II.ÚS 1082/16

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Františka Kuči, zastoupeného JUDr. Vlastimilem Vezdenkem, advokátem se sídlem Hauerova 3, Opava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 10. 2015, č. j. 22 A 77/2015-50, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 3. 2016, č. j. 3 Afs 251/2015-34, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí správních soudů. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele ve věci ochrany před nezákonným zásahem Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj, který měl spočívat v nesprávném vyčíslení nedoplatků na dani z přidané hodnoty (dále jen "DPH") a dani z příjmu fyzických osob ("DPFO"). Následnou kasační stížnost podanou proti citovanému rozsudku krajského soudu zamítl v záhlaví označeným rozsudkem Nejvyšší správní soud.

2. Uvedená rozhodnutí obecných soudů porušila dle stěžovatele jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel totiž namítá, že potvrzení o stavu osobního daňového účtu nemá pouze formálně evidenční povahu a nemělo by proto vycházet jen z daňových povinností poplatníka vyplývajících z daňových přiznání a dodatečných platebních výměrů, nýbrž mělo by odrážet i další skutečnosti, které jsou významné pro spravedlivé posouzení věci. V případě stěžovatele totiž jde o to, že státu zaplatil na DPH a DPFO téměř 6,5 mil. Kč za prodej zboží, jehož cena však nebyla zaplacena, a přesto jeho daňová evidence vykazuje nedoplatek přesahující 2,4 mil. Kč. Na tento evidovaný daňový dluh mu proto měla být započtena odpovídající část z předmětné částky 6,5 mil. Kč a daňová evidence by tak vykázala přeplatek.

3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu pravomocných rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

4. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního tak může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečný a racionální základ, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci s nimi nejsou v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je ústavně konformní [viz např. za všechny příklady nález sp. zn. II. ÚS 262/06 ze dne 23. 8. 2007 (N 132/46 SbNU 237); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz/].

6. V mezích takto limitovaného přezkumu nicméně Ústavní soud porušení ústavních práv a svobod stěžovatele v nyní projednávaném případě neshledal, neboť obecné soudy v odůvodněních svých rozhodnutí náležitě vyložily, z jakých důvodů (právních i skutkových) dospěly k vyřčeným závěrům a v jejich postupu nelze spatřovat ani jakékoliv porušení práva na spravedlivý proces stěžovatele. Ústavní soud tak má za to, že obecné soudy se s námitkami stěžovatele, které ostatně byly z velké části totožné s jeho námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti, vypořádaly zákonu odpovídajícím způsobem a jejich závěrům proto není z hlediska ústavnosti co vytknout. S ohledem na uvedené nepovažuje Ústavní soud za nutné se k věci duplicitně vyjadřovat a na odůvodnění napadených rozhodnutí proto plně odkazuje, jelikož neshledal žádný důvod k domněnce o jejich protiústavním vybočení ve shora uvedeném smyslu.

7. Postačuje proto konstatovat, že podle ustanovení § 149 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu je předmětem evidence daní, kterou vede správce daně, "zaznamenávání vzniku, stanovení, splnění, popřípadě jiného zániku daňových povinností, a z toho vyplývajících přeplatků, nedoplatků a případných převodů; tyto údaje jsou evidovány na osobních daňových účtech." Jak správně uvedly oba správní soudy v napadených rozhodnutích, smyslem vedení evidence daní je zachytit informace související s jednotlivými daňovými povinnostmi a má tedy výlučně evidenční charakter. Sama o sobě proto nemůže určovat výši daňových povinností poplatníka. Logickým důsledkem této skutečnosti je i to, že stav evidence daní (resp. vystavené potvrzení o stavu osobního daňového účtu) není způsobilý zasáhnout veřejná subjektivní práva daňového subjektu, jelikož nemůže nijak zakládat, měnit či rušit jeho povinnosti. Vyvozený závěr správních soudů, že odráží-li evidence daní pouze stav daňových povinností vycházející z rozhodnutí správce daně (jak tomu je právě i v nyní projednávaném případě), lze ve správním soudnictví napadnout jedině tato rozhodnutí a nikoliv z nich vyplývající stav evidence daní, pokládá Ústavní soud za zcela logický a ústavně souladný. V opačném případě by totiž mohlo dojít k situaci, že by správní soudy přezkoumávaly evidenci daní i za situace, kdy by zůstala nezměněna samotná daňová rozhodnutí, která by správními soudy přezkoumána nebyla, což však nedává žádný rozumný smysl.

8. Proto správní soudy v nyní projednávané věci zcela správně a rozumně konstatovaly, že tzv. zásahovou žalobou lze napadnout evidenci daní toliko v případě, kdy potvrzení o stavu osobního daňového účtu je v rozporu s určenými daňovými povinnostmi, což však - jak podrobně vyložily - zjevně nebyl případ stěžovatele, a nic takového stěžovatel ostatně ani netvrdil. Podaná žaloba totiž nebrojila proti tomu, že by se na osobním daňovém účtu stěžovatele neobjevil daňový přeplatek, který by vyplýval z předchozích rozhodnutí správce daně, nýbrž proti tomu, že správce daně vůbec nevydal rozhodnutí, která by ze zaplacených daní učinila přeplatek, a proto se v evidenci daní nemohl ani objevit. Ve skutečnosti se proto nejednalo o vytýkanou chybu v evidenci (resp. o početní chybu), nýbrž o nesouhlas stěžovatele s tím, že nebylo jinak rozhodnuto o jeho daňových povinnostech, což však bylo možno případně již dříve řešit žalobami proti daňovým rozhodnutím a nikoliv zásahovou žalobou.

9. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům či správním orgánům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.

10. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. května 2016 Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu