I.ÚS 983/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti P. R., zastoupeného advokátem JUDr. Davidem Hladíkem, sídlem Smilova 356, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3077/2025-1218 ze dne 28. ledna 2026, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 27 Co 40/2025-1174 ze dne 24. dubna 2025 a usnesení Okresního soudu v Kolíně č. j. 11 C 693/2002-1116 ze dne 30. září 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/18, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, podle čl. 38 odst. 2 Listiny.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, stěžovatel se žalobou z roku 1999 domáhal proti vedlejší účastnici zaplacení 3 156 196 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody a nemajetkové újmy, které mu měly vzniknout nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení. Po opakovaném zásahu Nejvyššího soudu rozhodoval ve věci (potřetí) Krajský soud v Praze, který rozsudkem č. j. 24 Co 83/2019-982 ze dne 2. 3. 2023 potvrdil prvostupňový rozsudek Okresního soudu v Kolíně č. j. 11 C 693/2002-693 ze dne 12. 9. 2018 co do zbývající částky 2 607 620,50 Kč. Ve věci dále rozhodoval Nejvyšší soud, který usnesením č. j. 30 Cdo 3958/2023-1055 ze dne 21. 2. 2024 mimo jiné odmítl stěžovatelovo dovolání proti rozsudku krajského soudu č. j. 24 Co 83/2019-982, a Ústavní soud, který usnesením sp. zn. I. ÚS 1269/24 ze dne 24. 7. 2024 stěžovatelovu ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

3. Dne 31. 5. 2023 stěžovatel proti rozsudku krajského soudu č. j. 24 Co 83/2019-982 podal žalobu pro zmatečnost, v níž namítal, že soud byl nesprávně obsazen, rozhodovali vyloučení soudci a v jeho neprospěch bylo rozhodnuto v důsledku trestného činu soudců. Okresní soud napadeným usnesením žalobu zamítl, krajský soud napadeným usnesením prvostupňové rozhodnutí potvrdil a Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné.

4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že jeho dovolání bylo přípustné a že zmatečnostní důvody byly dány.

5. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná. Napadená rozhodnutí jsou podrobně a logicky odůvodněná, přičemž stěžovatelova argumentace se navzdory rozsahu ústavní stížnosti s argumentací soudů do značné míry míjí. Je potřeba připomenout, že soudy rozhodovaly o žalobě pro zmatečnost, a byly tedy limitovány důvody, pro které lze tento mimořádný opravný prostředek dle zákona podat. V souladu s tím soudy uvedly, proč u daných soudců neshledaly žádné důvody podjatosti (lze zdůraznit, že důvodem vyloučení soudce nejsou okolnosti spočívající v jeho postupu v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech), odůvodnily svůj závěr, že soud byl obsazen správně (tuto otázku stěžovatel de facto směšuje s otázkou místní příslušnosti soudu, která není důvodem zmatečnosti), a vysvětlily, proč nemohly dospět k závěru, že v neprospěch stěžovatele bylo rozhodnuto v důsledku trestného činu soudců (ostatně ani z ústavní stížnosti není zcela zřejmé, o jaký trestný čin by mělo jít).

6. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. června 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu