II.ÚS 1017/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obce X, zastoupené Mgr. Janem Skotnicou, advokátem, sídlem Hlavní třída 15, Frýdek-Místek, proti výrokům II. a III. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. března 2026 č. j. 14 Co 230/2018-1735, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Marie Mankovické, Andrey Hrychové a Josefa Mankovického a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení dvou výroků v záhlaví uvedeného rozsudku pro porušení svých práv na soudní ochranu a ochranu vlastnictví. Stěžovatelka rovněž navrhuje odložení vykonatelnosti napadených výroků.

2. V nynější věci jde o náklady řízení. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že první tři vedlejší účastníci se žalobou domáhali vůči čtvrté vedlejší účastnici uložení povinnosti uzavřít smlouvu o úplatném převodu pozemku ve vlastnictví státu. Okresní soud v Břeclavi (dále jen "okresní soud") původně rozsudkem ze dne 19. 6. 2018 č. j. 10 C 13/2016-355 žalobě vyhověl. Tedy nahradil souhlasný projev vůle žalované s kupní smlouvou. V odvolacím řízení Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 1. 2021 č. j. 14 Co 230/2018-938 změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu zamítl. Ve věci poté rozhodoval Nejvyšší soud, který uvedený rozsudek krajského soudu svým rozsudkem ze dne 29. 3. 2023 č. j. 23 Cdo 3708/2021-1224 zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. V této fázi vstoupila stěžovatelka do řízení jako vedlejší účastnice na straně žalované s tím, že má sama nárok na převod téhož pozemku, protože svým územním plánem rozhodla o určení pozemku k zastavění veřejně prospěšnou stavbou nebo stavbou dopravní infrastruktury.

3. Krajský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem nakonec potvrdil vyhovění žalobě prvních třech vedlejších účastníků (žalobců), ovšem rozsudek okresního soudu změnil co do výše kupní ceny (výrok I.). Dále krajský soud uložil stěžovatelce a žalované společně a nerozdílně zaplatit každému z žalobců 344 589,70 Kč (výrok II.), a stejně tak společně a nerozdílně zaplatit České republice 109 726 Kč (výrok III.), obojí jako náklady řízení. Podle krajského soudu neměla na povinnost o nákladech řízení vliv skutečnost, že stěžovatelka vstoupila do řízení až v jeho pozdější fázi. Její odpovědnost za výsledek řízení je dána ke všem právům a povinnostem jí podporovaného účastníka řízení bez ohledu na to, ve které fázi řízení úspěšným žalobcům náklady při uplatnění jejich práva proti žalovanému vznikly, a to proto, že stěžovatelce náleží procesní postavení vedlejší účastnice na straně žalované, zakládající stejná práva a povinnosti, které má jím podporovaný účastník (§ 93 odst. 3 občanského soudního řádu).

II. Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka nesouhlasí se svou povinností hradit solidárně všechny náklady řízení žalobců. Zdůrazňuje, že do řízení jako vedlejší účastnice vstoupila až ve druhé fázi odvolacího řízení. Nevyvolala žádné řízení o opravném prostředku. Přesto je odpovědná za náklady řízení za dobu od roku 2016. Převážná většina nákladů vznikla dávno před vstupem stěžovatelky do řízení. V nynější věci proto existuje silný soubor okolností, který měl krajský soud vést k úvaze o moderaci výše nákladů. Krajský soud ovšem aplikoval jen § 93 odst. 3 občanského soudního řádu, a to mechanicky a svévolně. Odůvodnění napadeného rozsudku se s těmito výjimečnými okolnostmi a nepřiměřenou tvrdostí výkladu nevypořádává. To platí tím spíše, že důsledkem napadeného rozsudku je povinnost stěžovatelky zaplatit na nákladech cca 1,4 milionu Kč. To je mimořádně významný zásah, který může ovlivnit i rozpočet stěžovatelky. Proto stěžovatelka rovněž navrhuje odložení vykonatelnosti napadených výroků.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, je včasná a přípustná. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto zásadně věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

7. Nynější ústavní stížnost se týká výhradně rozhodování o nákladech řízení. V posuzování nákladové problematiky je Ústavní soud obzvláště zdrženlivý, což je tím spíše patrné po vydání stanoviska pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24. Tam Ústavní soud zdůraznil, že ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou.

8. Žádné mimořádné okolnosti v nynější věci dány nejsou. Krajský soud o nákladech řízení stěžovatelky jako vedlejší účastnice civilního sporného řízení rozhodl v souladu s ustáleným výkladem § 93 odst. 3 občanského soudního řádu. Ten podle Ústavního soudu nadto musel stěžovatelce dostatečně dát jasnou představu o tom, že svým dobrovolným vstupem do řízení na sebe bere riziko, že bude povinna k solidární úhradě nákladů řízení, skončí-li eventuálním neúspěchem toho účastníka, na jehož straně vystupuje. Praxe obecných soudů je přitom v této otázce ustálená a dlouhodobá (viz některá publikovaná rozhodnutí, kupříkladu usnesení krajského soudu ze dne 7. 8. 2012 sp. zn. 13 Co 92/2012 nebo rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2023 sp. zn. 7 Cmo 36/2023).

9. Pro Ústavní soud je dále rozhodné, že úloha stěžovatelky v řízení nebyla pouze formální. Evidentně měla možnost výsledek sporu významně ovlivnit. Po dobu, kdy se rozhodovalo ve správním soudnictví o přezkumu jejího územního plánu, kterým sporný pozemek zahrnula mezi pozemky určené k zastavění veřejně prospěšnou stavbou nebo stavbou dopravní infrastruktury, bylo řízení přerušeno (bod 11 napadeného rozsudku). Krajský soud byl povinen se s námitkami stěžovatelky jako vedlejší účastnice vypořádat. Tak také učinil (bod 25 a 26 napadeného rozsudku). Povinnost stěžovatelky k nákladům řízení rámcově odpovídá významu řízení a jejímu postavení v řízení. Její konečná peněžitá povinnost je rovněž otázkou vzájemného vypořádání s žalovanou. Nedostatek odůvodnění nebo svévoli proto Ústavní soud v rozhodování o nákladech za daných okolností nespatřuje.

10. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených výroků podle § 79 odst. 2 téhož zákona samostatně nerozhodoval, jelikož o samotné ústavní stížnosti rozhodl v krátké době od jejího podání. Tento návrh pak jako návrh akcesorický sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. června 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu