II.ÚS 1184/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele A. A. (jedná se o pseudonym), advokáta, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2026, č. j. 53 Co 338/2025-1381, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 7. 2025, č. j. 25 P 37/2017-1212, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a B. B. (jedná se o pseudonym), jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 10 odst. 2, čl. 32, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatel vznesl po doručení akceptačního dopisu námitku podjatosti vůči soudci zpravodaji. Ve své námitce stěžovatel uvedl, že existují skutečnosti, které vzbuzují pochybnosti o nepodjatosti tohoto soudce. Stěžovatel v roce 2000 absolvoval zkoušku z teorie práva na Právnické fakultě Univerzity Karlovy a jeho zkoušejícím byl právě soudce zpravodaj. Ačkoliv na seminářích i přednáškách prof. JUDr. A. Gerloch avizoval, že konkrétní kapitola z učebnice nebude zkoušena, přesto ji soudce zpravodaj zkoušel a kamarádku stěžovatele na této otázce vyhodil od státní zkoušky. Stěžovatel dostal na této zkoušce stejnou otázku jako jeho kamarádka a zkoušku absolvoval úspěšně, neboť téma znal. Stěžovatel konfrontoval soudce zpravodaje o tom, že předmětné téma nemělo být předmětem zkoušky, což však soudce zpravodaje vůbec nezajímalo. Stěžovatel a soudce zpravodaj tedy měli v minulosti konflikt a stěžovatel byl v podřízeném postavení studenta. Stěžovatel předpokládá, že soudce zpravodaj bude věc zlehčovat a tvrdit, že si incident nepamatuje, nestrannost je ovšem nutno hodnotit objektivním způsobem. Stěžovatel tedy navrhl vyloučení soudce zpravodaje z projednávání a rozhodování posuzované věci pro podjatost.

3. Ústavní soud rozhodl o námitce podjatosti usnesením ze dne 27. 5. 2026, sp. zn. II. ÚS 1184/26, tak, že námitku podjatosti neshledal důvodnou a soudce zpravodaje nevyloučil z projednávání a rozhodování ve stěžovatelově věci. Předmětné usnesení bylo stěžovateli řádně doručeno.

4. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") svěřil nezletilé děti C. C. a D. D. (jedná se o pseudonymy) do péče vedlejší účastnice, jejich matky (výrok I.); uložil stěžovateli (otci) povinnost přispívat na výživu C. C. od 4. 7. 2025 částkou 13 000 Kč měsíčně (výrok II.); uložil stěžovateli uhradit dluh na výživném C. C. za období od 4. 7. 2025 do 31. 7. 2025 ve výši 4 000 Kč (výrok III.); uložil stěžovateli povinnost přispívat na výživu D. D. od 4. 7. 2025 částkou 11 000 Kč měsíčně (výrok IV.); uložil stěžovateli povinnost uhradit dluh na výživném D. D. od 4. 7. 2025 do 31. 7. 2025 ve výši 3 000 Kč (výrok V.); rozhodl, že se styk s nezletilými dětmi neupravuje (výrok VI.); rozhodl o předběžné vykonatelnosti výroku I. (výrok VII.), čímž změnil rozsudek obvodního soudu ze dne 15. 3. 2023, č. j. 25 P 37/2017-219 (výrok VIII.); rozhodl o náhradě nákladů státu (výrok IX.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok X.). Tímto napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto o návrhu vedlejší účastnice, která se domáhala svěření nezletilých do své péče, přičemž navrhla i změnu výživného. Kolizní opatrovník s návrhem vedlejší účastnice stran svěření do péče souhlasil a se stěžovatelem navrhl asistované styky. Stěžovatel asistované styky odmítl a navrhl svěření nezletilých do své péče.

5. Obvodní soud ve věci provedl rozsáhlé dokazování (zejména velké množství listinných důkazů - zprávy ze základní školy, kterou děti navštěvují; zprávy z asistovaných styků, zprávy z České advokátní komory aj.; znalecké posudky z oboru psychologie a psychiatrie k osobě matky a otce; při jednání proběhly výslechy znalců; výslechy obou rodičů a další) a uzavřel, že z dokazování vyplynuly snížené výchovné kompetence otce, který postrádá respekt k nezletilým, nemá vůči nim dostatečnou empatii, je nepředvídatelný a není schopen jim zajistit bezpečné prostředí. Naopak u matky nebyly shledány žádné překážky, nadto matku vnímají nezletilí veskrze pozitivně (na rozdíl od otce, z něhož mají obavy) a cítí se u ní v bezpečí. Otci byl doporučen program na zvládání vzteku, což však stěžovatel nereflektuje a postrádá jakoukoliv sebereflexi. Obvodní soud zdůraznil, že je přáním nezletilých, aby byli nadále pouze v péči vedlejší účastnice, což vyjádřili opětovně jak před soudem, tak i v průběhu znaleckého zkoumání.

