II.ÚS 125/15

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelů F. B. a H. B., obou zastoupených JUDr. Jiřím Orsinim, advokátem, se sídlem nám. Republiky 898/19, Znojmo, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2014, č. j. 9 As 246/2014-38, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 8. 2014, č. j. 29 A 58/2014-18, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:

Výrok

I. Ústavní stížnost se odmítá.

II. Náhrada nákladů řízení se stěžovatelům nepřiznává.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 1. 2015, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v článku 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a v článku 47 Listiny základních práv Evropské unie. Stěžovatelé taktéž navrhují, aby jim vzniklé náklady spojené s řízením před Ústavním soudem zaplatil stát.

2. Stěžovatelé spatřují porušení práva na ochranu vlastnictví v tom, že stavební úřad nenapravil své pochybení z roku 1986 a nenechal na vlastní náklady vytýčit hranice mezi pozemky p. č. X1, X2, p. č. X3 a p. č. X4 v kat. úz. Moravské Budějovice dle dokumentace uložené na katastrálním úřadě. Z tohoto důvodu stěžovatelé nemohou užívat pokojně svůj pozemek p. č. X3 v kat. území Moravské Budějovice v hranicích, které jsou evidovány na katastrálním úřadě, a to od roku 1986. Právo na soudní ochranu a spravedlivý soudní proces bylo podle stěžovatelů porušeno tím, že se soudy bez řádného odůvodnění nevypořádaly s námitkami a důkazy, které stěžovatelé předložili, a nepostupovaly v rámci hodnocení důkazů tak, aby poskytly ochranu právům stěžovatelů. Soudy rovněž nerespektovaly právní úpravu ani relevantní ustálenou judikaturu.

3. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Unesením Krajského soudu v Brně ze dne 26. 8. 2014, č. j. 29 A 58/2014-18, byla odmítnuta žaloba stěžovatelů proti rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Kraje Vysočina (dále jen "žalovaný") ze dne 16. 6. 2014, č. j. KUJI 40661/2014, sp. zn. OUP 184/2014-Ko-2. Citovaným rozhodnutím žalovaný zrušil usnesení Městského úřadu Moravské Budějovice ze dne 10. 3. 2014, č. j. MUMB/OVUP/6018/2014, sp. zn. Výst-2891/2006-ODSN/No, kterým bylo přerušeno řízení o odstranění stavby dle § 64 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Proti usnesení Krajského soudu v Brně podali stěžovatelé kasační stížnost, o které Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl tak, že řízení o kasační stížnosti zastavil.

4. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud však není součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není tudíž povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení toho, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly porušeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelů je zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.

6. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.

7. Ústavní soud konstatuje, že byť stěžovatelé zaměřili svou argumentaci do merita věci, a k odůvodnění napadených rozhodnutí se nijak nevyjádřili, podstatou ústavní stížnosti je otázka ústavní souladnosti právního názoru Nejvyššího správního soudu, který pro nezaplacení soudního poplatku podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), řízení o kasační stížnosti zastavil.

8. Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu vyplývá, že dne 27. 10. 2014 bylo stěžovatelům doručeno usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2014, č. j. 9 As 246/2014-34, kterým byli stěžovatelé mimo jiné vyzváni k zaplacení soudního poplatku, současně byli stěžovatelé poučeni o následcích spojených s nesplněním povinností stanovených v uvedené výzvě. Vzhledem ke skutečnosti, že požadovaný soudní poplatek i přes výše uvedenou výzvu zaplacen nebyl, Nejvyšší správní soud podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích řízení o kasační stížnosti zastavil.

9. Popsaný postup Nejvyššího správního soudu neshledává Ústavní soud vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť výklad rozhodných právních předpisů Nejvyšším správním soudem byl předvídatelný a nebyl výrazem interpretační svévole. Z výše uvedeného plyne, že o nedostatek spravedlivého procesu se v projednávaném případě nejedná, a proto je na místě závěr, že zastavení řízení o kasační stížnosti s protiústavním odepřením přístupu stěžovatelů k soudu ztotožnitelné není. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

10. Pokud ústavní stížnost směřuje taktéž proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 8. 2014, č. j. 29 A 58/2014-18, Ústavní soud uvádí, že ústavní stížnost je v této části nepřípustná, a to ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu z důvodu nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práv stěžovatele poskytuje. Ústavní stížnost je totiž pojímána jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů, snaží se své zásahy do činnosti orgánů veřejné moci snižovat na minimum. Ústavní soud je oprávněn rozhodnutí těchto orgánů přezkoumávat pouze v případě, pokud byly před podáním ústavní stížnosti vyčerpány všechny ostatní prostředky k ochraně práva, s nimiž je stěžovatel oprávněn disponovat (§ 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu). Nestačí přitom pouhé podání opravného prostředku, např. kasační stížnosti, jak tomu bylo v projednávané věci. Pojem "vyčerpání" totiž znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, ale i vedení řízení řádným způsobem a splnění všech podmínek řízení, mezi něž patří i zaplacení soudního poplatku. Ústavní soud proto ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 8. 2014, č. j. 29 A 58/2014- 18, odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

11. Protože ústavní stížnost byla odmítnuta, nelze k návrhu stěžovatelů aplikovat ustanovení § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož soudce zpravodaj rozhodne, aby náklady stěžovatele na jeho zastoupení zcela zaplatil stát.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. února 2015 Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu