II.ÚS 1287/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miroslava Humla, zastoupeného Mgr. Vladimírem Hrbkem, advokátem, sídlem Grafická 3365/3a, Praha 5, proti výroku II. usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 142/2026-531 ze dne 24. února 2026, výrokům II. a III. usnesení Městského soudu v Praze č. j. 58 Co 224/2024-480 ze dne 24. dubna 2025, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 48 EXE 913/2017-445 ze dne 21. března 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení, a a) VYSOKÁ U PŘÍBRAMI s.r.o. v likvidaci, sídlem Školní 124, Příbram, a b) soudního exekutora Mgr. Patrika Steinera Exekutorský úřad Praha - východ, sídlem Michelská 1326/62, Praha 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení rozhodnutí označených v záhlaví. Tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práv podle čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listiny") a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatel vystupoval v exekučním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 jako povinný. V průběhu řízení byla exekuce k návrhu vedlejší účastnice a) ("oprávněné") zastavena [podle § 268 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu; usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 48 EXE 913/2017-319 ze dne 12. 9. 2022 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze č. j. 58 Co 412, 414/2022-386 ze dne 28. 4. 2023]. Sporná ovšem zůstala povinnost k úhradě nákladů exekuce. Obvodní soud rozhodl, že oprávněná měla stěžovateli uhradit náklady exekuce ve výši 343 008,97 Kč. Městský soud nicméně nákladový výrok zrušil pro nepřezkoumatelnost a výrok o zrušení příkazů k náhradě nákladů exekuce jako předčasný zrušil. V této části věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.

3. Obvodní soud nově rozhodl tak, že stěžovatel a oprávněná jsou povinni zaplatit soudnímu exekutorovi oba shodně 467 114,45 Kč (výroky I a II usnesení OS č. j. 48 EXE 913/2017-416 ze dne 9. 6. 2023). Městský soud k odvolání obou účastníků toto usnesení obvodního soudu opět zrušil pro nepřezkoumatelnost.

4. Obvodní soud posledně rozhodl napadeným usnesením tak, že oprávněné uložil uhradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 591 219,93 Kč (výrok I) a zamítl návrh stěžovatele na doplnění o výrok o zrušení příkazů k úhradě exekuce (výrok II). Městský soud k odvolání všech účastníků řízení rozhodnutím označeným v záhlaví změnil napadené usnesení pouze formálně, jinak jej v části o nákladech exekuce potvrdil (výrok II). Oprávněné soud uložil povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 49 050 Kč (výrok III).

5. Stěžovatel se následně souběžně bránil dovoláním u Nejvyššího soudu a ústavní stížností. Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako předčasnou usnesením sp. zn. I. ÚS 2010/25 ze dne 23. 6. 2025. Nejvyšší soud rozhodnutím označeným v záhlaví výrokem II odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné.

II. Argumentace stěžovatelů

6. Zaprvé, stěžovatel namítá, že vlivem průtahů v řízení došlo k odepření spravedlnosti. Návrh na zastavení exekuce byl podán 20. 1. 2022; řízení bylo nepravomocně zastaveno usnesením dne 12. 9. 2022. Exekuci zastavil pravomocně až odvolací soud usnesením ze dne 28. 4. 2023. Otázka nákladů exekuce byla pravomocně vyřešena až na základě napadeného usnesení obvodního soudu ze dne 24. 4. 2025, tedy po více něž třech letech od podání návrhu na zastavení exekuce. Za situace, kdy šlo o zastavení exekuce k návrhu oprávněné, kde soud nemá prostor rozhodnout jinak než exekuci zastavit, se nejedná o rozhodnutí vydané v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů.

7. Zadruhé, stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost stanovení povinnosti náhrady nákladů exekuce, které měla oprávněná hradit soudnímu exekutorovi. Soudy při určení výše vyšly z příkazu k úhradě nákladů exekuce č. j. 81 EX 1902/17-344 ze dne 31. 3. 2022 tak, že tam určenou částku odečetly od celkové výše nákladů exekuce. Soudy ale vůbec nepřihlédly k tomu, že soudní exekutor vymohl na stěžovateli také částku 4 235 Kč na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce č. j. 81 EX 01902/17-236 ze dne 1. 1. 2022.

8. Zatřetí, stěžovatel spatřuje nepřezkoumatelnost také v tom, že se odvolací soud nevypořádal s jeho argumentací směřující proti závěru, že účinky zastavení exekuce v nynější věci jsou ex nunc. Jak zákon (§ 89 exekučního řádu) tak komentářová literatura a soudní praxe se shodují, že účinnost příkazů k úhradě nákladů exekuce končí společně se zastavením exekuce. Dělení na účinky ex nunc a ex tunc je přiléhavé pouze v případě vymáhaného plnění dle exekučního titulu. I proto měly být již zaplacené 4 235 Kč na nákladech exekuce zohledněné v částce hrazené stěžovatelem.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud shledal, že (s výjimkou první námitky) jsou splněné procesní podmínky k projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem předcházejících řízení; je zastoupen advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu); vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.

10. Ve vztahu k první námitce Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatel dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost může, nestanoví-li zákon jinak, směřovat toliko proti pravomocnému rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Namítá-li stěžovatel porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny, Ústavní soud důsledně rozlišuje mezi stížnostmi proti probíhajícím průtahům a těmi, jež směřují proti řízením již pravomocně skončeným, jako v nynější věci. Podmínkou pro posouzení této námitky je přitom využití postupu podle zákona č. 82/1998 Sb., umožňující přiznat náhradu újmy (majetkové i nemajetkové) za průtahy v řízení jakožto nesprávný úřední postup (§ 13 odst. 1 ve spojení s § 31a tohoto zákona). Ústavní soud se věcně nevyjadřuje k tomu, zda ve věci průtahy byly, či nikoli, jestliže stěžovatel nevyčerpal prostředek ochrany svých práv, který mu zákon č. 82/1998 Sb. nabízí (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 1736/23 ze dne 26. 3. 2024 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 660/23 ze dne 22. 5. 2024). Z ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovatel tohoto postupu využil (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 553/26 ze dne 3. 6. 2026, bod 15). Ústavní stížnost je tedy v rozsahu této námitky nepřípustná IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. V části druhé a třetí námitky, ve které stěžovatel napadá nepřezkoumatelnost rozhodnutí obecných soudů ohledně náhrady nákladů, je pak ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

12. Ústavní soud, jak již mnohokrát konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky. Ústavní soud zasáhne do jejich rozhodovací činnosti pouze tehdy, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 91/20 ze dne 21. 4. 2020, bod 6).

13. V případech bagatelních věcí je už z jejich podstaty - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - důvodnost ústavní stížnosti vyloučena. Takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae; jedná se o promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti takových sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice. Navíc ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny významnou - právě tím spíše, nepřesahuje-li sporná výše nákladů hranici bagatelnosti (viz stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. 3. 2025, bod 34; či nález sp. zn. I. ÚS 2552/24 ze dne 8. 4. 2025).

14. Ač se formálně celá výše nákladů exekuce pohybuje nad hranicí bagatelnosti (50 tis. Kč), stěžovatelem sporovaná částka je 4 235 Kč a této výše tedy zdaleka nedosahuje (srov. např. usnesení II. ÚS 403/26 ze dne 3. 6. 2026, bod 16). Stěžovatel přitom netvrdí, a Ústavní soud nezjistil, žádné mimořádné okolnosti, které by vyžadovaly jeho zásah. Je přitom převážně na stěžovateli, aby vysvětlil (případně doložil), proč věc přes svou bagatelní a nákladovou povahu zakládá porušení ústavně zaručených práv a proč věc není bagatelní ve své kvalitativní dimenzi (např. nález I. ÚS 2552/24 ze dne 8. 4. 2025, bod 31). Za situace, kdy tak stěžovatel přesvědčivě nečiní, není úlohou Ústavního soudu závěry soudů týkající se nákladů řízení přehodnocovat (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2/25 ze dne 12. 6. 2025, body 24 a 29).

15. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. srpna 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu