II.ÚS 1148/21

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. F., t. č. ve Vazební věznici Praha - Ruzyně, P.O.BOX 7, právně zastoupeného JUDr. Lucií Kolářovou, advokátkou se sídlem Přemyslovská 1939/28, Praha 3 - Flora, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 2 T 67/2015 ze dne 28. 1. 2021 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 44 To 62/2021-722 ze dne 24. 2. 2021, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi mělo dojít k porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 rozhodl předseda senátu v trestní věci stěžovatele tak, že podle § 330 odst. 1, § 330a odst. 2 tr. řádu za užití § 86 odst. 1 tr. zákoníku se u podmíněně odsouzeného stěžovatele, ohledně něhož byl vysloven dohled, rozhoduje, že vykoná trest odnětí svobody v trvání 36 měsíců z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 5. 2016 sp. zn. 2 T 67/2015. Podle § 86 odst. 4 a § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro výkon tohoto trestu stěžovatele zařadil do věznice s ostrahou. Proti tomuto usnesení stěžovatel podal u vazebního zasedání stížnost do protokolu. Ve svých stížnostních námitkách poukazoval na to, že nesouhlasí s rozhodnutím soudu prvního stupně a s odůvodněním, které tento k tomuto rozhodnutí učinil. Zdůraznil, že nyní vykonává nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 3 roků a 6 měsíců. Nesouhlasí s výkonem trestu původně uloženého ve výměře 36 měsíců, kdy Obvodní soud pro Prahu 10 se při svém rozhodnutí nezabýval kumulací trestů. Městský soud v Praze stížnost stěžovatele zamítl a své rozhodnutí odůvodnil nad rámec odůvodnění soudu prvního stupně, neboť shledal jeho přílišnou stručnost.

3. Ústavní soud nepovažuje za účelné opakovat argumentaci z odůvodnění usnesení rozhodujících soudů, neboť tato jsou všem účastníkům známá.

4. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

5. Přezkum rozhodnutí obecných soudů ze strany Ústavního soudu nastupuje jen ze zcela konkrétních důvodů, jež jsou jeho judikaturou dlouhodobě zdůrazňovány; v oblasti důkazního řízení jsou to typové skupiny vad s tím, že Ústavní soud zásadně nehodnotí, resp. není oprávněn hodnotit již provedené hodnocení důkazů obecnými soudy. Z hlediska samotného rozhodovacího procesu by pak muselo jít o extrémní vybočení z ústavních kautel, spočívající ve svévoli (nerespektování kogentní normy) či takové interpretaci, jež je ve zjevném rozporu s principy spravedlnosti (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 (N 33/17 SbNU 235) aj.

6. Stěžovatelovy námitky směřují proti údajné nepřiměřenosti trestu a současně odkazují na nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019 sp. zn. II. ÚS 4022/18. Ústavnímu soudu však zásadně nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1124/09), protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Tento přístup je třeba vztahovat i k rozhodování o dalším výkonu trestu, včetně rozhodování o přeměně uloženého trestu na trest jiného druhu či o upuštění od dalšího výkonu určitého trestu. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro takové rozhodnutí, nebo pokud by výjimečnost okolností případu spočívala v kumulaci výkonů trestů odnětí svobody, která by byla v celkové výměře nepřiměřená závažnosti spáchané trestné činnosti nebo osobě pachatele.

7. K odkazovanému nálezu pak Ústavní soud poznamenává, že obsahuje z velké části úvahy de lege ferenda o vhodnosti toho či onoho způsobu trestání, přičemž beze změny právní úpravy mají tyto úvahy pouze omezené využití. Právním důvodem pro zrušení tehdy napadeného rozhodnutí byly toliko nedostatky v odůvodnění, přičemž podle Ústavního soudu by soudy o přeměně nepodmíněného trestu měly rozhodovat při vědomí, že kumulace trestů může (a tedy nutně nemusí) být důvodem výjimečného postupu podle § 86 odst. 1 věty druhé tr. zákoníku.

8. Jak Ústavní soud uvedl v usnesení sp. zn. I. ÚS 3294/19 ze dne 14. 1. 2020, zásah Ústavního soudu je v případě kumulace výkonů trestů odnětí svobody sice výjimečně možný, do úvahy přichází ovšem pouze tehdy, byla-li by celková doba trestu odnětí svobody zcela zjevně nepřiměřená okolnostem. Jakkoliv stěžovatel obsáhle argumentoval důvody, pro které by měla být napadená rozhodnutí soudu prvního stupně a stížnostního soudu zrušena, nezjistil Ústavní soud, že by stěžovatel byl ve svých zaručených právech zkrácen způsobem, jak v ústavní stížnosti tvrdil.

9. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. června 2021 Ludvík David, v. r. předseda senátu