II.ÚS 1072/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatelek 1) T. B., 2) M. Y., zastoupené Mgr. Tomášem Zvoníčkem, advokátem, sídlem Bělehradská 299/132, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Azs 213/2025-73 ze dne 9. února 2026, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 178 Az 2/2023-151 ze dne 16. září 2025 a rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR č. j. OAM-1065/ZA-ZA11-P10-2022 ze dne 1. srpna 2023 za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Ministerstva vnitra ČR, jako účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelky se ústavní stížností domáhají zrušení rozhodnutí označených v záhlaví. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod) a v případě druhé stěžovatelky také opomenutí nejlepšího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte).

2. Stěžovatelky podaly opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany. Ministerstvo vnitra řízení zastavilo, protože šlo o nepřípustnou žádost [§ 25 písm. j) a § 10a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu]. Ministerstvo neshledalo, že by se objevily nové skutečnosti, kvůli kterým by opakovanou žádost projednalo. Stěžovatelky se bránily žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem. Ten nejprve žalobu zamítl s tím, že odmítl provést důkazy, které stěžovatelky předložily až v řízení před krajským soudem. Ke kasační stížnosti stěžovatelek Nejvyšší správní soud tento první rozsudek zrušil a zavázal krajský soud k tomu, aby provedl i důkazy předložené teprve před krajským soudem, které stěžovatelky bez svého zavinění nemohly předložit dříve.

3. Ve druhém kole řízení krajský soud žalobu opět zamítl právě napadeným rozsudkem. Krajský soud uvedl, že opakovaná žádost o udělení mezinárodní ochrany je institut, který může vést k novému projednání již rozhodnuté věci pouze v případě, že se objeví nějaké nové skutečnosti, o kterých dříve nemohl žadatel vědět a které mohou ovlivnit jeho azylové postavení. Jako důkazy sám krajský soud provedl tři předvolání na policii v Kazachstánu. Konstatoval, že sice starší předvolání, ale se stejným obsahem, stěžovatelka předkládala již v řízení o první žádosti a nejedná se tedy o novou skutečnost, pro kterou by se měla opakovaná žádost věcně projednat. Ani celkovou situaci v Kazachstánu nepovažoval za natolik změněnou, aby odůvodňovala nové projednání žádosti o mezinárodní ochranu.

4. Druhou kasační stížnost Nejvyšší správní soud odmítl pro nepřijatelnost, také v záhlaví označeným a napadeným usnesením. Uvedl, že kasační stížnost nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelek a že se krajský soud držel ustálené judikatury. Celkovou situaci v Kazachstánu hodnotil v souladu s aktuálními informacemi o Kazachstánu. Co se týká individuální situace stěžovatelek, pak Nejvyšší správní soud zopakoval, že předvolání na policii první stěžovatelka předkládala již k první žádosti o udělení mezinárodní ochranu a nejde tedy o změnu okolností.

II. Argumentace stěžovatelek

5. Stěžovatelky vznesly tři okruhy námitek - první se týká zohlednění nových skutečností ministerstvem a krajským soudem, druhá míří na nepřijatelnost kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem a třetí se týká zohlednění nejlepšího zájmu dítěte již v řízení před ministerstvem.

6. Zaprvé, ministerstvo a krajský soud měly zohlednit nové skutečnosti a předkládané důkazy. Stěžovatelky předložily řadu zpráv o dění v Kazachstánu jak z novinových zdrojů, tak mezinárodních organizací. Současně předložily další předvolání první stěžovatelky na policii. Krajský soud tyto důkazy ale posoudil odděleně a vytrhl je z kontextu. Obzvlášť nová předvolání na policii adresované přímo první stěžovatelce svědčí o tom, že měla být opakovaná žádost o udělení mezinárodní ochrany projednaná.

7. Zadruhé, Nejvyšší správní soud upřel stěžovatelkám právo na přístup k soudu, když jejich druhou (nynější) kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou. Ačkoli krajský soud nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího správního soudu z předchozího řízení, Nejvyšší správní soud nynější kasační stížnost formalisticky odmítl s poukazem na údajný nedostatek přesahu vlastních zájmů stěžovatelek. Arbitrárnost postupu Nejvyššího správního soudu je zřejmá zejména z toho, že v přecházející kasační stížnosti musel mít podmínku osobního přesahu stěžovatelek za zjevně naplněnou, pokud ji neodmítl pro nepřijatelnost, ale na jejím základě zrušil první rozsudek krajského soudu.

8. Zatřetí, rozhodnutí jdou proti nejlepšímu zájmu druhé stěžovatelky jakožto dítěte. Nic na tom nemění, že v průběhu řízení před správními soudy nabyla zletilosti, ministerstvo mělo tuto okolnost zvažovat. Přípustnost opakované žádosti o mezinárodní ochranu by neměla být posuzována jako první a až poté brán v potaz nejlepší zájem dítěte. Mechanismus má fungovat naopak - pokud je opakovaným žadatelem nezletilé dítě, automaticky má být přípustná a ve věcném posouzení je třeba nejlepší zájem zohlednit.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud shledal, že jsou splněné procesní podmínky k projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnice předcházejících řízení; jsou zastoupené advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu); vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nezasahuje do rozhodovací činnosti správních soudů. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod (např. nález sp. zn.

III. ÚS 224/98 ze dne

8. července 1999). Je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je však založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

12. Zaprvé, co se týká předkládaných důkazů o bezpečnostní situaci v zemi původu, stěžovatelky v zásadě pouze nesouhlasí s tím, jak obecný soud hodnotil, zda se jedná o nové skutečnosti, které by byly v případě opakované žádosti podstatné pro posouzení nároku. Stěžovatelky tak ve skutečnosti předkládají námitky související výlučně s výkladem podústavního práva a skutkových okolností případu, jejichž posuzování ovšem - jak vyplývá z předchozího bodu - do pravomoci Ústavního soudu nespadají (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3220/21 ze dne 25. 1. 2022, bod 6).

13. Vadu vyžadující jeho zásah Ústavní soud nezjistil ani ohledně předložených opakovaných předvolání na policii, které stěžovatelky obzvlášť v ústavní stížnosti zdůrazňují. Je sice pravda, že za určitých okolností by opakující se předvolání mohly představovat novou skutečnost podstatnou pro posouzení opakované žádosti o mezinárodní ochranu - například by mohly svědčit o výrazně vyšší intenzitě zájmu státní moci o žadatele, než jaká byla hodnocena v první žádosti. To ovšem nebrání obecnému soudu, aby v konkrétním případě vyhodnotil opakující se předvolání tak, že se o novou skutečnost nejedná, například protože s ohledem na okolnosti taková předvolání svědčí o přetrvávajícím zájmu státních orgánů vyslechnout osobu v nezměněné intenzitě, která byla známa již při rozhodnutí o první žádosti.

14. Zadruhé, tvrdí-li stěžovatelky, že krajský soud nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího správního soudu, pomíjejí skutečnost, že se Nejvyšší správní soud zabýval při přezkumu přijatelnosti kasační stížnosti podle § 104a s. ř. s. způsobem, jakým krajský soud jeho závazný právní názor promítl do svého druhého rozhodnutí a tento způsob aproboval. Na skutečnosti, že první kasační stížnosti nepovažoval za nepřijatelnou, kdežto v případě druhé kasační stížnosti nepřijatelnost shledal, není přitom nic překvapivého - je naopak výrazem toho, že krajský soud svá pochybení napravil a v rámci posouzení druhé kasační stížnosti již nebylo možné konstatovat taková pochybení, která podle judikatury Nejvyššího správního soudu k nepřijatelnosti, potažmo konceptu přesahu vlastních práv stěžovatelů (usnesení NSS č. j. 1 Azs 13/2006-39 ze dne 26. 4. 2006) zakládají přijatelnost stížnosti. Ani v tomto ohledu tedy Ústavní soud žádnou ústavněprávní vadu neshledal.

15. Zatřetí, obecné soudy neopomenuly ani námitku zohlednění nejlepšího zájmu dítěte. Krajský soud uzavřel, že s ohledem na výsledek posouzení první z podmínek přípustnosti při opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany, tedy neprokázání nových skutečností, se s ohledem na jejich kumulativní charakter není potřeba zabývat druhou z podmínek, v rámci které by mohl být zájem dítěte případně zohledněn. Takový závěr nevykazuje žádnou ústavní vadu. Ani pokud by totiž byly podmínky posouzeny v opačném pořadí, jak požadují stěžovatelky, a zájem dítěte byl nejdříve zvažován při hodnocení naplnění druhé podmínky, nemohl by ani takový závěr nic změnit na celkovém posouzení nepřijatelnosti opakované žádosti právě s ohledem na jejich kumulativnost. Jinak řečeno, samotné zvážení nejlepšího zájmu dítěte nemůže samo o sobě založit přípustnost opakované žádosti o mezinárodní ochranu. Ostatně nejlepší zájem dítěte není ani při posouzení první žádosti o mezinárodní ochranu automaticky důvodem udělení některé z jejích forem, ale jde jen o jedno z hledisek, které se zohledňuje (rozsudek NSS č. j. 5 Azs 176/2024-59 ze dne 27. 8. 2025, bod 78). Navíc, jak též uvádí krajský soud, v této souvislosti je rovněž podstatné, že rozhodnutí o nepřípustnosti opakované žádosti není bezprostředně spojeno s povinností opustit území České republiky. Nejlepší zájem dítěte tak mohl být zvažován v rámci jiných řízení o pobytová oprávnění.

16. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelek mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. června 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu