II.ÚS 1358/11
V PLATNOSTI- MS Praha 22 Co 505/2010
- ÚS II.ÚS 1358/11
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo v souladu s ústavními zásadami. Soud uznal, že odůvodnění přiznané částky 41 250 Kč bylo dostatečné a založené na zákonných kritériích. Přiznání náhrady nemajetkové újmy spadá výhradně do pravomoci obecných soudů, nikoli do pravomoci Ústavního soudu. Soud nezakládal opodstatněnost stížnosti ani skutečnost, že jiný senát rozhodl podobnou věc jiným způsobem.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti V. V., zastoupeného JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem Advokátní kanceláře sídlem v Malé Skále č. p. 397, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2011 sp. zn. 22 Co 505/2010, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým mu bylo přiznáno peněžité zadostiučinění podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu, ve znění pozdějších předpisů, za nepřiměřenou délku řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 9 C 264/2005, ve výši 41 250 Kč. Podle názoru stěžovatele rozsudek Městského soudu v Praze není náležitě odůvodněn a z ústavně-právního pohledu neobstojí. Městský soud se argumentačně nevypořádal s podáním stěžovatele ze dne 10. ledna 2011, jeho odůvodnění přiznané částky několika větami je kusé, přičemž argumentuje pomocnou metodikou žalovaného a nikoliv judikaturou Nejvyššího soudu. Stěžovatel s odkazem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu uvádí, že úkolem obecných soudů při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění je objektivně, mimo rámec zájmů účastníků sporného řízení, vyhodnotit jednotlivá zákonná kritéria podle § 31a odst. 3 zákona o odpovědnosti státu za škodu, jak svědčí pro a proti účastníkovi řízení a státu. V tomto směru je odůvodnění rozsudku jednostranné ve prospěch ČR - Ministerstva spravedlnosti - vychází z diskutabilního menšího významu předmětu řízení pro stěžovatele a odečítá za tuto okolnost 25 % ze základní náhrady, nijak však nevyhodnocuje v neprospěch státu a ve prospěch stěžovatele nepřiměřenou délku řízení u obecných soudů. Nedostatek náležitého odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze "vyniká" ve srovnání s délkou doby, po kterou vyhotovoval písemné odůvodnění svého rozhodnutí. Ve stejné době přitom jiný senát téhož soudu vydal v druhově stejné věci přiměřeného peněžitého zadostiučinění rozsudek, který přesvědčivě odůvodnil. Stěžovatel poukazuje na to, že většinu sporů týkajících se náhrady škody za nepřiměřenou délku soudního řízení posléze řeší Městsky soud v Praze a měl by tedy sehrávat jako odvolací soud roli ve sjednocování judikatury ve věcech tohoto druhu, a to především "uvnitř sebe samotného" . Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozhodnutím z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů městského soudu způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již tento soud vypořádal. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel se v řízení u obecných soudů domáhal náhrady škody ve výši 72 000 Kč. Odvolací soud, na rozdíl od soudu nalézacího, dospěl k závěru, že ve shora uvedeném řízení skutečně došlo k průtahům, neboť řízení trvalo téměř 5 let, ačkoliv se nejednalo o věc skutkově či procesně složitou. Soud stěžovateli proto přiznal odškodnění ve částce 41 250 Kč. Při stanovení výše odškodnění vycházel z kritérií stanovených v § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., z judikatury Evropského soudu pro lidská práva a pomocné metodiky Ministerstva spravedlnosti pro výpočet finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Takto vypočtenou částku 55 000 Kč snížil o 25 % s ohledem na menší význam řízení pro žalovaného jak v obecné, tak konkrétní rovině. Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele, že by napadené rozhodnutí nesplňovalo z důvodu nedostatečného odůvodnění kritéria ústavnosti. Byť je odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu stručnější, je z něj zřejmé, že soud se při zjišťovaní možných průtahů zabýval jednotlivými fázemi řízení, posuzoval provedené právní úkony, hodnotil dobu, po kterou byl spis v dispozici jednotlivých soudů, a ověřoval i možný podíl stěžovatele na vzniklých průtazích řízení. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž zřejmé, na základě jakých kritérií byla vypočtena částka představující přiměřené zadostiučinění a je z něj seznatelný i důvod, který vedl soud k jejímu snížení. Odvolací soud tedy své závěry dostatečně a srozumitelně odůvodnil, přičemž jeho závěry nejsou v rozporu z judikaturou Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu. Ohledně výše přiznané částky je třeba vzít v úvahu, že výše náhrady nemajetkové újmy dle § 1 odst. 3 a § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. není stanovena fixní částkou, ale je ponecháno na zvážení soudu, aby v každém jednotlivém případě, s přihlédnutím k jeho okolnostem, přiznal náhradu nemajetkové újmy ve výši přiměřené danému případu. Posouzení konkrétních okolností a stanovení konkrétní částky však spadá výhradně do pravomoci obecných soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší přiznanou částku přepočítávat a pouze na základě eventuálního vlastního subjektivního názoru ji snižovat či zvyšovat. Ústavní soud je pouze oprávněn ověřit, zda v souvislosti s jejím přiznáním a určením výše byla dodržena zákonná kritéria, či zda v důsledku svévolného postupu nedošlo k přiznání částky v extrémně nepřiměřené výši. O takový postup se však v projednávané věci očividně nejedná. Ústavní soud pro úplnost dodává, že neústavnost rozhodnutí nemůže být dovozována ani ze skutečnosti, že jiný senát téhož soudu ve zcela jiné věci, pouze s obdobným předmětem řízení, své rozhodnutí odůvodnil podrobněji, či způsobem, který stěžovatel shledává za přiléhavější. Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, Městský soud v Praze rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. června 2011 Jiří Nykodým předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.