II.ÚS 1188/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti NEWLAKITA s. r. o., sídlem Tyršova 885/24, Ostrava, zastoupené JUDr. Ladislavem Soukupem, advokátem, sídlem Budovatelská 2030, Písek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2026 č. j. 28 Cdo 3229/2025-308, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. června 2025 č. j. 84 Co 147/2025-278 a rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 15. listopadu 2024 č. j. 8 C 325/2022-234, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Chomutově, jako účastníků řízení, a Jany Žampachové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresní soud v Chomutově (dále jen "okresní soud") zamítl žalobu stěžovatelky o zaplacení částky 523 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a uložil stěžovatelce jako žalobkyni povinnost zaplatit vedlejší účastnici jako žalované náhradu nákladů řízení ve výši 113 376 Kč (výrok II.). Okresní soud takto rozhodl o žalobě, kterou se stěžovatelka po vedlejší účastnici domáhala původně zaplacení částky 312 000 Kč s příslušenstvím a po okresním soudem připuštěném rozšíření žaloby na zaplacení částky 523 000 Kč s příslušenstvím jakožto bezdůvodného obohacení za užívání bytové jednotky (ve spoluvlastnictví obou účastnic řízení) vedlejší účastnicí bez právního důvodu v rozsahu přesahujícím její spoluvlastnický podíl. Okresní soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnice se na úkor stěžovatelky bezdůvodně neobohatila, neboť předmětnou bytovou jednotku neužívala ani její užívání neumožnila.

3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výroku I. o věci samé potvrdil, ve výroku II. o nákladech řízení jej změnil tak, že výše nákladů řízení, které je stěžovatelka povinna zaplatit vedlejší účastnici, činí 99 073,59 Kč, jinak jej i v tomto výroku potvrdil (výrok I.). Výrokem II. krajský soud uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 29 583,90 Kč. Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že vedlejší účastnice se na úkor stěžovatelky neobohatila.

4. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. Proti rozhodnutí krajského soudu v části týkající se výroku o nákladech odvolacího řízení je přípustnost dovolání vyloučena již § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Nejvyšší soud dovodil, že uzavřel-li krajský soud, že vedlejší účastnice se na úkor stěžovatelky bezdůvodně neobohatila, neodchýlil se tím od judikatury citované v jeho rozhodnutí, na níž neshledal důvod cokoli měnit.

5. Byť stěžovatelka výslovně petitem ústavní stížnosti nenavrhuje zrušení výše uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že napadá jak rozsudek okresního soudu a rozsudek krajského soudu, tak i navazující usnesení Nejvyššího soudu. Uvedené usnesení Nejvyššího soudu přitom stěžovatelka označila způsobem, který Ústavnímu soudu umožňuje, aby je vzal v úvahu a přezkoumal, aniž by bylo nutné stěžovatelku vyzývat k upřesnění petitu [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 a ze dne 7. 12. 2004 sp. zn. IV. ÚS 406/04 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), dále viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. 4. 2004 ve věci Bulena proti České republice, č. 57567/00].

II. Argumentace stěžovatelky

6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy své právní závěry založily na nesprávném předpokladu, že bezdůvodné obohacení může vzniknout pouze tehdy, pokud vedlejší účastnice bytovou jednotku osobně a fyzicky užívá. Takové pojetí je formalistické a neodpovídá materiálnímu obsahu vlastnického práva ani institutu bezdůvodného obohacení. Pro posouzení existence majetkového prospěchu nebylo rozhodující, zda vedlejší účastnice v bytové jednotce osobně bydlela, ale zda disponovala užívací hodnotou společné věci a ekonomicky z toho profitovala, zda vědomě umožnila nebo strpěla užívání bytu třetími osobami, a tím vyloučila stěžovatelku z výkonu spoluvlastnických oprávnění.

7. Stěžovatelka poukazuje na to, že vedlejší účastnice věděla, že bytová jednotka je užívána třetími osobami a uvedený stav tolerovala, když proti němu nezasáhla a ani nezajistila, aby stěžovatelka mohla realizovat svá vlastnická oprávnění, ačkoli o to opakovaně vedlejší účastnici žádala. Soudy navíc pominuly zásadní ekonomický aspekt celé věci. Vedlejší účastnice ani třetí osoba stěžovatelce neposkytly jakoukoliv náhradu za užívání jejího spoluvlastnického podílu. Závěr obecných soudů, že vedlejší účastnice nezískala žádný majetkový prospěch, je v rozporu se skutkovým stavem věci, neboť vedlejší účastnice získala majetkový prospěch nikoliv ve formě průběžného nájemného, ale ve formě kapitalizovaného investičního výnosu. Soudy tuto skutečnost opomenuly, čímž zatížily svá rozhodnutí vadou extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy hodnotily provedené důkazy selektivně. Nezohlednily význam komunikace vedlejší účastnice s Martinem Sochorem, jeho vědomost o faktickém užívání nemovitosti, jeho nečinnost při ochraně spoluvlastnického režimu ani jeho odmítání poskytnutí součinnosti stěžovatelce.

8. Stěžovatelka poukazuje na to, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, zejména se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2018 sp. zn. Pl. ÚS-st. 48/18 (ST 48/91 SbNU 669, č. 260/2018 Sb.) a navazující judikaturou, podle níž bezdůvodné obohacení vzniká i tehdy, umožní-li nebo strpí-li spoluvlastník užívání společné věci nad rámec podílu, čímž druhému spoluvlastníkovi znemožní výkon jeho práv. Tento závěr byl následně potvrzen i v usnesení ze dne 13. 6. 2023 sp. zn. III. ÚS 1188/23, kde byl akcentován požadavek účinné ochrany spoluvlastnických práv. Z uvedeného vyplývá, že užívá-li kdokoliv společnou věc bez právního důvodu nad rozsah odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu, zasahuje tím do práva vlastnit majetek ostatních spoluvlastníků chráněného čl. 11 odst. 1 Listiny. Obecné soudy se s těmito skutkovými okolnostmi předmětné věci ústavně konformním způsobem nevypořádaly. Právní posouzení věci zúžily výlučně na otázku osobního užívání bytové jednotky vedlejší účastnicí, ačkoli rozhodující je, kdo fakticky určoval režim užívání nemovitosti a komu umožnil přístup k celé věci. Obecné soudy přitom v judikatuře dovodily, že pro vznik bezdůvodného obohacení není rozhodné, zda spoluvlastník věc osobně fakticky užívá, ale postačuje, že ji má přístupnou pro sebe nebo osoby, jimž užívání umožňují, případně že fakticky rozhoduje o tom, kdo bude věc užívat. Obecné soudy se tak odchýlily od uvedené ustálené judikatury, aniž by takový odklon řádně a přesvědčivě odůvodnily.

9. Stěžovatelka dovozuje, že tím, že vedlejší účastnice umožnila třetí osobě užívat bytovou jednotku v celém rozsahu, včetně spoluvlastnického podílu stěžovatelky, a současně stěžovatelce znemožnila výkon jejích vlastnických práv, došlo k zásahu do práva stěžovatelky vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka tvrdí, že napadená rozhodnutí představují ústavně nepřijatelný formalismus, který legitimizuje stav, kdy spoluvlastník může vědomě tolerovat výlučné užívání společné věci třetí osobou, odmítat součinnost druhému spoluvlastníkovi, blokovat výkon jeho vlastnických práv a následně realizovat ekonomický profit z celé investice, aniž by nesl odpovědnost. Takový výklad je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku krajského soudu, výroku I. rozsudku okresního soudu a výroku II. rozsudku okresního soudu v části, ve které byl tento výrok rozsudkem krajského soudu potvrzen, byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

11. K projednání ústavní stížnosti směřující proti výroku II. rozsudku okresního soudu o nákladech řízení v části, ve které byl tento výrok změněn rozsudkem krajského soudu (tak, že výše nákladů řízení, které je stěžovatelka povinna zaplatit vedlejší účastnici, činí 99 073,59 Kč), není Ústavní soud příslušný (viz sub 19).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti v části splňující procesní předpoklady

12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

13. V posuzované věci se krajský soud ztotožnil se závěrem okresního soudu, že vedlejší účastnice se na úkor stěžovatelky bezdůvodně neobohatila, neboť předmětnou bytovou jednotku neužívala, neměla k ní přístup, neumožnila její užívání třetím osobám, jednotku neovládala ani nebránila stěžovatelce v získávání zisku z bytové jednotky. Krajský soud v napadeném rozhodnutí vysvětlil, že povinnost vedlejší účastnice vydat bezdůvodné obohacení stěžovatelce nezaložila ani skutečnost, že vedlejší účastnice od Martina Sochora věděla, že bez jejího vědomí (souhlasu) umožnil užívání předmětné bytové jednotky své matce a jejímu druhovi. Krajský soud přiléhavě poukázal na to, že nadužívání založilo jednání Martina Sochora (právního předchůdce stěžovatelky), a to nikoli v rozsahu přesahujícím velikost spoluvlastnického podílu vedlejší účastnice, nýbrž přesahujícím velikost jeho spoluvlastnického podílu. Krajský soud dodal, že ze skutečnosti, že proti tomu vedlejší účastnice nepodnikla žádné kroky, by bylo možné dovodit pouze to, že poté, co se o něm dozvěděla, byla srozuměna s tím, že bytová jednotka bude třetími osobami užívána v rozsahu přesahujícím velikost spoluvlastnického podílu Martina Sochora. V této souvislosti krajský soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu doplnil, že stěžovatelka nepotřebovala souhlas vedlejší účastnice jako druhé spoluvlastnice k případnému vyklizení předmětné bytové jednotky, neboť vlastnickou žalobu proti třetí osobě může podat i pouze jeden z podílových spoluvlastníků nemovitosti, o jejíž ochranu jde, a nikoliv pouze všichni spoluvlastníci společně. Uvedené závěry obecných soudů považuje Ústavní soud za ústavně konformní.

14. Odkaz stěžovatelky na usnesení ze dne 13. 6. 2023 sp. zn. III. ÚS 1188/23 není v posuzované věci důvodný, neboť v odkazované věci nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení vůči druhému spoluvlastníkovi bytové jednotky vznikl na základě jiného skutkového stavu, než je skutkový stav zjištěný v nyní posuzované věci. V odkazované věci užívala část bytové jednotky bývalá partnerka žalovaného a žalobkyně nemohla bytovou jednotku nejen užívat, ale ani z ní čerpat případné užitky. Obecné soudy proto uzavřely, že to byl žalovaný, kdo bytovou jednotku "ovládal" a bylo pak jeho věcí, aby poměrnou část obohacení, které požadovala žalobkyně, případně přenesl na svoji bývalou partnerku, resp. na jakoukoliv třetí osobu, které umožnil či strpěl užívání bytové jednotky. V nyní posuzované věci šlo o jinou situaci. V předmětné věci vyšly obecné soudy ze skutkového zjištění, že bytovou jednotku, kterou zakoupili vedlejší účastnice a Martin Sochor (každý v rozsahu ideální jedné poloviny), převzal Martin Sochor. Po několika letech začala tuto bytovou jednotku se souhlasem Martina Sochora užívat jeho matka a následně její partner. Užívání bytu třetími osobami tedy umožnil Martin Sochor, a to v rozsahu přesahujícím jeho spoluvlastnický podíl, nadto bez vědomí (souhlasu) vedlejší účastnice, která předmětnou nemovitost neužívala, neměla do ní přístup a nerozhodla o způsobu jejího užívání. Spoluvlastnický podíl Martina Sochora následně nabyla stěžovatelka. Zatímco tedy ve stěžovatelkou odkazované věci bytovou jednotku užívala třetí osoba za situace, kdy žalovaný byt "ovládal", v nyní posuzované věci vedlejší účastnice jako spoluvlastník předmětnou bytovou jednotku neovládala ani ji neumožnila užívat třetí osobě. Užívání bytové jednotky třetími osobami umožnil předchozí spoluvlastník Martin Sochor, právní předchůdce stěžovatelky.

15. Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti odkazuje na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2018 sp. zn. Pl. ÚS-st. 48/18, ve kterém Ústavní soud vyslovil, že právo každého z podílových spoluvlastníků užívat společnou věc je omezeno stejným právem ostatních spoluvlastníků užívat tuto věc podle velikosti podílu a že užívá-li podílový spoluvlastník společnou věc bez právního důvodu nad rozsah odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu, zasahuje do práva vlastnit majetek ostatních spoluvlastníků chráněného čl. 11 odst. 1 Listiny a vzniká mu na jejich úkor bezdůvodné obohacení. Závěry obecných soudů v předmětné věci nejsou s ohledem na zjištěný skutkový stav s výše uvedeným stanoviskem v rozporu.

16. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy ohledně jejího nároku na vydání bezdůvodného obohacení vedlejší účastnicí. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je výše uvedeno, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry Nejvyššího soudu, krajského soudu a okresního soudu.

17. Ústavní soud konstatuje, že z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatelky řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Nejvyšší soud ústavně konformním způsobem vysvětlil, z jakých důvodů není dovolání přípustné. Ústavní soud poukazuje na to, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.

18. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, které by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal důvod pro svůj případný kasační zásah.

V. Závěr

19. K projednání ústavní stížnosti v části, ve které byl výrok II. rozsudku okresního soudu rozsudkem krajského soudu změněn, není Ústavní soud příslušný. Byl-li výše uvedený ústavní stížností napadený výrok rozsudku okresního soudu rozsudkem krajského soudu změněn, právně již neexistuje a jako takový nemůže být předmětem přezkumu Ústavním soudem. Ústavní soud proto není k rozhodování o jeho ústavnosti příslušný (není povolán jej eventuálně "zrušit" podruhé). Ústavní soud proto ústavní stížnost směřující proti neexistující části výroku II. rozsudku okresního soudu odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.

20. Ústavní soud dále přezkoumal ústavní stížnost ve zbývajícím rozsahu, tedy v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku krajského soudu, výroku I. rozsudku okresního soudu a výroku II. rozsudku okresního soudu v části, ve které byl tento výrok rozsudkem krajského soudu potvrzen, z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že v této části jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. června 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu