny spadá vzdělání předškolní, základní, střední, vyšší odborné, jakož i vysokoškolské a dále též prohlubování kvalifikace a příprava na povolání nebo programy celoživotního vzdělávání (srov. např. nález ze dne 15. 11. 2023 sp. zn. III. ÚS 1068/22, nález ze dne 27. 1. 2015 sp. zn. Pl. ÚS 16/14, nález ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. II. ÚS 2121/14, nález ze dne 19. 12. 1995 sp. zn. Pl. ÚS 27/95 nebo usnesení ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. II ÚS 3104/16).

17. Z uvedeného zjevně vyplývá, že ve stěžovatelově případě k zásahu do práva na vzdělání dojít nemohlo. Situace, v níž se stěžovatel ocitnul, totiž pod vymezený rozsah práva na vzdělání vůbec nespadá, jelikož podstupování vojenského výcviku nelze považovat za vzdělání ve smyslu čl. 33 odst. 1 Listiny nebo tohoto ustanovení provádějících zákonů. Hlavním účelem podstupování vojenského výcviku v kontextu aktivní zálohy totiž je zajišťování připravenosti jejích členů k obraně území státu a jeho suverenity. Podstupování vojenského výcviku navíc nelze považovat za činnost poskytovanou vzdělávací institucí, proto tato činnost nespadá nejen pod materiální, ale ani pod institucionální aspekt práva na vzdělání. Dalším podpůrným argumentem svědčícím ve prospěch takového závěru je poté i to, že ze systematického hlediska nelze branný zákon ani zákon o službě vojáků v záloze považovat za zákony provádějící právo na vzdělání ve smyslu čl. 41 odst. 1 Listiny. Úvaha stěžovatele, jenž vojenský výcvik pod toto právo podřazuje, je proto mylná.

18. Stěžovatel ve své stížnosti dále namítal zásah do své lidské důstojnosti. Podle judikatury Ústavního soudu je lidská důstojnost ve smyslu čl. 1 Listiny základem pro interpretaci všech lidských práv a k jejímu porušení dochází zejména v situacích, kdy s člověkem není jednáno jako s bytostí nadanou právy, svobodou a autonomií (srov. např. nález ze dne 22. 1. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2118/24 nebo nález ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 43/10). Lidská důstojnost může být nepřípustným způsobem zasažena kupř. v případech sexualizovaného násilí, v případech činností dotýkajících se intimní sféry člověka, zveřejňováním nepravdivých, difamujících, hrubých či vulgárních informací ze soukromého života člověka nebo přiznáním zcela nedostatečné náhrady za závažný zásah do osobnostních práv obecnými soudy (srov. např. nález ze dne 22. 1. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2118/24, nález ze dne 9. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 309/16 nebo nález ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 1586/09).

19. Ústavní soud konstatuje, že ve stěžovatelově případě nelze mít za to, že by nemožnost účasti v aktivní záloze a vojenském výcviku s ní souvisejícím vedla k situaci, která by byť jen marginálně snižovala důstojnost stěžovatele. Je totiž zjevné, že se stěžovatelem nebylo zacházeno způsobem, který by nepřípustně ohrozil jeho postavení autonomií nadané lidské bytosti, a nedošlo k zásahu, jenž by svou intenzitou dosahoval kteréhokoli z výše uvedených příkladů nedůstojného zacházení.

20. V neposlední řadě se stěžovatel dovolával nepřípustného zásahu do práva na rovné zacházení ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny údajně spočívajícího v diskriminaci stěžovatele při přístupu k vojenskému výcviku pro výkon jeho politické funkce. Článek 3 odst. 1 Listiny zakotvuje tzv. akcesorickou rovnost, jež spočívá v tom, že zákaz nerovného zacházení je navázán na přístup k jednotlivým základním právům a svobodám, které Listina zaručuje (srov. např. nález ze dne 21. 2. 2023 sp. zn. Pl. ÚS 17/22 nebo nález ze dne 15. 11. 2021 sp. zn. II. ÚS 2925/20). Nerovné zacházení je tímto ustanovením současně zakázáno pouze na základě konkrétních důvodů, mezi než kromě pohlaví, rasy či barvy pleti spadá i tzv. "jiné postavení", jímž stěžovatel argumentuje. Za jiné postavení lze přitom považovat pouze postavení takové, které je svým významem obdobné či blízké v citovaném ustanovení výslovně zakázaným důvodům (srov. např. nález ze dne 10. 12. 2025 sp. zn. Pl. ÚS 38/24 či usnesení ze dne 18. 2. 2025 sp. zn. III. ÚS 1291/24).

21. Od akcesorické rovnosti podle čl. 3 odst. 1 Listiny je třeba odlišit rovnost neakcesorickou ve smyslu čl. 1 Listiny. Ta představuje všeobecnou rovnost před zákonem, které se lze domáhat přímo a bez souvislosti s jiným základním právem (srov. např. nález ze dne 20. 11. 2024 sp. zn. Pl. ÚS 16/24 nebo nález ze dne 18. 5. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 97/20). Dále platí, že všechny námitky opřené o akcesorickou rovnost jsou vždy normativně pokryty též rovností neakcesorickou, jejíž působnost je širší (srov. např. nález ze dne 20. 11. 2024 sp. zn. Pl. ÚS 16/24 nebo usnesení ze dne 28. 1. 2026 sp. zn. II. ÚS 3155/25). K jejímu porušení dochází tehdy, pokud je založená nerovnost projevem libovůle, postrádá jakýkoli účel a smysl nebo je extrémní. Pro shledání ústavní konformity postačuje, pokud se hodnocené rozlišení nachází v racionálním vztahu k účelu zákona (srov. např. nález ze dne 24. 5. 2022 sp. zn. II. ÚS 2720/21, nález ze dne 30. 1. 2018 sp. zn. Pl. ÚS 15/15 nebo usnesení ze dne 28. 1. 2026 sp. zn. II. ÚS 3155/25).

22. V projednávané věci v prvé řadě nelze dospět k závěru o porušení akcesorické rovnosti, neboť ta pojmově vyžaduje sepětí s jiným základním právem. Jak však vyplývá z výše uvedeného posouzení ostatních stěžovatelových námitek, k porušení žádného dalšího základního práva či svobody stěžovatele nedošlo, a o jím namítaném porušení čl. 3 odst. 1 Listiny proto vůbec nelze uvažovat.

23. Stěžovatelova námitka nerovného zacházení je však podřaditelná též pod rovnost neakcesorickou. Ústavní soud má za to, že ani k závěru o jejím porušení dospět nelze. Není totiž možné racionálně dovodit, že by dotčená zákonná ustanovení a v souladu s nimi vydaná správní a soudní rozhodnutí vedla k založení natolik excesivních důsledků spočívajících ve zjevné libovůli, která by způsobila zcela nedůvodně nerovné zacházení se stěžovatelem. Jak vyplývá z důvodové zprávy k zákonu č. 178/2023 Sb., jímž byl mj. novelizován § 25 odst. 1 branného zákona, i z bodu 30 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, zařazení poslanců Evropského parlamentu do výčtu v tomto ustanovení obsaženém sleduje legitimní cíl, a aktuální znění tohoto ustanovení proto nelze považovat za postrádající racionální účel či smysl (viz bod 34 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). Současně platí, že jde o politické rozhodnutí svou povahou zcela spadající do diskrece zákonodárce a jak sám stěžovatel argumentuje, různé státy danou oblast právně ošetřují různými způsoby. Přezkum Ústavního soudu se omezuje pouze na konstatování, zda přijatá právní úprava či způsob její interpretace a aplikace nezpůsobila nepřípustnou kolizi se základními právy stěžovatele, přičemž v projednávané věci nelze než uzavřít, že k takové kolizi nedošlo.

24. Konečně stěžovatel navrhuje položení předběžné otázky SDEU ve věci posouzení souladu napadené právní úpravy s unijním právem. Ústavní soud se v tomto směru plně odkazuje na argumentaci Nejvyššího správního soudu v napadeném rozsudku, z něhož vyplývá, že soulad napadené právní úpravy s unijním právem není sporný. Nejvyšší správní soud se v tomto ohledu vypořádal s námitkami stěžovatele nejen zcela dostatečně, nýbrž velmi pečlivě a strukturovaně, čímž v projednávané věci jakoukoli pochybnost o nutnosti položení předběžné otázky SDEU zcela vyloučil.

25. Z výše uvedeného proto vyplývá, že napadený rozsudek není stižen vadami ústavněprávního charakteru, neboť jím nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní soud proto postupoval tak, že podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Návrh na zrušení části výše uvedeného zákonného ustanovení spojený s ústavní stížností přitom sdílí její osud jakožto návrh akcesorický (srov. např. usnesení ze dne 18. 3. 2026 sp. zn. II. ÚS 559/26).

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. června 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu