II.ÚS 1274/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti SWISS FUNDS, a. s., sídlem Školská 689/20, Praha - Nové Město, zastoupené Mgr. Kristýnou Ditmarovou, advokátkou, sídlem Palackého 592/19, Olomouc, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. února 2026 č. j. 20 C 237/2025-66, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníka řízení, a Michala Vacenovského, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") byla stěžovatelce jako žalované uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi jako žalobci částku ve výši 8 430 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 8 430 Kč od 22. 4. 2025 do zaplacení (výrok I.). Stěžovatelce byla dále uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 11 797,50 Kč (výrok II.).

II. Argumentace stěžovatelky

3. V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí se závěrem obvodního soudu, že předmětné úvěrové smlouvy jsou absolutně neplatným právním jednáním jako celek. Důvodem absolutní neplatnosti úvěrových smluv má být sjednaný úrok, RPSN a další sankce, které mají způsobovat nerovnováhu v postavení účastníků smlouvy v neprospěch vedlejšího účastníka jako spotřebitele. K tomuto závěru dospěl obvodní soud přesto, že neučinil žádné skutkové zjištění ve směru úrokové sazby, RPSN či tvrzených dalších sankcí. Stěžovatelka dále namítá, že obvodní soud se s jejími podáními řádně neseznámil. S jejími tvrzeními ani s jí navrženými důkazy se obvodní soud v napadeném rozhodnutí nevypořádal, podstatné námitky i důkazní návrhy bez vysvětlení pominul a věc řádně neposoudil. Rozhodnutí obvodního soudu je proto vadné, neobsahuje řádné odůvodnění a je tak nepřezkoumatelné. Napadené rozhodnutí vykazuje znaky zaujatého přístupu a soudní libovůle.

4. Stěžovatelka dále namítá, že obvodní soud se odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu a rozhodl také rozdílně oproti obvodním soudem rozhodované totožné věci, čímž byl porušen princip právní jistoty, jakož i princip předvídatelnosti rozhodnutí soudu. Stěžovatelka poukazuje na to, že obvodní soud před vydáním napadeného rozhodnutí rozhodl rozsudkem ze dne 16. 9. 2025 v řízení vedeném pod sp. zn. 30 C 80/2025 ve skutkově i právně srovnatelné věci odlišně. Obvodní soud se tak odchýlil od své předchozí rozhodovací praxe, aniž by tento postup náležitě objasnil, přestože stěžovatelka na uvedené rozhodnutí v průběhu řízení opakovaně upozorňovala. Obvodní soud se dále bez odůvodnění odchýlil i od konstantní judikatury Nejvyššího soudu, podle které smlouvu o spotřebitelském úvěru nelze považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele. V této souvislosti odkazuje stěžovatelka na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2026 sp. zn. 33 Cdo 1056/2025, ze dne 27. 9. 2023 sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 a další.

5. Stěžovatelka je přesvědčena, že v procesu posuzování úvěruschopnosti vedlejšího účastníka nepochybila. Byl-li obvodní soud jiného názoru ve světle výše uvedené konstantní judikatury, bylo zejména na vedlejším účastníkovi jako žalobci, aby tvrdil a prokazoval skutečnost, že převzaté úvěry nebyl schopen zaplatit. Obvodní soud proto pochybil, když výše uvedenou judikaturu nerespektoval a bez bližšího odůvodnění ať již k tvrzenému porušení ve zkoumání úvěruschopnosti na straně stěžovatelky nebo k faktické úvěruschopnosti rozhodl ve prospěch vedlejšího účastníka. Uvedeným postupem obvodního soudu došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Obvodní soud tak bez dostatečného odůvodnění a bez přesvědčivého vypořádání námitky zjevného zneužití práva podle § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník") poskytl ochranu nároku, jehož uplatnění stěžovatelka považuje za účelové, čímž nepřiměřeně zasáhl do legitimního výkonu její podnikatelské činnosti.

6. Ačkoli obvodní soud přistoupil k předmětné věci jako k bagatelní, pro stěžovatelku má její výsledek zásadní význam z hlediska výkonu její podnikatelské činnosti. Pro stěžovatelku jde o významné rozhodnutí, které může vést k zahajování obdobných řízení, zejména v situaci, kdy se právní zástupce vedlejšího účastníka na danou agendu specializuje. Poskytnutí soudní ochrany nárokům obdobného typu bez jejich důsledného přezkumu, bez řádného vypořádání obrany poskytovatele úvěru a bez náležitého odůvodnění soudního rozhodnutí může vést k iniciaci dalších obdobných sporů a mít negativní dopad do podnikatelské sféry stěžovatelky. Stěžovatelka proto uzavírá, že napadený rozsudek představuje zásah do jejího práva na soudní ochranu, jakož i nepřiměřený zásah do jejího práva podnikat.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

9. Jak bylo výše uvedeno, Ústavní soud standardně vychází z toho, že stěžovatel musí v ústavní stížnosti tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, která rozhodnutím obecného soudu nastala v jeho právní sféře. Specifický přístup přitom Ústavní soud zaujímá k újmám, které jsou dovozovány u tzv. věcí bagatelních.

10. Ústavní soud dal ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že v případech bagatelních věcí je s výjimkou extrémních situací, rozhodnutí obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele, úspěšnost ústavní stížnosti vyloučena [srov. např. usnesení ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01, ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), ze dne 18. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 602/05, ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 748/07, ze dne 8. 4. 2008 sp. zn. IV. ÚS 3247/07, ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09, ze dne 13. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09 či ze dne 27. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 686/17; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky, často jen pro svou výši, nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, jsou podle Ústavního soudu ústavní stížnosti v bagatelních věcech zjevně neopodstatněné, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti. Ústavní soud konstatoval, že takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.

11. Ústavní soud opakovaně vyslovil, že pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce. Vzhledem k tomu, že právní úprava obsažená v zákoně o Ústavním soudu tento pojem dosud nezná, nelze přezkum takových soudních rozhodnutí Ústavním soudem zcela vyloučit, avšak jen za podmínky, půjde-li o intenzitu zásahu kolidující s podstatou a smyslem základního práva a svobody nebo bude-li zpochybněna právní jistota účastníků soudního řízení v důsledku chybějící kognice soudů vyšších stupňů, popř. významné nejednotnosti v rozhodování nalézacích soudů [viz nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Extrémními situacemi jsou zejména případy, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí neodůvodnily, nebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly výrazem přepjatého formalismu nebo jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti [srov. nálezy ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 137/08 (N 64/52 SbNU 629), ze dne 17. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08 (N 59/52 SbNU 583), ze dne 15. 2. 2012 sp. zn. III. ÚS 3659/10 (N 32/64 SbNU 339), ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89) či usnesení ze dne 11. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 103/10].

12. V nyní posuzované věci vzhledem k výši částky, která je předmětem sporu (jde o peněžní částku jistiny ve výši 8 430 Kč) je zřejmé, že jde o tzv. bagatelní věc. Jak bylo uvedeno výše, podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu platí, že jde-li o věci s tzv. bagatelní částkou, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc mimořádné okolnosti, které by ji posouvaly co do významu do ústavněprávní roviny. Je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes svou "bagatelnost", vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14, ze dne 25. 3. 2020 sp. zn. II. ÚS 762/20, ze dne 2. 7. 2025 sp. zn. II. ÚS 1818/25 ad.).

13. Obvodní soud v napadeném rozhodnutí dospěl závěru, že předmětné úvěrové smlouvy jsou absolutně neplatným právním jednáním jako celek, přičemž důvodem absolutní neplatnosti úvěrových smluv (§ 580 občanského zákoníku) je jednak sjednaný úrok, RPSN a další sankce, které přestavují takovou nerovnováhu v postavení účastníků smlouvy v neprospěch vedlejšího účastníka jako spotřebitele, že smlouva jako celek odporuje dobrým mravům. Obvodní soud neshledal potřebu v tomto rozlišovat mezi běžnými úvěry a tzv. mikroúvěry, neboť i v případě úvěrů v nízkých částkách se v důsledku navýšení poskytnuté částky o sjednané poplatky a sankce může spotřebitel dostat do tzv. dluhové spirály, kdy jeden úvěr umořuje úvěrem dalším atd. V tomto případě nebylo postaveno najisto, že úvěry vedlejší účastník hradil z vlastních zdrojů a nikoliv z dalších poskytnutých úvěrů. Zároveň podle obvodního soudu nebyla dostatečně posouzena úvěruschopnost vedlejšího účastníka. Obvodní soud současně poukázal na potřebu individuálního posouzení každé věci.

14. V předmětné věci stěžovatelka žádné mimořádné okolnosti, které by předmětnou věc posouvaly do ústavněprávní roviny, v ústavní stížnosti neuvedla, když její tvrzení o potenciální možnosti zahajování obdobných řízení, takovou mimořádnou okolnost nezakládá, zejména když posuzování dobrých mravů je vždy závislé na konkrétních okolnostech případu (ve vztahu k uvedeným úvěrovým smlouvám); již vůbec v tomto směru nemá význam specializace právního zástupce vedlejšího účastníka. V rozhodnutí obvodního soudu neabsentuje řádné odůvodnění a nelze je ani označit za extrémní případ svévolné interpretace a aplikace právních norem. Jde-li tedy o věc bagatelní, není dán prostor pro kasační zásah Ústavního soudu (viz usnesení ze dne 24. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2969/20 či usnesení ze dne 29. 9. 2020 sp. zn. I. ÚS 2688/20 ad.).

15. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, které by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují, navíc se ústavní stížnost týká částky v bagatelní výši. V závěrech obvodního soudu Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal důvod pro svůj případný kasační zásah.

16. Ke stěžovatelkou namítané nejednotnosti rozhodování obecných soudů Ústavní soud uvádí, že jakkoli je nejednotnost soudního rozhodování věcí nežádoucí, není v pravomoci Ústavního soudu či jeho úkolem, aby namítaný nesoulad "napravoval", zejména měl-li by zrušit rozhodnutí, jehož výklad v úvahu přicházejících ustanovení běžného zákona sám o sobě nenese znaky protiústavnosti. V předmětné věci je však nutno poukázat především na to, že obvodní soud v napadeném rozhodnutí přiléhavě zdůraznil požadavek, aby při rozhodování soudů bylo přihlédnuto k individuálním okolnostem dané věci. Tomuto požadavku obvodní soud dostál a napadeným rozsudkem rozhodl s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti posuzované věci.

17. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. června 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu