II.ÚS 1/01
V PLATNOSTI- VS Praha Nco 81/20-153
- ÚS II.ÚS 1/01
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože její část byla podána po uplynutí 60denní lhůty určené pro její podání. Soud neshledal porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, protože stěžovatelé měli přístup k nezávislému a nestrannému soudnímu orgánu. Porušení práva na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny nebylo prokázáno, neboť stěžovatelé neuváděli konkrétní důvody. Ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná a jako podaná po lhůtě.
Rubrum
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti 1. společnosti J., spol. s r. o., a 2. družstva J., zastoupených JUDr. J. S., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2000, č. j. Nco 81/20-153, a proti postupu Krajského soudu v Ústí nad Labem, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
: Ústavnímu soudu byla dne 2. 1. 2000 doručena ústavní stížnost stěžovatelů, která směřovala proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2000, č. j. Nco 81/20-153, a proti postupu Krajského soudu v Ústí nad Labem. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že stěžovatel č. 2 je společníkem stěžovatelky č. 1, když vklad byl tvořen z části i věcným vkladem - nemovitostmi evidovanými na listu vlastnictví pro kat. území T. a kat. území T.. Bez vědomí stěžovatele č. 2 - majoritního společníka, byl realizován prodej podniku J., spol. s. r. o. Podle společenské smlouvy J., spol. s r. o., a to podle čl. 11 odst. 1 rozhoduje valná hromada o všech zásadních otázkách společnosti. Přestože prodej podniku takovou zásadní otázkou je, jednatel J., spol. s. r o., ji nepředložil k projednání valné hromadě společnosti J., spol. s r. o. Takto byl ke dni 4. 9.1995 prodán prosperující podnik společnosti L., spol. s r. o., a to za cenu nedosahující ani 10 % z jeho tržní ceny. Stěžovatelům tak byly způsobeny vysoké škody. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 5. 1999, č. j. 27 K 54/99, byl na majetek společnosti L., spol. s r. o., prohlášen konkurs. Stěžovatelé proto podali ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem dne 23. 6. 1999 podání, jehož obsahem je sdělení, že žalobou podanou u Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 1. 1996, která je evidována pod sp. zn. 25 Cm 80/96, je zpochybňováno vlastnictví úpadce ke shora označeným nemovitostem s tím, že tyto věci nenáleží do konkursní podstaty. Dne 22. 12. 1999 stěžovatelé na Krajském soudu v Ústí nad Labem zjistili, že podání ze dne 23. 6. 1999, které bylo zasláno do spisu sp. zn. 27 K 54/99, bylo soudcem z tohoto spisu vyřazeno a označeno sp. zn. 27 Cm 204/99 za mylný zápis a přidělena mu spisová značka 33 Cm 546/99, tzn. že podání bylo vyřazeno z incidenčních sporů a zařazeno mezi ostatní obchodní spory, které nemají vazbu na konkursní řízení. Do spisu, sp. zn. 27 K 54/99, byla proto podána námitka podjatosti proti soudci i proti správci konkursní podstaty a dne 23. 12. 1999 podána stížnost na postup soudu v této věci k rukám předsedy Krajského soudu v Ústí nad Labem. O námitce podjatosti soudce bylo rozhodnuto Vrchním soudem v Praze napadeným usnesením ze dne 15. 5. 2000, č. j. Nco 81/20-153, tak, že soudce není vyloučen z projednávání a rozhodování věci, vedené u tamního soudu pod sp. zn. 27 K 54/99. Pokud se týká námitky podjatosti správce konkursní podstaty, o této nebylo dosud rozhodnuto a pokud se týká vyřízení stížnosti na postup soudu, nebyli o něm stěžovatelé dosud informováni. Popsaný postup Krajského soudu v Ústí nad Labem ve věci sp. zn. 27 K 54/99 a napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze považují stěžovatelé za porušení práva na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2, práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), protože soud činí vše proto, aby bylo zabráněno stěžovatelům v uplatnění jejich práva. S ohledem na obsah podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 21. 3. 2001 zcela odkázal na své napadené usnesení, v němž jsou uvedeny důvody vedoucí k jeho vydání a navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření ze dne 26. 3. 2001 k ústavní stížnosti uvedl, že k 1. 1. 2001 došlo ke změně rozvrhu práce a spis 27 K 54/99 je přidělen JUDr. S., která také bude rozhodovat o padané vylučovací žalobě (27 Cm 113/2000). Správce konkursní podstaty nemůže do rozhodnutí sporu disponovat se spornými nemovitostmi, což znamená, že nemůže dojít k ohrožení práva stěžovatelky č. 1 na vydání nemovitostí. Ve věci je nařízeno jednání na 23. 5. 2001, při tomto jednání bude jako předběžná otázka řešena platnost či neplatnost kupní smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou č. 1 a úpadcem. Žádný ze spisů citovaných v ústavní stížnosti nebude rozhodovat JUDr. V., jehož podjatost byla namítána a nebyla shledána důvodnou. Napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo jednatelce stěžovatelky č. 1 předáno osobně až dne 31. 7. 2000. Toto nedopatření bylo zapříčiněno nepřesným referátem soudce. Krajský soud dále uvedl, že zákon o konkursu a vyrovnání nezná pojem "podjatost správce konkursní podstaty", a proto se otázkou podjatosti správce soud nezabýval. Pokud některý z účastníků navrhne odvolání správce z funkce, bude se soud tímto návrhem zabývat. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda část ústavní stížnosti směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2000, č. j. Nco 81/20-153, byla podána ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1). Tímto rozhodnutím je v dané věci napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, které bylo stěžovatelce č. 1 osobně předáno dne 31. 7. 2000. Posledním dnem k podání ústavní stížnosti tak byl pátek dne 29. 9. 2000, přičemž stěžovatelé podali ústavní stížnost k poštovní přepravě dne 30. 12. 2000. Je tedy zřejmé, že část ústavní stížnosti stěžovatelů, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2000, č. j. Nco 81/20-153, nelze věcně projednat, neboť byla evidentně podána po uplynutí lhůty určené k jejímu podání. Dále Ústavní soud posuzoval část ústavní stížnosti, směřující proti postupu Krajského soudu v Ústí nad Labem. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatelů, které v ústavní stížnosti bylo namítáno, však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Pokud stěžovatelé namítají porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud konstatuje, že tento článek Listiny stanoví právo na soudní a jinou právní ochranu. Každý má právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Toto uvedené právo stěžovatelů postupem soudu porušeno nebylo. Stěžovatelům bylo umožněno, aby se obrátili se svou věcí na nezávislý soud, který o ní jedná. Podle přesvědčení Ústavního soudu rozsah práva na spravedlivý proces vyplývající z čl. 6 odst. 1 Úmluvy není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotně právním poměrům. Zásadám spravedlivého procesu podle tohoto článku Úmluvy je třeba rozumět tak, že v souladu s obecným procesním předpisem -v řízení před obecným soudem - musí být účastníku zejména zaručeno, že jeho věc bude projednána veřejně, v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. K porušení těchto zásad v souzené věci nedošlo. V případě námitky stěžovatelů na porušení čl. 37 odst. 2 Listiny, podle kterého má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení, Ústavní soud konstatuje, že porušení tohoto práva nebylo v projednávané věci shledáno, přičemž stěžovatelé v ústavní stížnosti ani konkrétně neuvádějí, v čem porušení tohoto práva spatřují. Z uvedených důvodů byl návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnut, a to z části jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a z části jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání, podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Poučení
Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 14. 8. 2001 JUDr. Antonín Procházka předseda II. senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.