II.ÚS 1266/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Štěpánem Ciprýnem, LL.M., advokátem, sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 13/2026-516 ze dne 24. února 2026 a výroku o náhradě škody rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 3 To 46/2025-465 ze dne 3. září 2025, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství a obchodní korporace Roger Finance s.r.o. sídlem Merhautova 327/1, Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu a výroku o náhradě škody tam označeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel rovněž navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost uvedeného výroku rozsudku vrchního soudu.

2. Rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. 43 T 1/2025-355 ze dne 20. května 2025 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest. Vedlejší účastnice (poškozená společnost) byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel, státní zástupce i poškozená společnost odvolání. Vrchní soud v Olomouci na základě odvolání státního zástupce a poškozené společnosti zrušil rozsudek krajského soudu ve výrocích o trestu a náhradě škody a nově rozhodl tak, že se stěžovateli ukládá trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či prokuristy obchodní korporace nebo družstva v trvání pěti let, a že je stěžovatel povinen nahradit poškozené společnosti škodu ve výši 28 781 634,56 Kč; se zbytkem svého nároku byla poškozená společnost odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání stěžovatele vrchní soud zamítl jako nedůvodné.

4. Stěžovatel napadený rozsudek vrchního soudu napadl dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.

5. Stěžovatelovy stížnostní námitky směřují výhradně proti tomu, jak obecné soudy rozhodly o náhradě škody poškozené společnosti. Stěžovatel výslovně zmiňuje, že nezpochybňuje, že jako pachatel trestného činu může poškozené odpovídat za škodu přímo, ač jednal v rámci výkonu funkce jednatele obchodní korporace X (společnost X). Poukazuje však na to, že poškozená společnost uzavřela se společností X v červnu 2023 dohodu o narovnání, jejímž účelem bylo nahradit původní sporné závazky novým závazkem. Stěžovatel pak návazně týž den uzavřel s poškozenou společností dohodu o přistoupení k dluhu podle § 1892 občanského zákoníku. Protože poškozená společnost tím získala přímo vykonatelný titul, není podle stěžovatele přípustné, aby trestní soud bez plnohodnotného civilněprávního posouzení věci vytvořil další exekuční titul k témuž ekonomickému plnění. Odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 75/2013 ze dne 13. února 2013, podle něhož za zákonnou překážku ve smyslu § 228 odst. 1 trestního řádu, která brání přiznání náhrady škody poškozenému, může být považována právě i dohoda o narovnání. Podle jeho názoru to vyplývá z toho, že původní, sporný či pochybný závazek je dohodou o narovnání nahrazen závazkem novým, takže nárok poškozeného nestojí bezprostředně na původním deliktním základu, nýbrž na dohodě.

6. Stěžovatel má za to, že pro adhezní výrok nemá význam, že dohoda o narovnání nebyla uzavřena přímo s ním coby s fyzickou osobou, ale že k novému závazku přistoupil jako dlužník. Jiný názor by podle něj vedl k nepřiměřenému zatížení duplicitním exekučním titulem. Závěr Nejvyššího soudu, že dohoda o narovnání uzavřená mezi poškozenou společností a společností X (tedy nikoli přímo se stěžovatelem) nemohla vytvořit zákonnou překážku pro přiznání nároku na náhradu škody, považuje za nepřijatelně formalistický. Zdůrazňuje, že přistoupením k dohodě se stal dlužníkem vedle původního dlužníka a poškozená společnost vůči němu získala přímý smluvní nárok k plnění dluhu. Odmítá přístup obecných soudů, které podle něj oddělily otázku existence smluvního titulu, otázku přistoupení k dluhu, otázku notářského zápisu a otázku exekuce tak, že každá z nich samostatně nemá pro adhezní výrok význam. Je přesvědčen, že pro spravedlivé rozhodnutí má být relevantní souhrnný účinek uvedených faktorů.

7. Stěžovatel dále namítá, že adhezní řízení není určeno k řešení složitých soukromoprávních sporů, které vyžadují detailní civilněprávní analýzu, a proto mělo dojít k odkázání poškozené společnosti na řízení ve věcech občanskoprávních. Odůvodnění napadených rozhodnutí považuje za nedostatečné a uvádí, že obecné soudy sice reagovaly na jeho námitky, avšak převážně jen formálně, bez skutečného vypořádání jejich ústavního významu. Vrchní soud podle něj nevyložil, proč dohoda o narovnání a přistoupení k dluhu nemění právní titul nároku poškozené vůči stěžovateli, ani proč lze poškozené přiznat další exekuční titul, ačkoli již disponuje notářským zápisem se svolením k přímé vykonatelnosti. Má za to, že ani Nejvyšší soud tyto nedostatky nenapravil. Je přesvědčen, že obecné soudy vyložily účinky dohody o narovnání a navazujícího přistoupení stěžovatele k dluhu izolovaně a formalisticky, bez zohlednění skutečného projevu vůle stran.

8. Ústavní stížnost je přípustná a splněny jsou i ostatní procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem.

9. Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti. O takovou situaci však zde nejde.

10. Ústavní soud předně nemůže přisvědčit stěžovateli v jeho názoru, že odůvodnění napadených rozhodnutí vykazuje podstatné nedostatky. Obecné soudy se náležitě vypořádaly s okolnostmi významnými pro rozhodnutí o nároku poškozené společnosti na náhradu škody a odůvodnění - zejména při posuzování v jejich souhrnu - obsahuje srozumitelné a přesvědčivé vysvětlení jejich úvah vztahujících se k fakticky jedinému problému souvisejícímu s uvedeným rozhodnutím, tedy otázkou vlivu uzavřené dohody o narovnání mezi poškozenou společností a společností X, resp. o přistoupení stěžovatele k této dohodě, na existenci nároku poškozené společnosti na náhradu škody přímo vůči stěžovateli. Ústavní soud rovněž nesdílí stěžovatelovo přesvědčení, že v posuzované věci měly obecné soudy odkázat poškozenou společnost s jejím nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, a to s ohledem na složitost civilněprávního posouzení. V této věci totiž nebylo třeba ohledně nároku poškozené společnosti provádět žádné další dokazování, existoval zde "pouze" výše uvedený problém právní. Zásada iura novit curia přitom bezesporu zavazuje trestní soudy i ve vztahu k oblasti civilního práva.

11. V úvahách obecných soudů o vlivu zmíněné dohody o narovnání a stěžovatelovu přistoupení k ní (s oběma dokumenty se Ústavní soud ze zapůjčeného spisu i seznámil) neidentifikoval Ústavní soud žádnou ústavněprávní relevantní vadu. Vrchní soud nejprve v bodě 46 napadeného rozsudku vysvětlil, že uzavřením dohody o narovnání nemohlo dojít k zániku deliktního závazku stěžovatele, jenž vznikl spácháním trestné činnosti, neboť stěžovatel nebyl stranou této dohody. Správně rovněž dovodil, že ani přistoupení stěžovatele k této dohodě a následný notářský zápis se svolením k přímé vykonatelnosti, čímž vznikl poškozené společnosti nový exekuční titul k vymožení její pohledávky, netvoří překážku pro přiznání nároku na náhradu škody, neboť plněním z jednoho z důvodů zaniká nárok na plnění z druhého z nich v rozsahu poskytnutého plnění. Správná byla i jeho úvaha, že pohledávka poškozené společnosti založená přistoupením stěžovatele k dohodě o narovnání do jisté míry stírá původní povahu nároku poškozené jako škody způsobené úmyslným trestným činem obžalovaného, což by mohlo mít důsledky pro efektivitu jejího vymáhání.

12. Nejvyšší soud tuto argumentaci dále doplnil v bodě 23 napadeného usnesení. Potvrdil právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 75/2013 ze dne 13. února 2013 (na který odkazuje i stěžovatel), že uzavření dohody o narovnání může představovat zákonnou překážku pro přiznání nároku poškozeného na náhradu škody, nicméně ve shodě s vrchním soudem konstatoval, že v posuzované věci takový důsledek nastat nemohl, neboť stěžovatel (coby pachatel trestné činnosti a v důsledku toho osoba odpovědná za způsobenou škodu) nebyl smluvní stranou dohody o narovnání uzavřené mezi poškozenou společností a společností X. S oporou o komentářovou literaturu vysvětlil, že se jí nestal ani na základě přistoupení k dluhu podle § 1892 občanského zákoníku.

13. Ústavní soud na rozdíl od stěžovatele nepovažuje uvedený výklad obecných soudů za formalistický či jinak excesivní. Okolnost, že poškozená společnost získala vůči stěžovateli druhý exekuční titul, není pro posouzení přetrvávající existence jeho původního deliktního závazku podstatná, neboť - jak uvedl již vrchní soud - plněním na základě jednoho exekučního titulu zanikne v odpovídajícím rozsahu stěžovatelův závazek i z druhého exekučního titulu. Námitku, že exekuovaná pohledávka (z části) případně zanikla/zanikne plněním na základě souběžného exekučního titulu, může stěžovatel uplatnit v exekučním řízení, které je/bude proti němu vedeno, a zabránit tak tomu, že by se poškozené společnosti dostalo duplicitního plnění, pokud by snad o ně usilovala. Stěžovatel se na podporu svého odlišného právního názoru těžko může účinně dovolávat zohlednění vůle stran (dohody o narovnání), když poškozená společnost evidentně chtěla dosáhnout přiznání nároku na náhradu škody vůči stěžovateli, což zřetelně projevila i tím, že podala odvolání proti rozsudku krajského soudu, jímž byla se svým nárokem odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních, a to přesto, že v době vydání tohoto rozsudku již byla dohoda o narovnání uzavřena.

14. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrhu na odklad vykonatelnosti samostatně nerozhodoval, neboť jde o akcesorický návrh, který sdílí osud ústavní stížnosti, o níž bylo rozhodnuto bez zbytečného odkladu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 10. června 2026 Pavel Šámal v. r. předseda senátu