II.ÚS 1025/08
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla podána po uplynutí šedesátidenní lhůty určené zákonem. Soud se rozhodl, že doručení rozhodnutí se považuje za provedené již 18. dne po uložení zásilky, nikoli až při fyzickém převzetí. Stěžovatel měl k dispozici více než padesát dnů na podání stížnosti, což bylo zcela dostatečné. Soud tedy nesmí provádět přezkum věci, protože formální podmínky nebyly splněny.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatele P. C., zastoupeného Mgr. Robertem Pavlů, advokátem se sídlem v Praze, V Celnici 4, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2008 č. j. 1 Co 363/2007-377 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2007 č. j. 37 C 92/2000-373 a usnesení téhož soudu ze dne 5. 4. 2007 č. j. 37 C 92/2000-336, a dále proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2006 č. j. 1 Co 67/2006-303 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2006 č. j. 37 Co 92/2000-262, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. 4. 2008 a doplněna dne 30. 6. 2008, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to s odkazem na údajné porušení jeho ústavně zaručeného základního práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého soudu, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina), a práva na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě projednána nezávislým a nestranným soudem, zakotveného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Jak Ústavní soud zjistil z příslušného spisu, stěžovatel se u Městského soudu v Praze domáhal žalobou ochrany osobnosti. Poté, co byl Vrchním soudem v Praze, jako soudem odvolacím, rozsudkem ze dne 1. 8. 2005 č. j. 1 Co 129/2004-212 potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2002 č. j. 37 C 92/2000-109, kterým byla jeho žaloba zamítnuta, podal stěžovatel dne 25. 8. 2005 proti tomuto rozhodnutí dovolání. Na výzvu soudu následně předložil prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech (doložené řadou příloh), požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta. Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 1. 2006 č. j. 37 Co 92/2000-262 rozhodl tak, že se stěžovateli osvobození od soudních poplatků nepřiznává a neustanovil mu k ochraně jeho zájmů zástupce z řad advokátů. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. 6. 2006 č. j. 1 Co 67/2006-303 rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v dané věci, kdy se stěžovatel domáhá osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta v souvislosti s podaným dovoláním, jsou pro posouzení této žádosti rozhodné pouze jeho celkové poměry, neboť v daném stádiu řízení se již nelze zabývat otázkou, zda nejde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Pokud stěžovatel namítá a dokládá, že již není jednatelem označených obchodních společností, je třeba uvést, že je to pouze a jedině důsledek jeho svobodného rozhodnutí a nedokládá, že se tak stalo z objektivních důvodů. Stěžovatel neprokázal, že by nemohl vykonávat jinou výdělečnou činnost, popřípadě být zaměstnán (nedoložil ani, že je uveden v evidenci uchazečů o zaměstnání u Úřadu práce). Jako relevantní důvod pro nedosahování příjmů vlastní činností nelze proto považovat jen tvrzení stěžovatele, že "jako šéfredaktor Necenzurovaných novin, které vydaly seznamy 200.000 těch, kteří v této zemi něco znamenají, není schopen najít přiměřenou práci". Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2006 č. j. 37 C 92/2000-307 byl stěžovatel vyzván k zaplacení soudního poplatku z dovolání. Dne 29. 9. 2006 podal stěžovatel u téhož soudu žádost o prominutí placení soudních poplatků. Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. 4. 2007 č. j. 37 C 92/2000-336 zastavil dovolací řízení a usnesením ze dne 13. 9. 2007 č. j. 37 C 92/2000-373 dodatečně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání k Vrchnímu soudu v Praze, který usnesením ze dne 21. 1. 2008 č. j. 1 Co 363/2007-377 rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil. Odvolací soud pouze dodal, že nebylo třeba zabývat se dalším návrhem stěžovatele na osvobození od soudních poplatků, neboť stěžovatel v něm neuváděl žádné nové okolnosti odůvodňující opakovanou žádost, ale jen namítal, že předpoklady pro jeho osvobození od soudních poplatků existovaly již v době původního rozhodování o ní. Dříve, než Ústavní soud přistoupí k projednání a rozhodnutí věci samé, je povinen přezkoumat, zda pro podání ústavní stížnosti byly splněny všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o "Ústavním soudu"). Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Ve vztahu k ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2006 č. j. 1 Co 67/2006-303 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2006 č. j. 37 Co 92/2000-262, je vzhledem k výše uvedenému evidentní, že stěžovatel svoji ústavní stížnost předložil dlouho po 60denní lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu. Jak Ústavní soud zjistil, uvedená lhůta stanovená k podání ústavní stížnosti však nebyla splněna ani u zbývajících rozhodnutí napadených ústavní stížností. Stěžovatel ve svém doplnění ústavní stížnosti ze dne 30. 6. 2008 uváděl, že mu bylo usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2008 č. j. 1 Co 363/2007-377 doručeno dne 22. 2. 2008. Z doručenky založené ve spise Městského soudu v Praze sp. zn. 37 C 92/2000 (č. l. 377 druhá strana) však vyplývá, že tento údaj není zcela přesný. Dle § 50c odst. 4, zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), platí, že není-li uložená písemnost vyzvednuta do 3 dnů nebo, jde-li o písemnost, která má být doručena do vlastních rukou, do 10 dnů od uložení, považuje se poslední den lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl. Zásilka obsahující předmětné usnesení Vrchního soudu v Praze byla u doručujícího orgánu uložena dne 15. 2. 2008. Vzhledem k tomu, že se nejednalo o zásilku, která se podle zákona doručuje do vlastních rukou (§ 45b odst. 1 o. s. ř.), počala od tohoto okamžiku běžet třídenní lhůta ve smyslu § 50c odst. 4 o. s. ř., přičemž jejímž uplynutím, tzn. dnem 18. 2. 2008, bylo usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2008 č. j. 1 Co 363/2007-377 považováno za doručené. Počátek šedesátidenní lhůty k podání ústavní stížnosti bylo proto nutno odvozovat od data 18. 2. 2008 a nikoliv od data 22. 2. 2008, kdy si zmocněnkyně stěžovatele zásilku fyzicky převzala. Z výše uvedeného vyplývá, že posledním dnem lhůty k podání ústavní stížnosti proti předmětným rozhodnutím byl pátek 18. 4. 2008. Jestliže stěžovatel podal u Ústavního soudu ústavní stížnost prostřednictvím e-mailu až dne 22. 4. 2008, učinil tak po uplynutí zákonné lhůty. Ústavní soud již neprováděl ve vztahu k doručování usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2008 č. j. 1 Co 363/2007-377 další dokazování, neboť stěžovatel byl v řízení o ústavní stížnosti zastoupen advokátem, který si musel při zachování náležité pečlivosti být vědom skutečnosti, že v případě stěžovatele přichází v úvahu nastoupení účinků fikce doručení a současně že proti rozhodnutí Ústavního soudu není opravný prostředek přípustný. Rovněž je třeba podotknout, že v okamžiku, kdy stěžovatel usnesení převzal, měl za účelem podání ústavní stížnosti stále k dispozici 56 dnů, tzn. časový prostor byl zcela dostatečný. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. listopadu 2008 Stanislav Balík, v.r. soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.