II.ÚS 1025/13
V PLATNOSTI- MS Praha 72 Co 513/2012-67
- ÚS II.ÚS 1025/13
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Soud se zaměřil na námitku místní nepříslušnosti soudu, která byla podle obecných soudů založena na faktickém společném bydlišti účastníků. Soudy prvního a druhého stupně dospěly k důvěryhodným zjištěním, která byla podložena důkazy a prohlášením svědků. Ústavní soud neshledal porušení článku 38 odst. 1 Listiny ani jiných ústavních práv. Rozhodnutí bylo založeno na správném výkladu občanského soudního řádu a zásadách ústavního práva.
Rubrum
Ústavní soud v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Viliama Štulíře, zastoupeného JUDr. Jiřím Půčkem, advokátem, se sídlem Na Splávku 1182, 686 01 Uherské Hradiště, směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. 7. 2012, č. j. 28 C 247/2009-49, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2012, č. j. 72 Co 513/2012-67, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí dotčen na svých ústavně garantovaných právech. Konkrétně namítl porušení čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel v řízení o rozvod manželství uplatnil námitku místní nepříslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 8. Tvrdil, že s manželkou (dále jen "žalobkyně") nikdy nebydlel ve společné domácnosti v obvodu Městské části Praha 8, ale na adrese Č., O. Obvodní soud pro Prahu 8 ústavní stížností napadeným usnesením o této námitce rozhodl tak, že se místní nepříslušnost nevyslovuje. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které doplnil řadou listinných důkazů a návrhem svědeckých výpovědí, jimiž hodlal prokazovat oprávněnost své námitky. Městský soud v Praze o tomto odvolání rozhodl shora uvedeným usnesením tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že mezi účastníky bylo nesporné, že žalobkyně v době podání žaloby o rozvod manželství v obvodu soudu pro Prahu 8 skutečně bydlela a z důkazů, které v odůvodnění cituje, vyplynulo, že bezprostředně před definitivním odchodem žalobkyně od stěžovatele oba účastníci žili na adrese P., V. Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká zejména odvolacímu soudu, že se vůbec nezabýval jeho námitkou nepřezkoumatelnosti prvostupňového rozhodnutí. Nevypořádal se s rozpornými tvrzeními účastníků řízení ohledně posledního místa společného bydlení, neprovedl všechny navržené důkazy, aniž vyložil, proč je neprovedl, k projednání odvolání nenařídil jednání, ačkoliv podle jeho názoru se tak mělo stát s ohledem na skutečnosti, které vyplynuly s písemných podání učiněných v této věci. Stěžovatel dovozuje, že postupem obecných soudů došlo k zásahu do práva na zákonného soudce, práva na spravedlivý proces, práva na projednání věci v jeho přítomnosti, státní moc byla uplatněna mimo meze stanovené zákonem a důsledkem toho bylo odepření soudní ochrany. Zákon o Ústavním soudu v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů v souzené věci. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná. Stěžovatel především namítá porušení čl. 38 odst. l Listiny, který stanoví, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Tímto zákonem stanovícím příslušnost soudu v občanskoprávním řízení je občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), který v ustanovení § 88 upravuje výlučnou místní příslušnost soudu. V případech výlučné místní příslušnosti musí zásadně rozhodovat stanovený soud, přičemž u každého z řízení uvedených pod písmeny a) až n) jsou pro takovou úpravu zvláštní důvody. Podle písm. a) uvedeného ustanovení je namísto obecného soudu příslušný soud, v jehož obvodu měli manželé poslední společné bydliště v České republice, jde-li o rozvod, neplatnost manželství nebo o určení, zda tu manželství je či není, bydlí-li v obvodu tohoto soudu alespoň jeden z manželů; není-li takového soudu, je příslušný obecný soud žalovaného, a není-li ani takového soudu, obecný soud žalobce. Důvod pro stanovení výlučné místní příslušnosti pro rozhodování tímto způsobem spočívá v tom, že důkazy, které bude v řízení třeba provádět, budou k dispozici nejspíše právě tam, kde bylo poslední společné bydliště manželů. I zde, stejně jako u určení soudu obecného podle ustanovení § 85 o. s. ř., není rozhodující formální pobyt, tedy skutečnost, kde byli manželé k trvalému pobytu hlášeni, ale kde spolu fakticky žili. V dané věci jde především o interpretaci citovaného ustanovení o. s. ř., přičemž Ústavní soud nevidí důvodu odchylovat se od výkladu zastávaného v dosavadní judikatuře soudů. Obecné soudy se zaměřily na zjištění faktického bydliště účastníků rozvodového řízení v době podání žaloby a době, která jejímu podání předcházela. Soud prvého stupně se odvolal na zjištění vyplývající ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. P 216/2009, z něhož vyplynulo, že v rozhodné době veškeré písemnosti určené stěžovateli mu byly z adresy jeho trvalého pobytu dosílány na adresu P., V., přičemž, jak na to správně poukázal odvolací soud, nikdo z účastníků nezpochybňoval, že se na této adrese zdržovala žalobkyně. Odvolací soud se pak ještě odvolal na písemná prohlášení dalších dvou osob, z nichž vyplynulo, že bezprostředně před rozchodem oba účastníci rozvodového řízení, bydleli na uvedené adrese v P. K ostatním výhradám stěžovatele je třeba uvést, že rozhodování o námitce místní příslušnosti je procesním rozhodnutím. Na takové rozhodování nelze klást stejné nároky, jako na rozhodování meritorní. Ústavněprávní přezkum rozhodování obecných soudů směřuje, jak ostatně vyplývá z ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, k přezkumu meritorních rozhodnutí a přezkum procesních rozhodnutí Ústavní soud připouští pouze výjimečně tam, kde by porušením procesních předpisů v průběhu procesu došlo k nenapravitelnému důsledku, jako tomu je např. při odnětí věci zákonnému soudci. Jde především o to, aby takové rozhodnutí nebylo svévolné. V dané věci oba obecné soudy dospěly ke zcela spolehlivým zjištěním, zakládajícím místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 8. Nebyl proto žádný důvod provádět další důkazy ani se vypořádávat s tím, proč další důkazy prováděny nebyly, neboť jimi nebylo možno zvrátit ta zjištění, o která soudy svá rozhodnutí opřely. Jiný postup by se právě proto, že šlo o procesní rozhodnutí, dostával do rozporu s požadavkem na projednání věci bez zbytečných průtahů. Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut jako zjevně neopodstatněný.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. dubna 2013 Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.