Ústavní soud · Usnesení

II.ÚS 1062/08

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 2009-06-25 · odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost · ECLI:CZ:US:2009:2.US.1062.08.1

Strojový souhrn generováno LLM

Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože podle něj nebylo porušeno právo na spravedlivý proces ani právo na soudní ochranu. Soud se zpravidla nezabývá přezkumem rozhodnutí správních soudů, pokud nejde o porušení základních práv. Námitka podjatosti úředníků samosprávného celku není základem pro jejich vyloučení, pokud nejsou přítomny konkrétní důvody. Zákonodárce umožnil, aby orgán samosprávného celku rozhodoval o věcech týkajících se tohoto celku, i když je jeho zaměstnancem. Výsledkem je, že obecná pochybnost o nestrannosti není dostatečným důvodem pro zrušení rozhodnutí.

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti občanského sdružení Společnost ochránců přírody, se sídlem Nerudova 34, Litoměřice, zastoupeného JUDr. Petrem Kužvartem, advokátem v Praze, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2008, č. j. 8 As 31/2006-78, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podaným návrhem, který i co do ostatních formálních náležitostí vyhovuje zákonu č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví specifikovaného rozsudku, neboť se jím cítí zkrácen na svých základních právech; konkrétně jmenuje právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Litiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva plynoucí ze čl. 9 úmluvy č. 124/2004 Sb., mezinárodních smluv, a dále právo na to, aby státní moc byla vůči němu uplatňována jen v mezích stanovených zákonem (čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Dále stěžovatel tvrdí, že byla otřesena jeho důvěra v právo a právní jistota, coby jedna z podstatných náležitostí právního státu. Nejvyšší správní soud podle stěžovatele selhal, když nevystoupil jako "účinná hráz nezákonnostem, zjevné zvůli výkonné moci a účelovým úřednickým pochybením". Napadeným rozhodnutím zamítl Nejvyšší správní soud stěžovatelovu kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 3. 2006, č. j. 15 Ca 98/2004-40. Krajský soud tímto rozsudkem nevyhověl stěžovatelově žalobě, jíž se domáhal zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 4. 3. 2004, č. j. ÚPS/18/4170/04/Zá; tím bylo k odvolání stěžovatele částečně zamítnuto a částečně - v podmínkách pro umístění stavby a projektovou přípravu - změněno územní rozhodnutí o povolení stavby "II/247 Litoměřice - přivaděč k průmyslové zóně Prosmyky" a stavby "Okružní křižovatka Žernosecká ulice - Litoměřice" vydané dne 4. 3. 2004 Městským úřadem Litoměřice pod č. j. SÚ/568/03/Be. Stěžovatel s výsledkem soudního přezkumu není spokojen. Zásah do základních práv dovozuje v podstatě z jediné skutečnosti, a to ze závěru, jaký byl učiněn ohledně jeho námitky podjatosti pracovníků krajského úřadu. Tvrdil, že nemůže být pochyb o naplnění § 9 správního řádu (zák. č. 71/1967 Sb.), když pracovníci správního orgánu účastnící se odvolacího řízení a rozhodování byli v takovém poměru k navrhovateli, že zde musela být nanejvýš důvodná pochybnost o jejich nepodjatosti a nestrannosti. Jiný výklad je dle stěžovatele "přímým a troufalým atentátem na zdravý rozum a slušnost". Pracovníci správního orgánu jsou na svém zaměstnavateli reálně závislí. Rozhodovalo-li se tedy v dané věci o návrhu stavebníka, kterým byl Ústecký kraj, je zde vazba rozhodujících úředníků na tohoto účastníka řízení evidentní. Úředníci mají své povinnosti stanoveny v zákoně (jednat nestranně, dodržovat zákony). Jde však jen o "právně-formalistickou, veskrze chatrnou, pokryteckou fikci, že pokud je něco dáno předpisem, ta to tak rovněž reálně funguje". Podle stěžovatele jde v reálném životě o pouhou proklamaci a úřednický aparát je pro politické vedení samosprávných celků "pouhým služebnictvem". Existuje-li právní i faktický vztah závislosti na účastníku řízení, pak toto samo stačí k vyloučení pro podjatost a není třeba dokazovat nic dalšího. Bylo namístě postupovat podle § 7 odst. 5 správního řádu a postoupit věc Ministerstvu pro místní rozvoj, které by určilo jiný věcně příslušný orgán, který by odvolací řízení provedl; nově, po nabytí účinnosti zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, je pak dle stěžovatele nutno řešit věc ve smyslu jeho § 180 odst. 1 tak, že podle jeho § 14 odst. 4 ve spojení s § 131 odst. 4 Ministerstvo pro místní rozvoj usnesením určí jiný úřad téhož stupně, který rozhodne. Konečně stěžovatel v podání odkazuje na obsáhlý právní rozbor, který připojil jako přílohu ústavní stížnosti, vypracovaný dne 23. 2. 2005 jeho zástupcem v reakci na v té době publikovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 2 As 21/2004, týkající se obdobné problematiky důvodů vyloučení pro podjatost. Nejvyšší správní soud ve vyjádření k návrhu stručně odkázal na svou starší judikaturu týkající se vyloučení pracovníka správního orgánu pro podjatost, s níž je nyní napadené rozhodnutí v souladu, a navrhl ústavní stížnost odmítnout. Krajský úřad Ústeckého kraje coby vedlejší účastník řízení svého práva vyjádřit se k obsahu návrhu nevyužil. Ústavní soud se zabýval návrhem v rozsahu stěžovatelem vymezeném a z důvodů níže uvedených dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu shora označených ustanovení Listiny a Úmluvy, a dále jednoho ze základních principů právního státu, jímž je vázanost státní moci zákonem, když v jeho věci rozhodovali ve správním řízení úředníci, u nichž lze pochybovat o jejich nepodjatosti. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu; čl. 6 odst. 1 Úmluvy (v části relevantní k předmětu řízení) říká, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoliv trestního obvinění proti němu. I když toto ustanovení výslovně nevyžaduje, aby i "jiný orgán" vykazoval atributy nezávislosti a nestrannosti tak jako soud, z jeho účelu, jímž je vymezení základních principů spravedlivého řízení, vyplývá nutnost širší interpretace. To se ostatně "na úrovni podústavního práva" projevuje i zakotvením institutu vyloučení z projednávání a rozhodování věci pro podjatost do jednotlivých předpisů upravujících proceduru. Pokud jde o správní orgány, pro jejich rozhodovací činnost se sice logicky nepředpokládá nezávislost, nestrannost již ale ano. Nestranností je totiž třeba rozumět objektivní, předem nezaujatý přístup pověřených osob k posuzování, řešení a zejména rozhodování právních věcí, a ten je nutno vyžadovat v případě všech státních orgánů. Jiný výklad by ve svém důsledku založil procesní nerovnost, a otřásl by tak důvěrou v právní stát (jak o tom stěžovatel hovoří), jehož posláním je mimo jiné i zajistit neutrální a objektivní rozhodování jeho orgány. Námitka podjatosti úředníka rozhodujícího ve správním řízení, byť nejde o instituci soudního typu, tedy může mít ústavněprávní rozměr. Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl. 90, 91 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. čl. 83 Ústavy ČR). To samozřejmě platí i pro úsek správního soudnictví institucionálně završený Nejvyšším správním soudem. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavou. Z toho Ústavní soud vycházel i v řízení o této konkrétní ústavní stížnosti. Po provedení přezkumu shledává napadený rozsudek ústavně konformním. V hodnocení podjatosti se zcela ztotožňuje se závěry vyslovenými Nejvyšším správním soudem v rozhodnutí ze dne 16. 12. 2004, č. j. 2 As 21/2004-67, na které odkazuje i napadené rozhodnutí. Tedy (parafrázováno), orgány obce či kraje jsou povolány k výkonu státní správy v celé řadě oblastí, např. ve věcech stavebního řízení, živnostenského podnikání, požární ochrany apod. V mnoha případech přitom může nastat a běžně nastává situace, kdy účastníkem správního řízení vedeného orgánem obce či kraje je územní samosprávný celek sám. Zákonodárce tak připustil, aby v kterémkoliv stupni správního řízení o právu nebo povinnosti územně samosprávné jednotky na konkrétním úseku státní správy rozhodoval orgán tohoto územněsprávního celku. Pracovník takového orgánu v daném řízení nevystupuje prvotně jako zaměstnanec, nýbrž jako úředník územně samosprávného celku vázaný povinnostmi podle zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících samosprávných celků a o změně některých zákonů. Povinnosti jsou zde explicitně vypočítané i z toho důvodu, že tito úředníci jsou v mnoha případech povoláni k rozhodování o věcech týkajících se obce či kraje, tedy de facto svých zaměstnavatelů. Ústavní soud v nálezu sp. zn. II ÚS 105/01 (publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 23, č. 98) vyložil, že k vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebudou moci nebo schopni nezávisle a nestranně rozhodovat; u soudce jako reprezentanta veřejné moci je zároveň třeba přepokládat a požadovat vyšší stupeň tolerance a nadhledu, než tomu je u jednotlivých občanů. Přiměřeně - nyní je brojeno proti posuzování podjatosti úředníků správního orgánu, nikoliv soudců - lze tyto závěry vztáhnout i na případ stěžovatele. Pouze ta okolnost, že investorem stavební akce (iniciátorem předmětného územního řízení) byl Ústecký kraj, není bez dalšího důvodem podjatosti všech úředníků krajského úřadu coby odvolacího orgánu. A to i přes pracovní vztah a z něj plynoucí jistou finanční závislost. Aby pochybnosti o podjatosti konkrétního úředníka byly v takových případech dány, musela by přistoupit ještě další konkrétní skutečnost natolik evidentní, intenzivní a takové povahy, že by jim bránil řádně rozhodnout. Nestačí tedy jen v obecné rovině nesená námitka směřující vůči jakémukoliv zaměstnanci odvolacího orgánu. Zobecnění stěžovatele, že vztah úředníka samosprávného celku a jeho politické reprezentace vždy zakládá pochybnosti o nepodjatosti, Ústavní soud odmítá. Ostatně nesouhlas, že by zaměstnanec obce, který v řízení spadajícím do přenesené působnosti rozhoduje o návrhu obce, byl z rozhodování "automaticky" vyloučen, již opakovaně vyslovil (usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2007, sp. zn. II. ÚS 1862/07, či ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. III. ÚS 666/06, http://nalus.usoud.cz/). Toliko jako obiter dictum Ústavní soud poznamenává, že úvahy předestřené stěžovatelem (resp. jeho zástupcem) v právním rozboru připojeném k ústavní stížnosti, jsou určeny spíše pro zákonodárce, který utváří podobu organizačního uspořádání veřejné správy v České republice. Protože Ústavní soud porušení základních práv neshledal, podaný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.