I.ÚS 998/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti R. Š., zastoupeného Mgr. Bc. Vladimírem Volným, advokátem, sídlem náměstí Míru 40, Domažlice, proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. února 2026 č. j. 13 Co 231/2025-166, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Základem posuzovaného případu je spor o určení výše kompenzace za nemajetkovou újmu, kterou stěžovatel utrpěl nezákonným trestním stíháním a nezákonnou vazbou. Ústavní stížnost se však týká výlučně nákladů řízení.

2. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že Okresní soud v Sokolově (dále jen "okresní soud") uložil vedlejší účastnici řízení zaplatit stěžovateli částku 204 000 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Co do částky 228 500 Kč stěžovatelovu žalobu zamítl. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatele i vedlejší účastnice rozhodl tak, že rozsudek okresního soudu potvrdil. Ústavní stížností napadeným výrokem II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, neboť ani jedna strana neměla ve věci úspěch v převažující výši.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že krajský soud tímto výrokem porušil jeho ústavně zaručená práva podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tvrdí, že mu odvolací soud měl přiznat právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, přičemž se dovolává dřívější judikatury Ústavního soudu.

4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. V rámci stručného odůvodnění (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud poznamenává, že stěžovatel brojí pouze proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. K problematice nákladů řízení se přitom Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji velmi omezenému ústavněprávnímu přezkumu (např. nález sp. zn. III. ÚS 622/25 ze dne 9. 10. 2025, bod 11). Ústavní stížnosti proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí, co do ústavní roviny dostatečně významnou.

6. Stěžovateli je třeba přisvědčit, že dřívější judikatura Ústavního soudu (např. nález sp. zn. IV. ÚS 649/22, bod 27; sp. zn. I. ÚS 1934/23, bod 24; a sp. zn. III. ÚS 1125/23, bod 19) reagovala na problematický jev v rozhodování odvolacích soudů o nákladech řízení ve sporech podle zákona č. 82/1998 Sb. - na nejednotný přístup mnohdy nerespektující judikaturu Ústavního soudu týkající se aplikace § 142 odst. 2 a 3 občanského soudního řádu v kompenzačních řízeních. Ústavní soud v citovaných nálezech vysvětlil, že prokáže-li žalobce ve sporu o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu základ svého nároku (existenci nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem), avšak přiměřené zadostiučinění mu posléze není přiznáno v plné žalované výši, přesto se při rozhodování o náhradě nákladů postupuje podle § 142 odst. 3 občanského soudního řádu, jenž umožňuje přiznat i částečně úspěšnému žalobci náhradu nákladů řízení v plném rozsahu, neboť rozhodnutí o výši plnění závisí na úvaze soudu. Tento postup se použije i v odvolacím řízení, v němž odvolací soud již neřeší otázku základu nároku, nýbrž na základě jeho uznání určuje konkrétní výši přiměřeného zadostiučinění. Na řízení je totiž nutné nahlížet jako na jeden celek, v němž je úspěšný žalobce, neboť samotný nároku byl uznán a také mu bylo přiznáno zadostiučinění v penězích, byť nikoliv ve výši, jakou požadoval.

7. Ústavní soud tím odpověděl na systémový problém výkladu § 142 odst. 2 a 3 občanského soudního řádu a obecným soudům poskytl vodítko, jak postupovat ústavně konformně. Obecné soudy jsou povinny dané nálezy reflektovat ve své rozhodovací činnosti ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy. Současně to však neznamená, že Ústavní soud bude navždy zasahovat kasačními nálezy v individuálních věcech týkajících se nákladů kompenzačních řízení. Ty dosahují ústavní intenzity pouze, pokud je provázejí mimořádné okolnosti, jak bylo vysvětleno výše. Skutečnost, že Ústavní soud v určitém momentu zasáhne i v typovém případu, který pravidelně nemá ústavní relevanci (viz bod 5), neznamená, že na sebe navždy bere úlohu nejvyššího nákladového soudu v případech v režimu zákona č. 82/1998 Sb. (nález ze dne 8. dubna 2025 sp. zn. I. ÚS 2552/24, bod 26).

8. Takový náhled v nedávném stanovisku potvrdilo plénum Ústavního soudu: "Je-li v konkrétní nákladové věci přítomna mimořádná okolnost zakládající její dostatečný ústavní význam, a je proto vydán nález, nelze z toho dovozovat, že Ústavní soud k věcnému přezkumu posléze automaticky připustí všechny obdobné stížnosti, v nichž je namítán rozpor s takovým nálezem. Tvrzený rozpor musí být u nákladových věcí zpravidla doplněn dalšími okolnostmi, typicky přesahem vlastního zájmu stěžovatele, aby jej Ústavní soud věcně posoudil; stejně jako pro závěr o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nepostačí toliko tvrzené porušení zákona." (stanovisko Ústavního soudu ze dne 5. března 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, bod 34; shodně též citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2552/24, bod 37). Postup podle stanoviska se prosadí i při existenci předchozích nálezů, na které poukazoval stěžovatel (v podrobnostech nález sp. zn. I. ÚS 2552/24, body 28-32).

9. Ústavní soud neshledal v nyní posuzovaném případě zcela mimořádnou okolnost v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele, která by povýšila ústavní stížnost týkající se nákladů řízení mimo kategorii zjevné neopodstatněnosti. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že věc přesahuje jeho vlastní zájmy tím, že nález Ústavního soudu by mohl mít významný dopad na jiná srovnatelná řízení a ustálit tak rozhodovací praxi. Ústavní soud takové zdůvodnění neshledává dostatečným pro prokázání významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele. Možnost, že nález Ústavního soudu ovlivní jiná srovnatelná řízení totiž představuje zcela běžný důsledek normativního působení judikatury Ústavního soudu, a stěží tak může představovat zcela mimořádnou okolnost ve smyslu citovaného stanoviska Pl. ÚS-st. 60/24, body 11 a 34, a nálezu sp. zn. I. ÚS 2552/24, bod 37.

10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení základních práv stěžovatele.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. června 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu