II.ÚS 1232/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Veroniky Sedláčkové, zastoupené Mgr. Martinem Jančou, advokátem, sídlem Mikulášské náměstí 11, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2026 č. j. 28 Cdo 1553/2025-503, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. ledna 2025 č. j. 18 Co 255/2024-462 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 28. srpna 2024 č. j. 11 C 82/2021-415, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-jih, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti PENKO s. r. o., sídlem Útušice 8, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 90 a čl. 96 Ústavy, jakož i v čl. 11 odst. a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti, z vyžádaného soudního spisu a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud Plzeň-jih (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem uložil vedlejší účastnici jako žalované povinnost zaplatit stěžovatelce jako žalobkyni 18 850 Kč s příslušenstvím (výrok I.), ohledně částky 352 022 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a dále rozhodl o nákladech účastníků řízení i státu (výroky III. až V.). Takto soud rozhodl o žalobě, kterou se stěžovatelka domáhala vydání bezdůvodného obohacení, které mělo na její úkor vzniknout hospodařením vedlejší účastnice na několika specifikovaných pozemcích, které stěžovatelka vlastní. Soud vzal za prokázané, že pozemek č. p. X1 v k. ú. L. ve vlastnictví stěžovatelky je zcela zastavěn stavbou ve vlastnictví vedlejší účastnice. Stěžovatelce proto vzniklo právo požadovat po vedlejší účastnici náhradu ve výši obvyklého nájemného z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého protiprávním užitím cizí hodnoty [§ 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník")]. Okresní soud dovodil, že stěžovatelka má nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzhledem k užívání pozemku č. p. X2 v k. ú. L. vedlejší účastnicí v letech 2018 až 2019, a to v částce, kterou by jinak musela zaplatit za smluvně zřízené právo cesty. V uvedeném rozsahu proto soud žalobě vyhověl, přičemž částečně přiznal i úroky z prodlení. Ve zbytku soud návrh stěžovatelky zamítl, neboť podle jeho posouzení nebylo prokázáno, že by zbylé dva pozemky vedlejší účastnice užívala.

3. Proti rozsudku okresního soudu podaly stěžovatelka i vedlejší účastnice odvolání. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výroku I. v části, ve které byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit stěžovatelce 10 315,50 Kč s příslušenstvím, a ve výroku II. potvrdil (výrok I.), ve výroku I. v části, v níž byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit stěžovatelce 8 534,50 Kč s příslušenstvím, jej změnil tak, že žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky III. až VI.). Krajský soud považoval odvolání vedlejší účastnice za zčásti důvodné, zatímco odvolání stěžovatelky za nedůvodné. Se závěry rozsudku okresního soudu se krajský soud převážně ztotožnil. Za chybné pokládal vyčíslení výše bezdůvodného obohacení u pozemku č. p. X2 v k. ú. L. Okresní soud vycházel z jiné částky, než která vyplývala ze zjištění znalce, a nesprávně přiznal nárok i po datu, k němuž zjistil, že k bezdůvodnému obohacení na straně žalované již nedocházelo. Z uvedených důvodů přistoupil krajský soud v předmětném rozsahu ke změně napadeného rozhodnutí a částečnému zamítnutí žaloby. Ve zbývající části rozsudek okresního soudu potvrdil.

4. Proti výrokům I. a II. rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dovodil, že stěžovatelka měla ve svém dovolání zřejmě na mysli pouze tu část výroku I., kterou se potvrzuje výrok II. rozsudku okresního soudu, neboť jen ta jí je k újmě. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako vadné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat, a které nebyly stěžovatelkou v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).

II. Argumentace stěžovatelky

5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že okresní soud ani krajský soud se nezabývaly rozporností či dokonce nepravdivostí výpovědí vedlejší účastnice, tyto považovaly za pravdivé a průkazné. Krajský soud se nezabýval ani námitkou stěžovatelky, že podstatná část jí předložených důkazů byla do soudního spisu zaevidována později. Tuto skutečnost stěžovatelka zjistila při pokusu nahlédnout do spisu v průběhu října a listopadu 2021, kdy spis nebyl kompletní a právě podklady, které stěžovatelka fyzicky předala soudu skrze podatelnu, se ve spise nenacházely. To následně vedlo soud k argumentaci, že svá tvrzení uplatnila až po koncentraci řízení. Znalecké posudky vyhotovené na žádost soudu byly zkreslené nesprávně zadanými dotazy na znalce a neoceňovaly plný rozsah užívání dotčených pozemků vedlejší účastnicí. Současně tyto znalecké posudky nezohledňovaly skutečnost, že nedocházelo jen k běžnému užívání, ale též k poškozování pozemků stěžovatelky. Vedlejší účastnice v průběhu řízení nepravdivě uváděla, že ke svým nemovitostem nemá žádnou jinou přístupovou cestu, ačkoliv má ke každé budově svůj vlastní přístup, a to z velké části po veřejně přístupných účelových obecních komunikacích. Šlo tak o čistě účelové a úmyslné protiprávní jednání vedlejší účastnice. Ani to však obecné soudy nezohlednily. Celé řízení tak stěžovatelka považuje za nestandardní a vymykající se zásadám právního státu, nestrannosti, předvídatelnosti a spravedlnosti soudního rozhodování. Soudy tak neposkytly stěžovatelce zákonem stanoveným způsobem ochranu jejím právům ve smyslu čl. 90 Ústavy a naopak v podstatě legalizovaly chování vedlejší účastnice a stěžovatelce odepřely spravedlnost. Stěžovatelka uvádí, že napadená rozhodnutí fakticky legalizují nezákonné chování vedlejší účastnice, která úmyslně, přes výslovný nesouhlas stěžovatelky a bez jakéhokoli právního důvodu užívala pozemky v jejím vlastnictví, tedy vedlejší účastnice se vědomě dopouštěla protiprávního jednání. Stěžovatelka se obrátila na soudy, avšak ty jejím vlastnickým právům a oprávněným zájmům neposkytly náležitou ochranu. Podle následných rozhodnutí soudů to má být v konečném důsledku sama stěžovatelka, která je nucena uhradit vedlejší účastnici mnohonásobně vyšší kompenzaci v podobě nákladů řízení, než sama obdrží za protiprávní zásah do svých vlastnických práv. Vedlejší účastnice tak nebyla za úmyslné protiprávní jednání sankcionována, když má povinnost pouze k náhradě škody, která neodpovídá skutečným tržním hodnotám. Vedlejší účastnici se tak její protiprávní jednání fakticky vyplatilo, protože legální postup by pro ni byl (nejen) finančně výrazně náročnější.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

7. Proti výroku II. rozsudku okresního soudu a proti výroku I. rozsudku krajského soudu v části, ve které byl rozsudek okresního soudu ve výroku II. potvrzen, a proti výrokům II. až VI. rozsudku krajského soudu je ústavní stížnost nepřípustná (viz sub 20).

8. V části směřující proti výroku I. rozsudku okresního soudu a výroku I. rozsudku krajského soudu o částce 10 315, 50 Kč s příslušenstvím je ústavní stížnost podaná někým zjevně neoprávněným (viz sub 21).

9. K projednání ústavní stížnosti v části směřující proti výroku I. rozsudku okresního soudu týkajícího se částky 8 534, 50 Kč s příslušenstvím a výrokům III. až V. rozsudku okresního soudu není Ústavní soud příslušný (viz sub 22).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu

10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

11. Ústavní soud ve svých rozhodnutích [srov. např. nález ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 (N 45/84 SbNU 527)] vyslovil, že čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (případně u jiného orgánu), podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Součástí tohoto postupu jsou veškeré zákonem stanovené požadavky kladené na účastníka řízení, jež musí být z jeho strany splněny, aby soud mohl rozhodnout v jeho věci. Tyto požadavky mají sloužit především k zajištění řádného chodu spravedlnosti a ochraně právní jistoty účastníků právních vztahů.

12. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem a Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí pro přezkum rozhodnutí odvolacích soudů. Dovolací přezkum má vedle ochrany individuálních práv především systémový význam, kterým je sjednocování a dotváření judikatury, a proto jsou na obsah dovolání zákonem kladeny poměrně vysoké obsahové a formální požadavky (srov. usnesení ze dne 26. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 1522/20).

13. Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905, č. 460/2017 Sb.) Ústavní soud uvedl, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž může podléhat určitým omezením, které koneckonců vyplývají přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který zaručuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem - s tím, že podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat mj. i zákonem stanovenou povinnost účastníka ve svém dovolání vymezit předpoklady přípustnosti dovolání a důvod dovolání (srov. § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.).

14. Nejvyšší soud v napadeném usnesení dospěl k závěru, že stěžovatelka ve svém dovolání nevymezila předpoklad přípustnosti mimořádného opravného prostředku, a to ani obecným odkazem na některé z kritérií přípustnosti podle § 237 o. s. ř. Uvedená náležitost přitom není seznatelná ani z obsahu dovolání. Dovolání je proto vadné a jako takové nemůže při posuzování přípustnosti obstát, neboť již na první pohled zjevně nenaplňuje formální požadavky na tento mimořádný opravný prostředek kladené. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud zdůraznil, že námitky stěžovatelky mají skutkovou povahu a jako takové nemohou přípustnost dovolání založit (viz § 241a odst. 1 o. s. ř.). Z vyžádaného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka v podaném dovolání předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. řádně nevymezila. Ústavní soud se proto s výše uvedenými zjištěními Nejvyššího soudu ztotožnil.

15. Nesplní-li dovolatel tuto svoji základní argumentační povinnost, Nejvyšší soud odmítne dovolání v daném bodě jako vadné, jelikož pro tento nedostatek nelze v dovolacím řízení pokračovat, neboť je obsahovým vymezením a právní konstrukcí uplatněného dovolacího důvodu vázán. Nejvyšší soud se trváním na dodržení náležitostí dovolání nedopouští přepjatého formalismu, když jeho rolí není přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední (k tomu srov. např. usnesení ze dne 28. 7. 2020 sp. zn. I. ÚS 1744/20, zejm. body 10 a 13). K zákonem vymezeným vadám řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř., pak může přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání vyhodnoceno již jako přípustné (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 1522/20).

16. Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 Ústavní soud uvádí, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

17. V předmětné věci stěžovatelka k napadenému usnesení Nejvyššího soudu v ústavní stížnosti neuplatňuje žádnou argumentaci, natož pak argumentaci ústavněprávní. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí dostatečně a přesvědčivě vysvětlil, z jakého důvodu bylo dovolání stěžovatelky vadné. Protože stěžovatelka v dovolání nevymezila řádně předpoklady přípustnosti dovolání, nemohl se jejím dovoláním zabývat věcně. Stěžovatelka tak nesplnila svoji povinnost domáhat se svého práva stanoveným postupem, čímž způsobila, že její dovolání muselo být odmítnuto. Uvedeným závěrům Nejvyššího soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

V. Závěr

18. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

19. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

20. Tím, že stěžovatelka podala vadné dovolání, nevyčerpala tento procesní prostředek, který jí zákon k ochraně jejího práva poskytoval, řádně, a nevyužila tak všechny procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost směřující proti výroku II. rozsudku okresního soudu a dále proti výroku I. rozsudku krajského soudu v části, ve které byl rozsudek okresního soudu ve výroku II. potvrzen, a proti výrokům II. až VI. rozsudku krajského soudu je nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud proto ústavní stížnost v této části podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný (viz sub 17), když neshledal důvod k postupu podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

21. Výrokem I. rozsudku okresního soudu a výrokem I. rozsudku krajského soudu ohledně částky 10 315,50 Kč s příslušenstvím bylo stěžovatelce vyhověno, a proto stěžovatelka nemohla být na svých právech poškozena. Proto Ústavní soud ústavní stížnost v této části podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.

22. K projednání ústavní stížnosti v části směřující proti výroku I. rozsudku okresního soudu ohledně částky 8 534, 50 Kč s příslušenstvím a proti výrokům III. až V. rozsudku okresního soudu není Ústavní soud příslušný. Byly-li výše uvedené ústavní stížností napadené výroky, resp. jejich části rozsudkem krajského soudu změněny, právně již neexistují a jako takové nemohou být předmětem přezkumu Ústavním soudem (není povolán je eventuálně "zrušit" podruhé), a proto ústavní stížnost v části směřující proti výše uvedeným neexistujícím výrokům rozsudku okresního soudu podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. června 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu