II.ÚS 103/98
V PLATNOSTI- MS Praha 34 C 107/95-36
- VS Praha 1 Co 59/97-56
- ÚS II.ÚS 103/98
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které zákon poskytuje. Soud se opřel o § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., podle něhož je stížnost nepřípustná, pokud nebyly využity všechny příslušné prostředky. Dovolání bylo považováno za poslední procesní prostředek, jehož neúspěch znamená, že stížnost nemůže být přijata. Rozhodnutí bylo vydáno bez účasti účastníků řízení.
Rubrum
II. ÚS 103/98 Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti ing. S.H., zast. advokátem JUDr. J.Ž., proti rozsudkům Vrchního soudu v Praze z 23.10.1997 č.j. 1 Co 59/97-56 a Městského soudu v Praze z 28.11.1996 č.j. 34 C 107/95-36 za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Ministerstva vnitra jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Navrhovatel podal dne 9.3.1998 ústavní stížnost proti uvedeným rozsudkům a navrhl, aby Ústavní soud vydal tento nález: Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 10.1997 č.j. 1 Co 59/97-56, jakož i jemu předcházejícím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28.11.1996 č.j. 34 C 107/95-36 v zamítavém výroku, kterým nebylo vyhověno mé žalobě, aby žalovanému bylo uloženo zdržet se uvádění, že jsem byl evidován jako osoba uvedená v § 2 odst. 1 písm. b) zák. č. 451/1991 Sb., bylo porušeno základní právo stěžovatele ing. S.H. uvedené v čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23.10.1997 č.j. 1 Co 59/97-56 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28.11.1996 č.j. 34 C 107/95-36 v napadeném rozsahu se zrušují. Česká republika - Vrchní soud v Praze je povinna zaplatit stěžovateli na nákladech řízení částku ve výši, jak bude Ústavním soudem určena, a to do 3 dnů od právní moci tohoto nálezu k rukám JUDr. J.Ž. Žalobce v návrhu uvedl, že dne 6.2.1998 podal ve věci dovolání k Nejvyššímu soudu. Ústavní soud vyčkal rozhodnutí Nejvyššího soudu, aby zjistil, bylo-li dovolání přípustné a plnilo-li funkci posledního prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje nebo přípustné nebylo a uvedeným procesním prostředkem bylo už odvolání. Rozsudkem Nejvyššího soudu z 12.1.1999 č.j. 30 Cdo 1013/98-85 bylo dovolání zamítnuto. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že se Nejvyšší soud dovoláním přípustným podle § 239 odst. 2 občanského soudního řádu věcně zabýval, neshledal je však důvodným.Tato skutečnost znamená, že návrh je podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, nepřípustný, neboť stěžovatel před jeho podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, nepočítaje v to návrh na povolení obnovy řízení. Za takový poslední prostředek se podle ustálené a sjednocené judikatury Ústavního soudu považuje dovolání, které je přípustné. Soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh jako nepřípustný odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění zákona č. 77/1998 Sb. Proti usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 1. dubna 1999 JUDr. Miloš Holeček soudce zpravodaj