6. Stěžovatel, jakož i vedlejší účastnice, napadli rozsudek obvodního soudu odvoláními, o nichž Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") nyní napadeným rozsudkem rozhodl tak, že rozsudek obvodního soudu ve výrocích I., VII., VIII. a IX. potvrdil (výrok I.); ve výroku II. jej změnil tak, že na C. C. je stěžovatel povinen hradit zvýšené výživné s účinnosti od 1. 3. 2024 a ve zbytku výrok potvrdil (výrok II.); ve výroku III. změnil rozsudek tak, že dluh na výživném pro C. C. za období od 1. 3. 2024 do 31. 1. 2026 ve výši 92 000 Kč je stěžovatel povinen uhradit do tří měsíců od právní moci rozsudku a ve zbytku tento výrok potvrdil (výrok III.); ve výroku IV. rozsudek změnil tak, že zvýšené výživné na D. D. je stěžovatel povinen hradit s účinností od 1. 3. 2024, jinak byl v tomto výroku rozsudek potvrzen (výrok IV.); ve výroku V. byl rozsudek změněn tak, že dluh na výživném na D. D. za období od 1. 3. 2024 do 31. 1. 2026 ve výši 69 000 Kč je stěžovatel povinen uhradit do tří měsíců od právní moci rozsudku a ve zbytku byl výrok potvrzen (výrok V.); výrok VI. byl zrušen a řízení o úpravě styku s nezletilými bylo zastaveno (výrok VI.); městský soud rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok VII.). Městský soud shledal odvolání stěžovatele nedůvodným, odvolání vedlejší účastnice však shledal důvodným. Městský soud doplnil dokazování a skutková zjištění, které dále upřesňují a ve svém celku potvrzují skutkové závěry obvodního soudu. Městský soud zejména nedospěl k žádným zjištěním, která by odůvodňovala odchýlení se od přání nezletilých dětí ve vztahu k péči jejich rodičů. Při rozhodování městského soudu bylo C. C. 14 let, D. D. 11 let a městský soud zdůraznil, že jejich přání být v péči matky je trvalé a neměnné a rozhodně musí být reflektováno. Děti vyjadřují stabilně obavy z otce, z jeho křiku, kdežto u matky jsou spokojeny.

II. Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudů stran hodnocení jeho výchovných kompetencí a s výsledným závěrem, kdy děti byly svěřeny do péče vedlejší účastnice. Tento právní závěr navazující na skutková zjištění stěžovatel obšírně rozporuje. Dokazování v předmětné věci považuje za hrubě zkreslené a neobjektivní. Soudy toliko v napadených rozhodnutích opsaly argumentaci vedlejší účastnice, kdežto důkazy prezentované stěžovatelem ignorovaly. Stěžovatel tak byl zbaven možnosti styku se svými dětmi, avšak je zavázán hradit nepřiměřeně vysoké výživné.

8. Stěžovatel poukazuje na to, že trestní oznámení, jehož obsahem bylo to, že měl své děti týrat, bylo odloženo. Stěžovatel se ničeho nedopustil. Náležité pozornosti se však nedostalo skutečnosti, že je to vedlejší účastnice, která je stíhána pro podvod vůči stěžovateli. Stěžovatel se domnívá, že vedlejší účastnice, která má na děti plný vliv, je záměrně manipuluje proti otci, s nímž se děti proto nechtějí stýkat.

9. Dle stěžovatele soudy při svém posouzení zcela ignorovaly zásadní skutečnosti, např. to, že matka spala se syny v jedné posteli až do jejich vysokého věku; nechávala je hrát neomezeně na mobilu, když kvůli tomu měl následně starší syn potíže s usínáním. Dále stěžovatel zmiňuje, že C. C. se ve výlučné péči matky významně zhoršil ve škole a změnil školu, kde v současnosti zanechal všech zájmových kroužků, kterých se však účastnil, když na jeho výchovu měl ještě vliv stěžovatel. Vedlejší účastnice svévolně omlouvá C. C. ze školní výuky, aniž by k tomu vedly nějaké zdravotní důvody. Stěžovatel dále zpochybňuje výši svých výdělků, odmítá spolupráci s Advokátní kanceláří X již ode dne 12. 8. 2025 a zdůrazňuje, že se mu má narodit páté dítě, v důsledku čehož všeho považuje výši výživného za nepřiměřenou.

10. Stěžovatel dále podotýká, že porušení čl. 36 odst. 1 Listiny spatřuje také v tom, že městský soud neakceptoval jeho omluvu z jednání kvůli zdravotnímu zákroku. Tím byla vyloučena jeho účast na jednání a porušeno jeho ústavně zaručené základní právo.

11. Stěžovatel dále doplnil argumentaci ve své ústavní stížnosti samostatným přípisem, v němž namítl ignoraci faktu, že stěžovatel založil novou rodinu, do níž se nyní narodí třetí dítě, a jeho děti z předchozího manželství jsou tak ochuzeny o sourozence. Když byli C. C. s D. D. ve střídavé péči, vytvořili si hluboký sourozenecký vztah s E. E. a F. F. (jedná se o pseudonymy). Všechny tyto děti tak přicházejí o možnost trávit společně volný čas. Vlivem vedlejší účastnice neztratili C. C. s D. D. nejenom své dva sourozence ze stěžovatelova nového manželství, nýbrž ztratili i nejlepšího kamaráda J. J., což je dle soudů naprosto v pořádku a vypovídá to o výborné rodičovské kompetenci vedlejší účastnice. Judikatura Ústavního soudu přitom zdůrazňuje důležitost sourozeneckých vazeb a jejich podporu. Soudy v napadených rozhodnutích tyto sourozenecké vazby vůbec nezkoumaly. Stěžovatel uvádí, že C. C. byl v dubnu 2026 u stěžovatele a krásně si se svými sourozenci pohrál.

12. Stěžovatel dále vznesl námitku podjatosti soudce zpravodaje, což je rekapitulováno, včetně procesního vyústění, v bodech 2. a 3. tohoto usnesení.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

13. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel není právně zastoupen advokátem, neboť doložil, že sám je advokátem, což je v souladu se závěry stanoviska pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využil všech procesních prostředků k ochraně svých práv.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

14. Ústavní soud připomíná, že soudní rozhodnutí ve věcech rodinných přezkoumává obzvláště rezervovaně. V těchto věcech se totiž rozhodování civilních soudů odvíjí od zjišťování a posuzování skutkových okolností a otázek, což je v prvé řadě úkolem obecných soudů. Prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak zužuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc soustředí pouze na posouzení, zda nejde o rozhodnutí založené na libovůli či jinak popírající základní práva (např. nález ze dne 14. 5. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1578/23). V posuzované věci ani o jeden z těchto případů nejde.

15. Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti vymezuje zejména proti způsobu, jakým soudy hodnotily důkazy ve věci provedené, a následně není spokojen ani s přijatými právními závěry. Ústavní soud však k tomu konstatuje, že stěžovatel převážně polemizuje se skutkovými závěry učiněnými soudy a domáhá se jiného hodnocení důkazů, které bude pro stěžovatele příznivější. K tomu Ústavní soud uvádí, že úkolem Ústavního soudu, který stojí mimo soustavu obecných soudů, je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Řízení o ústavní stížnosti je tedy zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí optikou porušení ústavně zaručených práv. Pokud stěžovatel rozporuje skutkové závěry obecných soudů, respektive odlišně hodnotí provedené důkazy, je namístě uvést, že takového přezkumu se nelze v řízení o ústavní stížnosti úspěšně domáhat (s výjimkou extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými závěry a z nich vyvozenými právními důsledky). Je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci pravidel stanovených zákonem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, resp. přehodnocovat. Porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, které by zde přicházelo do úvahy, je tak možno namítat pouze v případě zmíněných excesů při hodnocení důkazů, to ovšem není případ nyní posuzované věci.

