II.ÚS 1139/20

Rubrum

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Skupy, zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem se sídlem tř. Kpt. Jaroše 3, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2020 č. j. 44 Co 324/2019-159, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavnímu soudu byla dne 17. 4. 2020 doručena ústavní stížnost, prostřednictvím níž se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně. Namítá, že napadeným rozhodnutím obecného soudu bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Procesními prostředky, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, se ve smyslu § 72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

3. Z ústavní stížnosti stěžovatele, jakož i z poučení o opravných prostředcích uvedeného v napadeném rozhodnutí Krajského soudu v Brně, se podává, že proti němu lze podat dovolání, což stěžovatel rovněž učinil. Stěžovatel totiž sám uvádí, že ústavní stížnost podává "z procesní opatrnosti", a to konkrétně proti nákladovému výroku. Podal-li tedy stěžovatel ve své věci též dovolání, je zřejmé, že dle jeho náhledu nebylo řízení v soustavě obecných soudů definitivně ukončeno. Ústavní soud přitom opakovaně ve svých rozhodnutích uvádí, že za takových okolností nelze dohledat prostor pro aktuální řízení před Ústavním soudem, a to s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti.

4. V souvislosti s tím je třeba uvést, že Ústavní soud není oprávněn jakkoliv předjímat rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž uvedené platí též v rovině nákladového výroku rozhodnutí dovolací instance. Současné podávání dovolání a ústavní stížnosti nemá oporu v ustanoveních zákona o Ústavním soudu a navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. V případě, že by návrhu na zrušení usnesení odvolacího soudu nevyhověl Nejvyšší soud, bude mít stěžovatel i nadále otevřenu cestu k podání ústavní stížnosti. Za dané situace je podání ústavní stížnosti předčasné (k tomu srov. též např. usnesení sp. zn. III. ÚS 101/95 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 178/06).

5. Nad rámec uvedeného Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že stěžovatel tento postup - tedy souběžné uplatnění jak ústavní stížnosti, tak i dovolání - nevolí poprvé. Ústavní soud se již obdobnou ústavní stížností stěžovatele zabýval například v usnesení sp. zn. I. ÚS 3119/14 ze dne 26. 9. 2014 či IV. ÚS 1074/15 ze dne 11. 5. 2015. V obou citovaných rozhodnutích bylo stěžovateli náležitě vyloženo, z jakých důvodů byla ústavní stížnost, podaná dříve, než byly vyčerpány všech řádné i mimořádné opravné prostředky, Ústavním soudem pro nepřípustnost odmítnuta. Současně Ústavní soud opakuje, že nemá ani v této věci důvod na rozhodnutí Nejvyššího soudu dále vyčkávat, neboť by tím jednak zbytečně prodlužoval řízení o ústavní stížnosti a jednak nepřímo pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, což však - jak již uvedeno - vhodné není.

6. Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k důvodnosti ústavní stížnosti, musel, vzhledem k doktríně minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, předložený návrh odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. května 2020 Ludvík David, v. r. soudce zpravodaj