Ústavní soud · Usnesení

II.ÚS 1149/14

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 2014-08-19 · odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost · ECLI:CZ:US:2014:2.US.1149.14.1

MS Praha 25 Co 405/2013-69
→
ÚS II.ÚS 1149/14

Strojový souhrn generováno LLM

Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože se jednalo o návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Soud se nezabýval věcnou správností rozhodnutí obecného soudu, ale posoudil především přijatelnost stížnosti. Základní právo na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci nelze uplatnit, pokud nebylo rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení pro nezákonnost zrušeno. Ústavní soud nepovažuje za porušení práva, že stěžovatel neměl jiný opravný prostředek než ústavní stížnost.

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Oudy, zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem Sokolovská 22, Praha 8, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2013, č.j. 25 Co 405/2013-69, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Ústavnímu soudu byla dne 26. 3. 2014 doručena ústavní stížnost, která směřuje proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2013, č.j. 25 Co 405/2013-69. Z textu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhal náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci, a to ve výši 15 600,- Kč, jelikož na základě příkazu Okresního soudu Praha - východ ze dne 16. 11. 2010, vydaného ve věci spisové značky 0 Nt 1027/2010, byla provedena domovní prohlídka v domě, který je ve vlastnictví stěžovatele a prohlídka v sídle společnosti, jejímž jednatelem je stěžovatel, který byl rovněž téhož dne policejním orgánem zadržen a byl proveden jeho výslech jako osoby podezřelé, když jeho osobní svoboda byla omezena v období od 7:10 hod. do 16:30 hod. dne 24. 11. 2011, kdy byl propuštěn. V průběhu domovní prohlídky a navazujícího vyšetřování nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly podezření z jakéhokoliv trestného činu, stěžovateli proto nebylo sděleno obvinění. Výše uvedené zásahy do práv stěžovatele tedy dle něj nebyly důvodné, jejich intenzita přesahovala potřeby přípravného řízení a zcela jednoznačně neodpovídala okolnostem. Stěžovatel využil svého práva na právní pomoc. Za poskytnuté právní služby stěžovatel uhradil částku podstatně vyšší, v souladu s ustálenou judikaturou však požadoval pouze náhradu té části odpovídající mimosmluvní odměně za provedené úkony. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 24. 5. 2013, č.j. 15 C 16/2013- 51, žalobu zamítl. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl dne 28. 11. 2013, č.j. 25 Co 405/2013-69, tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. II. Stěžovatel primárně namítá porušení práva na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci dle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod v důsledku postupu obecného soudu, kterým mu byla odňata možnost domoci se náhrady nemajetkové újmy. V postupu obecného soudu stěžovatel spatřuje též odmítnutí spravedlnosti a porušení práva obrátit se na soud, které je součástí práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 Listiny. Stěžovatel upozorňuje, že s výjimkou ústavní stížnosti neměl možnost žádného opravného prostředku. Tento závěr však dle stěžovatele fakticky představuje restriktivní výklad povinnosti náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci, neboť v případech neexistence řádného opravného prostředku by možnost uplatnění náhrady škody byla umožněna pouze tehdy, pokud by porušení práva bylo relevantní z pohledu ústavního práva. Posouzení (potenciálně každého) úředního postupu orgánů činných v trestním řízení před vydáním rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, k němuž dochází bez formálního řízení, přitom podle stěžovatele nepochybně není prvořadým úkolem Ústavního soudu a prakticky si jej lze jen obtížně představit. Stěžovatel využil právní pomoc v souvislosti s úkony trestního řízení, které vůči němu nevyústily v trestní stíhání, a vynaložil na zajištění právní pomoci náklady, jejichž výše nebyla zpochybňována. Výše uvedené zásahy do práv stěžovatele přitom byly dle jeho názoru nedůvodné, jejich intenzita přesahovala potřeby přípravného řízení a zcela jednoznačně neodpovídala okolnostem. Stěžovatel proto namítá, že měly povahu zjevného excesu, který nemůže být odůvodněn legální licencí orgánů činných v trestním řízení takto v odůvodněných případech postupovat. III. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným. IV. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že pokud stěžovatel sporuje (úřední) postup orgánů činných v trestním řízení, tento se odrazil v obsahu vydaných rozhodnutí, tudíž nemůže být hodnocen z hlediska odpovědnostního titulu podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb. (odpovědnost za nesprávný úřední postup) a soud se může zabývat otázkou existence pouze z titulu nezákonného rozhodnutí. Soud prvního stupně však na základě stěžovatelem tvrzených skutečností dospěl k závěru, že žalobní nárok nemůže být důvodný, jelikož stěžovatel napadal postup předcházející vydání rozhodnutí, aniž tvrdil, že by uvedená rozhodnutí byla ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. pro nezákonnost zrušena, když samotný faktický vznik škody nezakládá sám o sobě odpovědnost za škodu, není-li tato v příčinné souvislosti s odpovědnostním titulem podle zákona č. 82/1998 Sb. Odvolací soud se v ústavní stížností napadeném rozhodnutí s těmito závěry soudu prvního stupně zcela ztotožnil, když uvedl, že se nemůže jednat o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, ale o škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Také dle názoru odvolacího soudu však stěžovatel v řízení vůbec netvrdil, že by tato rozhodnutí byla v souladu s ustanovením § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. pro nezákonnost zrušena a nebyla tak splněna základní podmínka pro odpovědnost státu za vzniklou újmu ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Odvolací soud v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí také zdůraznil, že postup orgánů činných v trestním řízení při odhalování trestné činnosti na základě rozhodnutí, která nebyla zrušena, nemůže být škodou, za kterou by žalovaná (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) odpovídala a byla povinna k její náhradě. V. Ústavní soud je přesvědčen, že v odůvodnění napadeného rozsudku je přehledně, logicky a srozumitelně zdůvodněno, proč obecné soudy dospěly k výše uvedeným závěrům. Z ustanovení § 8 zákona č. 82/1998 Sb. vyplývá, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Povinností orgánů činných v trestním řízení je v souladu se zásadou oficiality a zásadou vyhledávací (§ 2 odst. 4 a 5 trestního řádu) prověřovat skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin, a to tak, aby byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Policejní orgán je povinen na základě vlastních poznatků, trestních oznámení i podnětů jiných osob a orgánů, na jejichž základě lze učinit závěr o podezření ze spáchání trestného činu, učinit všechna potřebná šetření a opatření k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a směřující ke zjištění jeho pachatele (§ 158 odst. 1 trestního řádu). Z uvedeného vyplývá, že soud rozhodující o náhradě škody nemůže o náhradě škody rozhodnout pouze na základě tvrzení stěžovatele, že zásahy do jeho práv v souvislosti s vyšetřováním byly dle jeho názoru nedůvodné, měly povahu zjevného excesu, jejich intenzita přesahovala potřeby přípravného řízení a zcela jednoznačně neodpovídala okolnostem. Stejně tak nemůže soud o náhradě škody rozhodnout ani jen na základě toho, že v průběhu domovní prohlídky a navazujícího vyšetřování nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly podezření z jakéhokoliv trestného činu a stěžovatel tak musel strpět jistá omezení, přestože mu následně nebylo sděleno obvinění. Stěžovatel namítá, že s výjimkou ústavní stížnosti neměl možnost žádného opravného prostředku, přičemž požadavek na podání ústavní stížnosti je podle něj nejen nepřiměřený a nezákonný, ale fakticky neproveditelný, neboť rozhodnutí Ústavního soudu, který by zjistil porušení práva stěžovatele, by vedlo pouze ke konstatování nezákonnosti takového rozhodnutí, výsledkem by však u již realizovaného rozhodnutí nebylo jeho zrušení. V této souvislosti musí Ústavní soud uvést, že přezkumem příkazů k provedení domovních prohlídek se ve své činnosti zabývá a nezřídka se stěžovatelům podařilo dosáhnout také následného zrušení takového příkazu (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 2787/13 ze dne 28. 11. 2013, nález sp. zn. I. ÚS 1933/10 ze dne 20. 3. 2013, nález sp. zn. I. ÚS 515/12 ze dne 16. 5. 2012, nález sp. zn. I. ÚS 3369/10 ze dne 10. 1. 2012 a další, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatel však této možnosti nevyužil a příkaz k provedení domovní prohlídky tak nebyl přezkoumán a případně zrušen Ústavním soudem, ani nebyla konstatována jeho nezákonnost obecnými soudy (stěžovateli nebylo ani sděleno obvinění). Neexistuje tedy žádné rozhodnutí, které by mohlo být podkladem pro rozhodnutí soudu o náhradě škody způsobené nezákonným rozhodnutím (respektive stěžovatel existenci takového rozhodnutí v ústavní stížnosti netvrdí). V souladu se zásadou presumpce správnosti rozhodnutí však soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení a podmínka nezákonnosti rozhodnutí je splněna pouze tehdy, bylo-li pravomocné rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Ze zákona totiž nelze nikterak dovodit, že by stát odpovídal za škodu způsobenou rozhodnutím, které nebylo zrušeno (viz VOJTEK, P.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 390 s.). VI. Ústavní stížností napadený rozsudek a v něm obsažené závěry, nelze hodnotit jako svévolné nebo extrémně vybočující z mezí přípustné interpretace právních norem, a tudíž nelze považovat za důvodný ani závěr o porušení základních práv stěžovatele. Ústavní soud tedy uzavírá, že kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení stěžovatelem namítaných práv, nezjistil. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.