II.ÚS 13/98
Sbírka: N 131/12 SbNU 245
V PLATNOSTIÚstavní soud zrušil usnesení nižších soudů, která odmítla osvobození právnické osoby od soudního poplatku. Soud uvedl, že zásada rovnosti stran vyžaduje, aby právnické osoby měly stejná práva jako fyzické osoby při uplatňování § 138 odst. 1 o. s. ř. s. Není-li možné posoudit majetkové poměry právnické osoby, nemůže být její žádost o osvobození od poplatku předem vyloučena. Soud uvedl, že kritéria pro posouzení majetkových poměrů musí být vymezena v praxi, nikoli vyloučena z principu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti Městské části Praha 14, zastoupené advokátem Mgr. I. Ch., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26.11.1997, sp. zn. 14 Co 695/97, ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9, ze dne 17. 9.1997, čj. 34 Ro 380/97-14, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, se souhlasem účastníků bez ústního jednání, takto:
Výrok
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 14 Co 695/97, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. 9. 1997, čj. 34 Ro 380/97-14, se zrušují.
Odůvodnění
Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26.11.1997, sp. zn. 14 Co 695/97, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. 9.1997, čj. 34 Ro 380/97-14, o nepřiznání práva na osvobození od soudního poplatku za podání žalobního návrhu. V odůvodnění rozhodnutí soudů je uvedeno, že je pojmově vyloučeno u právnických osob přiznávat osvobození od zaplacení soudních poplatků, jelikož nelze posuzovat poměry právnické osoby z hlediska jejich sociálních poměrů a jen těžko by se hledalo kriterium pro zjištění majetkových poměrů u právnických osob obecně. Stěžovatel je přesvědčen, že uvedená rozhodnutí jsou v rozporu s čl. 95 Ústavy ČR, dle kterého je soudce při svém rozhodování vázán zákonem, a čl. 96 Ústavy ČR, dle kterého mají všichni účastníci řízení před soudem rovná práva, a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dle kterého jsou si všichni účastníci rovni. V tomto smyslu nemůže soud nepřiznat předmětný nárok jen z toho důvodu, že se mu těžko hledá kriterium pro zjištění majetkových poměrů žadatele. Stěžovatel dále objasnil, že o osvobození od soudních poplatků dle § 138 odst. 1 o. s. ř. žádal vzhledem ke své rozpočtové a finanční situaci - tj. deficitní rozpočet, přičemž svůj nárok byl nucen vymáhat soudní cestou a nejednalo se o svévolné nebo zřejmé bezúspěšné uplatňování práva. Městský soud ve svém vyjádření ze dne 2. 4.1998 v podstatě vyjádřil totéž stanovisko jako v odůvodnění rozhodnutí a zejména poukázal na historický výklad procesních ustanovení, upravujících osvobození účastníka řízení, na to, že se vždy rozlišovalo osvobození právnických osob od osob fyzických a na problematické hodnocení sociální situace právnických. Městský soud proto navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Z připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 34 Ro 380/97, Ústavní soud zjistil, že usnesením tohoto soudu ze dne 17. 9.1998 nebylo vyhověno návrhu stěžovatele na přiznání osvobození od soudních poplatků v řízení vedeném o žalobě proti ing. J. M. o zaplacení dlužné částky 2.651.769,70 Kč s příslušenstvím, která představuje nezaplacený nájem a náklady za služby spojené s užíváním nebytových prostor. Městský soud napadené usnesení soudu prvého stupně jako věcně správné potvrdil. Z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy vycházely ze závěru, že je u právnických osob pojmově vyloučeno přiznávat osvobození od placení soudních poplatků, jelikož nelze posuzovat sociální a majetkové poměry u právnické osoby z hlediska jejich sociálních poměrů a jen těžko by se hledalo kriterium pro zjištění majetkových poměrů u právnických osob obecně. Pokud by výklad § 138 odst. 1 o. s. ř. byl vztáhnut i na právnické osoby, zjišťováním jejich poměrů by se nepřiměřeně zatížily soudy již ve stadiu zahájení řízení a je těžké si představit společné hledisko pro posouzení majetkových poměrů právnických osob, které jsou povahou velice různorodé. Ústavní soud po přezkoumání ústavní stížnosti a posouzení věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Zásada rovnosti stran je stěžejní zásadou spravedlivého procesu. Je zakotvena v čl. 37 odst. 3 Listiny a v čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a promítá se také do řady ustanovení procesních předpisů. Občanský soudní řád výslovně rovnost účastníků řízení stanoví v ustanovení § 18, z něhož pro soudy plyne povinnost zajistit účastníkům stejné, tj. rovnocenné možnosti k uplatňování jejich práv. Je proto třeba také při interpretaci ustanovení § 138 odst. 1 o.s.ř., z jehož dikce plyne, že jeho použití se může dovolávat každý účastník, vycházet z pohledu uvedené ústavní zásady rovnosti. Právnické osoby, mezi něž patří i jednotky územní samosprávy, mají způsobilost být účastníkem řízení a soud s nimi tedy musí zacházet stejným způsobem jako s účastníkem řízení, který je fyzickou osobou. Skutečnost, že zjišťování poměrů právnické osoby při rozhodování o osvobození do soudních poplatků by mělo být obtížné či nákladné, sama o sobě nemůže být důvodem k tomu, aby u takového účastníka řízení byla předem a bez dalšího vyloučena možnost použití ustanovení § 138 odst. 1 o.s.ř., jehož aplikace může ve svých důsledcích ovlivnit i tak významné právo jako je právo na přístup k soudu. Je pak věcí judikatury obecných soudů, aby vymezila kritéria poměrů, z nichž bude při aplikaci tohoto ustanovení u právnických osob vycházet (srov. též nález Ústavního soudu ve věci pod sp. zn. IV. ÚS 13/98). Na základě shora uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9 došlo k porušení čl. 37 odst. 3 Listiny a proto napadená usnesení podle § 82 odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zrušil.
Poučení
Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27.10.1998