I.ÚS 987/10
V PLATNOSTI- KS Praha 10 To 259/2008
- NS 3 Tdo 853/2009
- ÚS I.ÚS 987/10
Citované zákony (1)
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Františka Duchoně a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené JUDr. Janem Bacílkem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem Kladno, T. G. Masaryka 108, proti rozsudku Okresního soudu Praha – východ ze dne 3. 4. 2008 sp. zn. 1 T 89/2006, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. 10 To 259/2008 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2010 sp. zn. 3 Tdo 853/2009, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. 4. 2010, se stěžovatelka domáhala zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. Napadeným rozsudkem Okresního soudu Praha - východ (dále jen „okresní soud“) byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen „tr. zák.“) a trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. Proti tomuto rozsudku stěžovatelka podala odvolání ke Krajskému soudu v Praze (dále jen „krajský soud“), které bylo napadeným usnesením zamítnuto. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka dovolání k Nejvyššímu soudu, který dovolání napadeným usnesením odmítl. Stěžovatelka se domnívá, že v řízení před obecnými soudy byla porušena její základní práva zaručená ústavním pořádkem České republiky, konkrétně pak právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Toto porušení stěžovatelka spatřuje v rozporu mezi skutkovým stavem zjištěným okresním soudem a skutkovým stavem, který objektivně vyplývá z provedených důkazů, kdy je podle ní tento rozpor natolik extrémní, že odsuzujícím rozsudkem okresního soudu a zamítavým usnesením krajského soudu o odvolání bylo porušeno ústavní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“). Nejvyšší soud pak tento postup svým rozhodnutím posvětil. II. Na základě obsahu ústavní stížnosti a spisu okresního soudu, který si Ústavní soud k jejímu posouzení vyžádal, dospěl Ústavní soud k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“)]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně odůvodněny. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že daná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí. Jak prvostupňový, tak odvolací soud se s návrhy na doplnění dokazování, učiněnými stěžovatelkou v průběhu řízení, v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly a shledaly je nadbytečnými. Stejně tak odvolací soud zdůvodňuje, proč neshledal důvody k pochybnostem o věrohodnosti vyslýchaných svědků, přičemž Ústavnímu soudu, s ohledem na shora formulované zásady, zásadně nepřísluší vstupovat do tohoto hodnocení. Výše předestřené podmínky, za kterých hodnocení důkazů a potažmo skutková zjištění učiněná obecnými soudy překračují hranice ústavnosti, v dané věci tedy splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v trestním řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Rovněž pak Ústavní soud neshledal důvody, pro které by uvedeným zásadám mělo odporovat rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání stěžovatelky, kde Ústavní soud uplatňuje restriktivnější standard přezkumu [srov. nález sp. zn. II. ÚS 650/06 ze dne 9. 1. 2008 (N 3/48 SbNU 25) a další rozhodnutí Ústavního soudu tam citovaná]. Na základě uvedených skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 3. srpna 2010 Ivana Janů v. r. předsedkyně senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.