II.ÚS 1331/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti spolku Share CAR!, z. s., Příbramská 67, Verneřice, zastoupeného Mgr. Rebekou Moťovskou Židuliakovou, advokátkou, sídlem Husovo náměstí 139, Ledeč nad Sázavou, proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2026 č. j. 50 A 13/2025-25, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Středočeského kraje, sídlem Zborovská 81/11, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení nákladového výroku v záhlaví uvedeného rozsudku pro porušení svých práv na soudní ochranu a na rovnost účastníků v řízení.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský úřad v Příbrami stěžovatele shledal vinným z dopravního přestupku jako provozovatele několika vozidel a za to mu uložil pokutu ve výši 5 000 Kč. Vedlejší účastník toto rozhodnutí v odvolacím řízení potvrdil. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem k žalobě stěžovatele obě správní rozhodnutí zrušil a vrátil věc vedlejšímu účastníkovi k dalšímu řízení (výrok I.). Právo na náhradu nákladů řízení nikomu nepřiznal (výrok II.).

3. Podle krajského soudu sice bylo správní řízení nezákonné, protože správní orgán prvního stupně stěžovateli doručoval své rozhodnutí nesprávně. Krajský soud ovšem použil § 60 odst. 7 soudního řádu správního a nepřiznal jinak procesně úspěšnému stěžovateli náklady řízení pro zneužití práva. Stěžovatel podle krajského soudu programově obstruuje před správními orgány, jak je mu známo z úřední činnosti. V nynější věci nebylo možné přehlédnout, že byť skutečně došlo k pochybení správního orgánu prvního stupně, stěžovatel opakovaně měnil své zástupce pro správní řízení. Změny byly časté a podle krajského soudu neměly žádné rozumné opodstatnění. Bylo evidentní, že cílem takového jednání stěžovatele bylo jen účelově vytvořit procesní zmatky.

II. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel namítá, že krajský soud moderoval právo na náhradu nákladů řízení svévolně a bez adekvátního odůvodnění. Hlavní argumentace krajského soudu spočívá ve změně zástupce. To je však právem stěžovatele podle § 33 správního řádu. Stěžovatel vystřídal jen dva zástupce, to není nic excesivního. Základního pochybení se nadále dopustily správní orgány. Akceptovalo-li by se, že pouhá změna dvou zástupců povede k nepřiznání náhrady nákladů řízení, je to nepředvídatelné. Stěžovatel by za takové situace řízení neinicioval, protože by se to nevyplatilo. Stěžovatel rovněž očekával, že krajský soud nejprve použije § 62 odst. 2 soudního řádu správního. Ten umožňuje určitou dohodu procesních stran, podle které se žalobce uspokojí, a on se vzdá práva na náhradu nákladů. Systematika zákona značí, že tento postup musí předcházet moderaci nákladů řízení.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem a jeho průběh

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, je včasná a přípustná. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátkou.

6. Ústavní stížnost byla Ústavnímu soudu doručena prostřednictvím krajského soudu. Krajský soud Ústavnímu soudu spolu s ústavní stížností doručil své vyjádření k argumentaci stěžovatele. Ústavní soud zaslal stěžovateli toto vyjádření na vědomí a k případné replice. Stěžovatel na to nereagoval. Ústavní soud pak nepovažoval za nezbytné vyžadovat další vyjádření podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto zásadně věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

8. Nynější ústavní stížnost se týká výhradně nákladů řízení. Při rozhodování o takových ústavních stížnostech je Ústavní soud obzvláště zdrženlivý, což je tím spíše patrné po vydání stanoviska pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24. Tam Ústavní soud zdůraznil, že ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou.

9. Ústavní soud žádné výjimečné okolnosti v nynější věci neshledal. Krajský soud svoje rozhodnutí odůvodnil srozumitelně a věcně. Je evidentní, že důvodem moderace nákladů jsou systematické obstrukce stěžovatele, které jsou zjevné i z jiných obdobných věcí. Pro Ústavní soud je rozhodné, že stěžovatel nadále nepředkládá žádné vysvětlení, proč dvakrát v krátké době změnil svého zástupce, stejně jako v obdobných věcech. Jiné racionální vysvětlení, než že jde o obstrukce, zde dosud není myslitelné. Zvolit si zástupce podle svého uvážení je samozřejmě právem stěžovatele. Ovšem ve chvíli, kdy tak činí zjevně účelově a systematicky, je racionální tomuto jinak legálnímu postupu nepřiznat právní ochranu. Zákon to umožňuje a odpovídá to principu, že zneužití práva právní ochrany nepožívá. Nepřiznat za takové situace právo na náklady řízení je zákonné a adekvátní. O svévoli nejde.

10. Jak je také patrné z jiných veřejně dostupných rozhodnutí (srov. kupříkladu rozsudek Krajského soudu v Pardubicích ze dne 27. 11. 2024 č. j. 36 A 7/2024-32, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2024 č. j. 11 A 72/2024-34 a krajského soudu ze dne 23. 12. 2025 č. j. 52 A 14/2025-36), vůči stěžovateli (či zástupcům stěžovatele) již správní soudy opakovaně použily pro obdobné obstrukce se zastupováním ve správním řízení § 60 odst. 7 soudního řádu správního, v některých případech již dokonce před podáním žaloby v nynější věci (dne 9. 6. 2025). Obdobný postup v nynější věci již tedy pro stěžovatele nemůže být nijak překvapivý či nepředvídatelný.

11. Argumentace stěžovatele, že se měl nejdříve použít § 62 odst. 2 soudního řádu správního, nedává žádný smysl. Sám stěžovatel vychází z předpokladu, že by se tehdy měl nákladů řízení vzdát. Za takové situace by tedy stěžovatel neměl právo na náhradu nákladů řízení, stejně jako při použití § 60 odst. 7 soudního řádu správního. Tento argument tedy není relevantní. Stěžovatel by tím nic nezískal.

12. Proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. června 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu