II.ÚS 10/99

Plný text

II. ÚS 10/96 > Podle ust. § 48 zák.č. 182/1993 Sb. provádí Ústavní soud důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, s čímž souvisí i možnost přehodnocení závěrů soudů obecných, a to v případech, kdy právě těmito hodnoceními dochází k porušení základních lidských práv.

III. ÚS 23/93, ze kterého dovozuje, že jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením § 132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu " hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda byla dotčena oběma rozsudky testamentární volnost zůstavitele. Sám občanský zákoník omezuje tuto testamentární volnost na dva základní instituty, tj. práva nepominutelných dědiců a vázání možnosti vydědění potomka na taxativní důvody uvedené v § 469a občanského zákoníku. Při žalobě vyděděného potomka je povinnost soudu zkoumat, zda všechny zákonné podmínky pro vydědění byly dodrženy. Provedeným studiem zapůjčeného spisu Ústavní soud České republiky nedospěl k názoru, že by oběma soudy došlo k porušení práva zůstavitele na dispozici s majetkem občana pro případ smrti. Ze strany soudů byly provedeny všechny oběma stranami požadované důkazy natolik, aby mohly být v rámci principu volného hodnocení důkazů vydány stížností napadené rozsudky. Nedošlo tedy ze strany soudů k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Sama ústavní stížnost je formulována neurčitě, zvláště co se týká konkretizace procesních vad. Pokud je stěžovatelem namítáno závažné porušení procesního principu důkazního břemene ze strany soudů tím, že nebylo položeno výlučně na vyděděného potomka, nelze ani s touto námitkou souhlasit, neboť soudy jsou povolány rozhodovat na základě skutkového stavu věci (§ 153 odst. 1 o.s.ř.) tak, aby byly spolehlivě zjištěny skutečnosti mezi účastníky sporné. Při této činnosti jsou vázány pravidly obsaženými v § 120 odst. 3 o.s.ř., to znamená, že mohou provést i jiné než účastníky navržené důkazy, pokud jejich potřeba vyjde v řízení najevo a dále v § 132 o.s.ř., dle kterého hodnotí důkazy na základě své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny ve vzájemné souvislosti. Protože ani v tomto směru nebyly zjištěny žádné závady, nemohlo dojít ani k tvrzenému porušení základního lidského práva vlastnit majetek a práva na dědění podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Naopak, tvrzení stěžovatele je ambivalentní v tom, že opačným rozhodnutím soudů by k tomuto porušení základního práva mohlo dojít. V závěru nelze také souhlasit s výkladem nálezu Ústavního soudu, sp. zn.

III. ÚS 23/93, jak je uvedeno ve vyjádření krajského soudu. Podle ust. § 48 zák.č. 182/1993 Sb. provádí Ústavní soud důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, s čímž souvisí i možnost přehodnocení závěrů soudů obecných, a to v případech, kdy právě těmito hodnoceními dochází k porušení základních lidských práv. P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky se nelze odvolat. V Brně dne 26. 6.1996