16. Stěžovatel namítá shora zmiňovaný extrémní rozpor mezi skutkovými závěry a právními závěry z nich vyvozenými, avšak Ústavní soud tento rozpor neshledal. Z odůvodnění napadených rozsudků, zejména z rozsudku obvodního soudu se podává, že dokazování bylo důkladné, a obvodní soud se důsledně vypořádal s námitkami stěžovatele, které se do značné míry svou podstatou kryjí s argumentací obsaženou v ústavní stížnosti. Obvodní soud vyšel zejména ze znaleckých posudků k osobě rodičů a z přání obou nezletilých dětí, které jsou již ve věku 11 a 14 let, kdy nepochybně dokážou vyjádřit své přání. Otázkou nejlepšího zájmu dítěte, který je vyjádřen v explicitním přání dítěte, které je emocionálně a rozumově vyspělé, se pak podrobněji zabýval i městský soud, který klade důraz právě na dlouhodobé a neměnné přání obou dětí zůstat s matkou. Ústavní soud aprobuje tuto myšlenku. Za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Současně však není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů [viz nález ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529)].

17. K posuzované věci pak Ústavní soud zdůrazňuje, že soudy komplexně posoudily zájmy obou nezletilých, když vycházely zejména z výsledků znaleckého zkoumání, z něhož se podává, že stěžovatel je osobou s emočními výkyvy a děti v minulosti verbálně napadal. Výchovné kompetence otce tak nelze považovat za plně zachovalé. Naopak ve vztahu k vedlejší účastnici znalecké zkoumání nenalezlo žádné nedostatky ohledně výchovných kompetencí. Ústavní soud taktéž poukazuje na body odůvodnění 22. až 32. rozsudku městského soudu, který zde vypořádává námitky stěžovatele, a tudíž nelze přisvědčit stěžovateli, že jeho námitkami se soudy nezabývaly. Ústavní soud tedy v tomto ohledu považuje právní závěry soudů za logicky odůvodněné a plně přezkoumatelné, souladné s ústavně zaručenými právy stěžovatele.

18. Jde-li o styk C. C. a D. D. s polorodými sourozenci, Ústavní soud samozřejmě v tomto ohledu souhlasí se stěžovatelem, že i tyto vztahy jsou důležité a je třeba je rozvíjet; je však nutno brát v potaz okolnosti posuzované věci. Z napadených rozhodnutí nevyplývá, že by C. C. a D. D. mělo být bráněno ve styku s těmito sourozenci. Tito se se svými sourozenci rádi uvidí, avšak zásadně bez přítomnosti otce (jak vyplývá ze skutkových zjištění učiněných soudy). Je tedy na stěžovateli, aby kupříkladu prostřednictvím otcovské babičky (či jakkoliv jinak) zajistil či alespoň umožnil setkání všech polorodých sourozenců, jak k tomu ostatně již v minulosti došlo.

19. Stěžovatel dále podotýká, že porušení čl. 36 odst. 1 Listiny spatřuje také v tom, že městský soud neakceptoval jeho omluvu z jednání kvůli zdravotnímu zákroku. Tímto byla vyloučena jeho účast na jednání. Ústavní soud uvádí, že k této otázce se velmi podrobně vyjádřil městský soud v napadeném rozsudku v bodech 12. až 14. Městský soud, vědom si důležitosti základních práv účastníka řízení spojených s osobní účastí na jednání soudu, se důsledně věnoval omluvě stěžovatele z jednání nařízeného na den 5. 2. 2026, kdy se městský soud nakonec rozhodl jednání vést v nepřítomnosti stěžovatele. Stručně řečeno, městský soud dospěl k závěru, že stěžovatel se snažil vyvolat dojem o absolvování intenzivních stomatologických chirurgických zákroků, ačkoliv na základě dokazování k této otázce vyplynulo, že šlo toliko o běžné ošetření, nikoliv o chirurgické zákroky. Předmětné omluvy tudíž nepovažoval za závažný důvod pro odročení jednání. Ústavní soud uvedený postup aprobuje a uzavírá, že ani v tomto ohledu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.

20. Stěžovatel taktéž namítá, že výše vyměřeného výživného je nepřiměřená, avšak neuvádí žádnou konkrétní ústavně právní argumentaci, kterou není Ústavní soud povinen za stěžovatele jakkoliv konstruovat. Nadto se soudy výší výživného zabývaly, a to i vzhledem k námitkám vzneseným stěžovatelem při jednání, resp. v odvolání, a to vzhledem k jeho majetkovým poměrům, které byly dokazovány. Ústavní soud tedy nepřisvědčil ani této námitce stěžovatele.

21. Ústavní soud tudíž na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. června 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu