II.ÚS 122/10
V PLATNOSTI- MS Praha 4 T 4/2009
- ÚS 4 T 4/2009
- ÚS II.ÚS 122/10
Citované zákony (1)
Rubrum
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti A. T. I., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2009 sp. zn. 4 T 4/2009 ve spojení s blíže neoznačeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2009, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. 1. 2010, se stěžovatelka domáhá ve prospěch svého syna T. T., pravomocně odsouzeného na doživotí, zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (ve spojení s blíže neoznačeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2009), jímž bylo rozhodováno o vině a trestu T. T. Domáhá se ochrany jeho práv před nezákonným a falešným obviněním, založeném na vynuceném nepravdivém svědectví, přičemž poukazuje na nezákonné kriminální pronásledování nevinných občanů na základě jejich národnosti. Navrhuje, aby Ústavní soud přehodnotil daný případ z hlediska zabezpečení dodržení základních zásad trestního řízení a zavázal orgány veřejné moci obnovit sociální a ekonomické postavení T. T. na jeho bývalou úroveň. Ústavní soud se v prvé řadě zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Pouze v takovém případě se jí může zabývat i po stránce věcné. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) se při své činnosti musí řídit právními předpisy, které vymezují jeho postavení a kompetence. Rámec, stanovený těmito předpisy, nemůže překračovat. Podle čl. 88 odst. 1 Ústavy zákon stanoví, kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na zahájení řízení a další pravidla o řízení před Ústavním soudem. Tímto předpisem je zákon o Ústavním soudu, podle jehož ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka ji uplatňuje výlučně ve vztahu k právnímu postavení svého syna T. T., pravomocně odsouzeného k trestu odnětí svobody na doživotí. Jako matka jmenovaného je bezpochyby osobou oprávněnou podat v jeho prospěch odvolání (srov. § 247 odst. 2 tr.ř.). Toto její oprávnění dané trestním řádem však nelze vztahovat na podání ústavní stížnosti. Ústavní soud v minulosti opakovaně judikoval, že česká právní úprava řízení o ústavní stížnosti nezná tzv. actio popularis, a proto striktně vychází z toho, že stěžovatel musí být účastníkem (stranou) napadeného řízení. V daném případě však stěžovatelka stranou řízení, v němž byl vydán odsuzující rozsudek, zjevně nebyla a nelze ani tvrdit, že v něm bylo rozhodováno o jejích základních právech a svobodách. Není tudíž aktivně legitimována k podání návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost podává osoba zjevně k tomu neoprávněná, Ústavnímu soudu nezbylo, než ji podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítnout. Ústavní soud nepřehlédl, že ústavní stížnost trpí i dalšími formálními a obsahovými nedostatky, a že stěžovatelka není zastoupena advokátem. K odstranění zmiňovaných vad však Ústavní soud stěžovatelku nevyzýval, neboť ani jejich náprava by nemohla nic změnit na tom, že ústavní stížnost není z důvodů shora uvedených přijatelná k meritornímu projednání.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. března 2010 Stanislav Balík soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.