II.ÚS 1088/08
V PLATNOSTI- MS Praha 2 Cm 80/2003
- ÚS II.ÚS 1088/08
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože nebyly splněny podmínky pro výjimku z vyčerpání procesních prostředků. Stížnost nevykazovala podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele, neboť se nejednalo o otázku s širším právním dopadem. Soud neshledal, že by věc měla význam pro ústavně konformní výklad právního předpisu nebo vyžadovala novelizaci zákona. Rozhodnutí bylo vydáno bez ústního jednání, protože stížnost byla považována za nepřípustnou.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti F. P., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Zelinkou, advokátem Advokátní kanceláře v Břeclavi, T. G. Masaryka 38/10, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2007 sp. zn. 2 Cm 80/2003, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 90, 95 a 96 Ústavy ČR a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým bylo odmítnuto pro opožděnost dovolání stěžovatele do rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Cmo 163/2006 ze dne 22. 11. 2006. Proti usnesení Městského soudu v Praze, doručenému právnímu zástupci dne 11. 6. 2007, nebylo podáno v zákonné lhůtě odvolání směřující do výroku o odmítnutí dovolání, neboť stěžovatel, resp. jeho právní zástupce, měl v té době za to, že důvody odmítnutí dovolání pro jeho opožděnost jsou zde dány a nebylo důvodu pochybovat o správnosti rozhodnutí soudu. Nahlédnutím do spisu dne 7. 3. 2008 však stěžovatel zjistil, že postup Městského soudu v Praze nebyl správný a tímto postupem mu byla odňata možnost jednat před soudem. Ze spisu je totiž zřejmé, že soud doručoval právnímu zástupci navrhovatele rozsudek Vrchního soudu v Praze na adresu jeho advokátní kanceláře dne 19. 1. 2007 a adresátu byla zanechána výzva k vyzvednutí zásilky, která po uplynutí 15ti dnů byla vrácena soudu. Na základě této skutečnosti soud použil ustanovení o náhradním doručení ve smyslu ust. § 48 a § 50c odst. 4 o.s.ř. a zásilku považoval za doručenou uplynutím 10ti dnů od jejího uložení. Městský soud v Praze však rozsudek Vrchního soudu v Praze doručoval opětovně s tím, že doručení bylo provedeno dne 20. 2. 2007, když (nově zvolený) právní zástupce zásilku převzal osobně (viz kopie doručenky). Na základě této rozhodné skutečnosti, tj. dne faktického doručení, právní zástupce v zákonem stanovené dvouměsíční lhůtě podal dovolání dne 19. 4. 2007, resp. 20. 4. 2007. Navrhovatel se proto domnívá, že uvedeným postupem bylo zabráněno tomu, aby na základě dovolání k Nejvyššímu soudu byl přezkoumán rozsudek Vrchního soudu v Praze, přičemž dle navrhovatel případné rozhodnutí Nejvyššího soudu by mělo z právního hlediska zásadní význam na výsledek sporu. Dle stěžovatele lhůta pro podání ústavní stížnosti je zachována, neboť usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. května 2007 mu bylo doručeno dne 11. 6. 2007, přičemž ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy, má zcela zásadní význam pro práci a rozhodování soudů a pro výkon soudní moci zakotvené v Ústavě a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti došlo. Vzhledem k tomu, že stěžovatel navrhl postup dle ust. § 75 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), Ústavní soud posuzoval, zda v projednávané věci jsou dány podmínky pro aplikaci citovaného ustanovení, dle kterého Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Ústavní soud dospěl k závěru, že aplikace uvedeného ustanovení v projednávaném případě není možná a jedná se proto o návrh nepřípustný. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Z ustanovení § 72 odst. 1 a ust. § 75 odst. 1 zákona Ústavním soudu vyplývá, že ústavní stížnost lze podat proti pravomocnému rozhodnutí a pouze tehdy, když navrhovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu představuje výjimku z obecné zásady stanovující podmínku, že před podáním ústavní stížnosti je nutno vyčerpat všechny procesní prostředky k ochraně práva. Každou takovou výjimku je však nutno interpretovat restriktivním způsobem. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pod pojmem podstatný přesah vlastních zájmů lze chápat zejména situace, v nichž je potřebný přesah odůvodněn potřebou zrušení neústavního právního předpisu, aplikovaný právní předpis pravidelně vyvolává potíže v praxi a vyžaduje novelizaci předpisů, věc se svou povahou týká tisíců případů a její řešení by odstranilo množství soudních sporů, nebo je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl žádné konkrétní relevantní důvody, ze kterých by vyplývalo, že ústavní stížnost svým významem přesahuje jeho vlastní zájmy, pouze obecně uvádí, že má význam pro práci a rozhodování soudů. Již z podstaty věci je zřejmé, že projednávané věci by se však mohlo pouze jednat o dílčí pochybení soudu (pokud by tvrzení o nedostatcích v doručování byla prokázána), které stěžovatel včas, ve lhůtě umožňující podat řádný opravný prostředek, nezjistil. Nejedná se tedy o řešení právní problematiky mající širší dopad a přesahující vlastní zájmy stěžovatele ve shora uvedeném smyslu. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené důvody neshledal naplnění podmínek pro postup podle ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. června 2008 Jiří Nykodým předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.