II.ÚS 1065/24

Rubrum

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Svatoněm o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Josefa Antoše, zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem, sídlem K Brusce 124/6, Praha 6, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. ledna 2024 č. j. 14 Co 257/2023-207, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení napadeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv podle čl. 2 odst. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6, čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práva a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k této Úmluvě. Stěžovatel má též za to, že napadené rozhodnutí je v rozporu s principy zakotvenými v čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy.

2. Z ústavní stížnosti a připojeného rozhodnutí vyplývá, že Okresní soud v Klatovech (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 21. 6. 2023 č. j. 6 C 349/2022-154 uložil vedlejší účastnici povinnost uzavřít se stěžovatelem dohodu o převodu náhradního pozemku specifikovaného v rozhodnutí s tím, že tento pozemek převádí vedlejší účastnice jako převodce na stěžovatele jako nabyvatele k uspokojení jeho restitučního nároku ve výši 38 159,80 Kč, a stěžovatel tento pozemek přejímá do výlučného vlastnictví.

3. K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Plzni (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že vedlejší účastnice je povinna uzavřít se stěžovatelem dohodu o převodu náhradního pozemku specifikovaného v rozsudku s tím, že tento pozemek se na stěžovatele převádí k uspokojení jeho restitučního nároku ve výši 27 999,16 Kč a stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici na vyrovnání bezdůvodného obohacení, které vzniká rozdílem mezi hodnotou převáděného pozemku a výše uvedeným zbývajícím nárokem nabyvatele, částku 10 000 Kč. Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatele se způsobem posouzení zbývající výše jeho restitučního nároku odvolacím soudem.

4. Z vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil, že proti napadenému rozsudku odvolacího soudu podala vedlejší účastnice dne 15. 4. 2024 dovolání, o kterém nebylo doposud rozhodnuto.

5. Ústavní soud v návaznosti na tuto skutečnost nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení (§ 42 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu), přičemž dospěl k závěru, že jde o nepřípustný návrh podle § 75 odst. 1 téhož zákona.

6. Ústavní soud připomíná, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita, podle níž podání ústavní stížnosti připadá v úvahu až tehdy, jestliže všechny ostatní dostupné právní prostředky ochrany základních práv či svobod stěžovatele selžou. Souběžné podávání dovolání a ústavní stížnosti není proto namístě, navíc takové řešení nevyhovuje ani požadavku právní jistoty (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2162/11 či II. ÚS 3438/23). Probíhá-li tedy nadále před obecnými soudy řízení, není pro zásah Ústavního soudu důvod, naopak by takový postup byl v rozporu jak s již zmíněnou zásadou subsidiarity, tak i se zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. V případě, že by byla ústavní stížnost věcně posouzena ještě před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů, pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí Nejvyššího soudu, zbytečně by tím prodlužoval své řízení (v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny).

7. Nebude-li vedlejší účastnice v předmětném dovolacím řízení ve věci samé úspěšná, nic pak nebrání stěžovateli v podání ústavní stížnosti nové, v níž může zohlednit rovněž průběh a výsledky řízení u Nejvyššího soudu. Bylo-li by namítáno, že mu v takovém případě hrozí zmeškání lhůty pro podání ústavní stížnosti proti nyní napadenému rozsudku, Ústavní soud připomíná, že podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek rozhodujícím orgánem odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost (i) proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, a to ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Ústavní soud by pak nebyl oprávněn odmítnout případnou novou ústavní stížnost stěžovatele proti nyní napadenému rozsudku pro opožděnost (shledal-li by Nejvyšší soud dovolání nepřípustným nebo by jej zamítl), neboť to by odporovalo čl. 36 odst. 1 Listiny (tzv. denegatio iustitiae). Konstatuje-li nyní Ústavní soud, že ústavní stížnost je předčasná, není oprávněn posléze říci, že pozdější ústavní stížnost by byla zase opožděná. To plyne i z ustálené judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.

8. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. června 2024 Jan Svatoň, v. r. soudce zpravodaj