II.ÚS 132/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti L. V., právně zastoupeného JUDr. Zdeňkem Kratochvílem, advokátem, se sídlem Královský vršek 4762/25, Jihlava, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Ads 263/2024-63 dne 7. listopadu 2025 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 55 Ad 2/2022-94 dne 29. listopadu 2024, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Ministerstva práce a sociálních věcí, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 1. 2026 (jako blanketní stížnost) a doplněnou na výzvu Ústavního soudu dne 8. 4. 2026 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí.

2. Klíčovou otázkou v předcházejícím řízení bylo, od jakého data mělo právní předchůdkyni stěžovatele, o kterou stěžovatel pečoval, náležet zvýšení příspěvku na péči podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, a prováděcí vyhlášky. Vedlejší účastník poté, co jeho rozhodnutí bylo již jednou zrušeno, nechal zpracovat nové posouzení zdravotního stavu. Na základě něho zvýšil příspěvek na péči z 4 400 Kč na 8 800 Kč měsíčně, a to od ledna 2017.

3. Stěžovatel se proti tomuto rozhodnutí bránil správní žalobou, přičemž tvrdil, že s ohledem na zdravotní stav jeho opatrovanky měl být příspěvek na péči zvýšen od dřívějšího data. Stěžovatel v průběhu řízení před správními soudy argumentoval tím, že již klinické nálezy z let 2015 a 2016 dokumentovaly její zhoršenou pohyblivost a neschopnost samostatné chůze. Dále měl za prokázané, že jeho opatrovanka trpěla celou řadou dalších vážných (a z hlediska zvýšení příspěvku na péči relevantních) zdravotních problémů. Stěžovatel obsáhle polemizoval s dílčími závěry posudků, z nichž dovozoval jejich nepřezkoumatelnost, nepřesvědčivost, nesprávně zjištěný skutkový stav a konečně i podjatost předsedkyně posudkové komise.

4. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále i jen "krajský soud") však napadeným rozsudkem žalobu zamítl, neboť měl za to, že rozhodnutí vedlejší účastnice bylo založeno na korektních a přesvědčivých skutkových závěrech a bylo souladné se zákonem.

5. Nejvyšší správní soud pak odmítl kasační stížnost stěžovatele jako nepřijatelnou. Konstatoval, že krajský soud při svém rozhodování postupoval v souladu s ustálenou judikaturou. Podle ní správní soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí ve věci příspěvku na péči ověřuje, zda posudková hodnocení, o která se opírá rozhodnutí správního orgánu, jsou úplná, přesvědčivá a srozumitelná. Závěry posudkové komise měl Nejvyšší správní soud za podrobně odůvodněné a souladné s výsledky sociálního šetření. Podrobně odůvodněné a souladné se získanými podklady bylo dle Nejvyššího správního soudu i rozhodnutí ministerstva (vedlejšího účastníka). Krajský soud konečně podle Nejvyššího správního soudu hrubě nepochybil při výkladu práva a nebyly dány ani jiné důvody pro přijetí kasační stížnosti.

II. Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i práva na soudní ochranu proti nezákonnému rozhodnutí orgánu veřejné správy ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny.

7. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje v absenci řádného a přesvědčivého odůvodnění rozhodnutí obecných soudů. S jejich závěry v ústavní stížnosti mimořádně rozsáhle a detailně polemizuje (na zhruba třiceti stranách), přičemž se zaměřuje zejména na skutková zjištění vyplývající z lékařských zpráv a posudků posudkových komisí Ministerstva práce a sociálních věcí. Identifikuje celou řadu (údajných) pochybení ministerstva a posléze i správních soudů. Tvrdí, že při korektním postupu a správném vyhodnocení skutkového stavu měl být příspěvek na péči zvýšen již od dřívějšího data. Jedná se přitom o námitky, které stěžovatel opakovaně uplatňoval v řízení před správními soudy.

8. Dále má stěžovatel za to, že Nejvyšší správní soud porušil jeho právo garantované čl. 36 odst. 2 Listiny. Toho se měl dopustit tím, že posoudil jeho kasační stížnost jako nepřijatelnou ve smyslu § 104a zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále i jen "s. ř. s."). Ve svém návrhu stěžovatel uplatňuje argumenty vůči institutu nepřijatelnosti jako takovému (resp. jeho rozšíření) a vyslovuje pochybnost, zda Nejvyšší správní soud při jeho aplikaci poskytuje účinnou ochranu právům ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny.

III. Posouzení procesních předpokladů ústavní stížnosti

9. Ústavní soud shledal v této věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti. Ústavní stížnost totiž byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a zároveň se jedná o návrh přípustný.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh.

11. Jak již Ústavní soud shora rekapituloval, stěžovatel namítá zásah do dvou práv zaručených Listinou, a sice práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 2 Listiny.

12. Zaprvé, zásah do práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje v absenci řádného a přesvědčivého odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, resp. s tím souvisejícím nedodržení zásady právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování. Za tímto účelem předkládá velmi rozsáhlou a podrobnou polemiku se skutkovými zjištěními vyplývajícími zejména z lékařských zpráv a posudků posudkových komisí Ministerstva práce a sociálních věcí, jakož i jejich hodnoceními obecnými soudy.

13. Ústavní soud ovšem není vrcholem soustavy správních soudů a není povolán přezkoumávat, zda obecné správní soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů. Do činnosti obecných soudů může zasáhnout pouze, zjistí-li taková pochybení, která zasahují do ústavně zaručených základních práv (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97 ze dne 29. 5. 1997 nebo nález sp. zn. I. ÚS 398/04 ze dne 29. 8. 2006). Jednou z takových situací možného zásahu Ústavního soudu je extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy, resp. kdy právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními (srov. např. usnesení sp. zn. II.ÚS 2643/22 ze dne 22. 11. 2022, bod 12).

14. Žádný takový extrémní nesoulad Ústavní soud v rozhodování obecných soudů nezjistil. Oba soudy se pečlivě vypořádaly s tím, zda lékařské zprávy a posudky jsou úplné a přesvědčivé, potažmo zda mezi nimi existují rozpory (body 42 až 51 rozsudku krajského soudu a body 9 a 10 usnesení Nejvyššího správního soudu). Za takové situace není důvod pro zásah Ústavního soudu ve výše uvedeném smyslu.

15. Zadruhé, zásah do práva na soudní ochranu stěžovatel spatřuje v nastavení přípustnosti kasační stížnosti podle § 104a s. ř. s., podle kterého je kasační stížnosti nepřijatelná ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, jestliže svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. V tomto ohledu ovšem stěžovatel nepředkládá vůbec žádnou ústavně-právní argumentaci, ani s ústavní stížností nespojuje návrh na zrušení zákona ve smyslu § 74 zákona o Ústavním soudu. Předkládá toliko své hodnocení uvedené právní úpravy a návrhy de lege ferenda. Ústavní soud ovšem není povolán k tomu, aby se takovými návrhy zabýval.

16. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. června 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu