II.ÚS 1289/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Bohumíra Pavelky, zastoupeného JUDr. Gabrielou Vilímkovou, advokátkou, sídlem Československé armády 394/9, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2026 č. j. 26 Cdo 482/2026-128, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. září 2025 č. j. 19 Co 183/2025-95 a rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 20. února 2025 č. j. 7 C 133/2024-72, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, jako účastníků řízení, a města X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 12 odst. 1 věty první, čl. 31 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti, z napadených rozhodnutí a z vyžádaného soudního spisu se podává, že Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal vyslovení neplatnosti výpovědi vedlejšího účastníka jako žalovaného ze dne 18. 3. 2024 z nájmu "garáže v budově č. p. X ve X" (dále jen "garáž") [výrok I.] a rozhodl o náhradě nákladů řízení [výrok II.].

3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem uvedený rozsudek okresního soudu v zamítavém výroku I. potvrdil [výrok I.], změnil jej v nákladovém výroku II. [výrok II.] a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení [výrok III.].

4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako vadné odmítnuto [výrok I.] a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení [výrok II.]. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v dovolání chybí náležité vylíčení, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a o. s. ř.), přičemž tuto vadu, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, v průběhu trvání lhůty k dovolání neodstranil (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud dále uvedl, že nepřehlédl sdělení stěžovatele, že dovoláním napadá rozsudek jako celek, tedy i jeho nákladové výroky II. a III. Zastává však [s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.)] názor, že proti uvedeným výrokům dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nim postrádá jakékoli odůvodnění. Navíc dovolání proti takovým výrokům by ani nebylo (objektivně) přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

5. Byť stěžovatel výslovně petitem ústavní stížnosti nenavrhuje zrušení výše uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že napadá jak rozsudek okresního soudu a rozsudek krajského soudu, tak i navazující usnesení Nejvyššího soudu. Uvedené usnesení Nejvyššího soudu přitom stěžovatel označil způsobem, který Ústavnímu soudu umožňuje, aby je vzal v úvahu a přezkoumal, aniž by bylo nutné stěžovatele vyzývat k upřesnění petitu [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 a ze dne 7. 12. 2004 sp. zn. IV. ÚS 406/04 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), dále viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004 č. 57567/00].

II. Argumentace stěžovatele

6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že vedlejší účastník při podání výpovědi nepřihlédl k tomu, že prostor garáže je i přes své původní označení vzhledem k okolnostem a podmínkám stavby faktickou součástí bytu, který má v nájmu. Prostor garáže byl stěžovateli přidělen spolu s bytem jako jeho součást, neboť byt nemá žádné prostory k uskladnění a odkládání věcí souvisejících s bydlením. Prostor garáže zde nahrazuje sklep či jiné prostory určené k uložení věcí. Je propojen s bytem vedením elektrické energie pod jedním měřením. Podstatné však je, že prostory se staly propojenými po instalaci klimatizačních jednotek, k jejichž instalaci na náklady stěžovatele dal vedlejší účastník jako pronajímatel souhlas. Tímto způsobem stěžovatel zajišťuje vytápění a ventilaci bytu. Byt je umístěn v hasičské zbrojnici, která není jako celek zateplená a není dostatečně temperována. Klimatizaci stěžovatel pořídil na své náklady, považoval ji za nepostradatelnou investici do zdravotně nezávadného bydlení. Bez klimatizace není byt, který se nachází v objektu, který není dostatečně vytápěn a zateplen, způsobilý k obvyklému užívání. Vedlejší účastník svým postupem, kdy vypověděl užívání prostor garáže, zneužil vlastnictví ve vztahu k ochraně bydlení, ochraně zdraví a dobrých životních podmínek stěžovatele v rozporu s čl. 11 odst. 3 Listiny.

7. Stěžovatel namítá, že soudy obou stupňů formalisticky uzavřely, že prostor označený jako garáž nelze zařadit do příslušenství bytu, ačkoli má v daném případě jinak všechny znaky příslušenství věci a nahrazuje nepostradatelné příslušenství bytu. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudů, že otázka vytápění a klimatizace bytu je otázkou vady, kterou lze řešit slevou z nájmu. Postoj obecných soudů považuje stěžovatel za formalistický i z toho důvodu, že soudy nepřihlédly k individuálním okolnostem této věci. Soudy dostatečně nezhodnotily zvláštní okolnosti stavby a osoby stěžovatele z hlediska zdravotní indispozice, ochrany zdraví a uplynulých zásluh stěžovatele, který po celý život vykonával práci dobrovolného hasiče jako činnosti související s přidělením celku. Nepřihlédly k tomu, že vedlejší účastník jako pronajímatel dal k instalaci klimatizační soustavy souhlas a nechal ji vybudovat na náklady stěžovatele jako nájemce.

8. Stěžovatel namítá, že soudy vyšly pouze z názvu prostoru a jeho obecného určení, nehodnotily reálnou situaci prostoru, otázku propojení vytápění a sítí v individuálních podmínkách hasičské zbrojnice. Soudy však pominuly, že byt je bez dodatečné klimatizace obtížně uživatelný. V dané situaci je zřejmé, že oddělení prostoru garáže od věci hlavní by znehodnotilo věc hlavní funkčně i ekonomicky, protože bez dodatečného vytápění a klimatizace není věc hlavní schopna sloužit svému využití, zdravému bydlení. Soudy nevyhověly ani požadavku stěžovatele, aby podmínky výpovědi byly posouzeny podle korektivu dobrých mravů. Stěžovatel v řízení navrhl předvolat svědky k prokázání skutečnosti, že mu byla garáž předána společně s bytem, i k tomu, že stěžovatel vykonával činnost ve prospěch hasičského sboru, provedení těchto důkazů však soudy odmítly. Postup soudů, které odmítly důkazy o předání bytu i zásluhách stěžovatele, stejně jako jejich formalistické hodnocení nerespektující okolnosti konkrétního případu, považuje stěžovatel za zásah do práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces.

9. Stěžovatel dále namítá, že Nejvyšší soud nesprávně posoudil jeho dovolání. Stěžovatel v dovolání uvedl, že v rozhodnutích soudů shledává nesprávné právní hodnocení věci s odkazem na § 241a o. s. ř., přičemž vysvětlil, že podle jeho názoru "měl být vzhledem ke konkrétním předpokladům prostor, označený jako garáž, ve svých individuálních vlastnostech v konkrétním případě posuzován jako součást věci hlavní, bytu přiděleného dovolateli k užívání". Podle názoru stěžovatele nebylo možné podat v této součásti platně samostatnou výpověď z nájmu bez reálného oddělení součásti od věci hlavní. Stěžovatel uvedl, že věc měla být Nejvyšším soudem ve smyslu § 237 o. s. ř. posouzena jinak. Podle stěžovatele tak není správný závěr Nejvyššího soudu, že stěžovatel své dovolání neodůvodnil reálným vysvětlením zákonného důvodu, o který své dovolání opírá.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

11. Ústavní stížnost proti výroku I. rozsudku okresního soudu a proti rozsudku krajského soudu je nepřípustná (viz sub 23).

12. K projednání ústavní stížnosti v části směřující proti výroku II. rozsudku okresního soudu není Ústavní soud příslušný (viz sub 24).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu

13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

14. Ústavní soud ve svých rozhodnutích [srov. např. nález ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 (N 45/84 SbNU 527)] vyslovil, že čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (případně u jiného orgánu), podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Součástí tohoto postupu jsou veškeré zákonem stanovené požadavky kladené na účastníka řízení, jež musí být z jeho strany splněny, aby soud mohl rozhodnout v jeho věci. Tyto požadavky mají sloužit především k zajištění řádného chodu spravedlnosti a ochraně právní jistoty účastníků právních vztahů.

15. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem a Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí pro přezkum rozhodnutí odvolacích soudů. Dovolací přezkum má vedle ochrany individuálních práv především systémový význam, kterým je sjednocování a dotváření judikatury, a proto jsou na obsah dovolání zákonem kladeny poměrně vysoké obsahové a formální požadavky (srov. usnesení ze dne 26. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 1522/20).

16. Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905, č. 460/2017 Sb.) Ústavní soud uvedl, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž může podléhat určitým omezením, které koneckonců vyplývají přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který zaručuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem - s tím, že podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat mj. i zákonem stanovenou povinnost účastníka ve svém dovolání vymezit předpoklady přípustnosti dovolání a důvod dovolání (srov. § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.).

17. Nejvyšší soud v napadeném usnesení dospěl k závěru, že stěžovatel v dovolání nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud poukázal na to, že z dovolání musí být zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. Takový údaj se však v dovolání nenachází a nelze ho dovodit ani z jeho obsahu. Dovolání je proto vadné. Z vyžádaného soudního spisu Ústavní soud ověřil, že stěžovatel v podaném dovolání předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. řádně nevymezil. Ústavní soud se proto s výše uvedeným závěrem Nejvyššího soudu o vadnosti stěžovatelova dovolání ztotožnil.

18. Nesplní-li dovolatel tuto svoji základní argumentační povinnost vůči Nejvyššímu soudu, Nejvyšší soud odmítne dovolání v daném bodě jako vadné, jelikož pro tento nedostatek nelze v dovolacím řízení pokračovat, neboť je obsahovým vymezením a právní konstrukcí uplatněného dovolacího důvodu vázán. Nejvyšší soud se trváním na dodržení náležitostí dovolání nedopouští přepjatého formalismu, když jeho rolí není přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední (k tomu viz např. usnesení ze dne 28. 7. 2020 sp. zn. I. ÚS 1744/20, zejm. body 10 a 13). K zákonem vymezeným vadám řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř., pak může přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání vyhodnoceno již jako přípustné (srov. usnesení ze dne 26. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 1522/20).

19. Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 Ústavní soud uvádí, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

20. V předmětné věci stěžovatel ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu v ústavní stížnosti žádnou ústavněprávní argumentaci neuvedl. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí dostatečně a přesvědčivě vysvětlil, z jakého důvodu bylo dovolání stěžovatele vadné. Protože stěžovatel v dovolání nevymezil řádně předpoklady přípustnosti dovolání, nemohl se Nejvyšší jeho dovoláním zabývat věcně. Stěžovatel tak nesplnil svoji povinnost domáhat se svého práva stanoveným postupem, čímž způsobil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto. Uvedeným závěrům Nejvyššího soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

V. Závěr

21. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

22. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

23. Tím, že stěžovatel podal vadné dovolání, nevyčerpal tento procesní prostředek k ochraně svého práva řádně. V souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti tak stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval. Ústavní stížnost směřující proti výroku I. rozsudku okresního soudu a dále proti rozsudku krajského soudu je proto nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z uvedeného důvodu Ústavní soud ústavní stížnost v této části podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný, když neshledal důvod k postupu podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

24. K projednání ústavní stížnosti v části směřující proti výroku II. rozsudku okresního soudu není Ústavní soud příslušný. Byl-li ústavní stížností napadený výrok rozsudku okresního soudu rozsudkem krajského soudu změněn, právně již neexistuje a jako takový nemůže být předmětem přezkumu. Ústavní soud proto není k rozhodování o jeho ústavnosti příslušný (není povolán jej eventuálně "zrušit" podruhé). Z těchto důvodů ústavní stížnost v části směřující proti výše uvedenému neexistujícímu výroku rozsudku okresního soudu odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. června 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu