II.ÚS 1368/08
V PLATNOSTI- MS Praha 39 Cm 1/2001-147
- VS Praha 12 Cmo 244/2006-182
- NS 32 Cdo 862/2007
- ÚS II.ÚS 1368/08
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože nebyla důvodná a neobsahovala konkrétní ústavněprávní argumenty. Soud uznal, že obecné soudy správně hodnotily důkazy a jejich skutkové závěry nevykazovaly zjevný faktický omyl ani logický exces. Ústavní soud nemá pravomoc přezkoumat skutečnostní závěry obecných soudů, pokud nejsou porušeny základní práva. Stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky TAMDA a. s., se sídlem Brno, Hudcova 70a/504, zastoupené JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem se sídlem Brno, Křížová 18, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2005 č. j. 39 Cm 1/2001-147, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 2006 č. j. 12 Cmo 244/2006-182, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2008 č. j. 32 Cdo 862/2007-200, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů pro porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Z rozhodnutí obecných soudů a obsahu vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 25. října 2006, č.j. 12 Cmo 244/2006-182, byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2005, č.j. 39 Cm 1/2001-147, o zamítnutí žaloby stěžovatelky na zaplacení částky 168 782,80 Kč. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně učinil právní závěr, že žalobkyně neprokázala splnění podmínek pro přiznání nároku na úrok z prodlení podle § 369 obchodního zákoníku za opožděnou úhradu jednotlivých v žalobě označených faktur, jestliže neprokázala, kdy došlo k doručení předmětných faktur jako výzev žalované k placení a nebyla prokázána sjednaná splatnost faktur vystavených za dodávku léků a zdravotnického materiálu v roce 1996 až 1999 podle ústně uzavřených kupních smluv ve smyslu § 409 a násl. obchodního zákoníku. Odmítl tvrzení stěžovatelky, že dohoda o datu splatnosti a datum doručení faktur byla prokázána slyšením svědka Ing. Š. a jejího statutárního orgánu, neboť tyto výpovědi se týkaly jen obecného způsobu spolupráce žalobkyně jako prodávající s žalovanou jako kupující, ale nevypovídaly o stanovení doby splatnosti a doručení jednotlivých daňových dokladů jako výzev k zaplacení. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky proti usnesení Městského soudu v Praze odmítl jako nepřípustné. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a shledal, že ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Podstatu ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatelky se závěry obecných soudů, konkrétně stěžovatelka má za to, že v řízení prokázala existenci dohody mezi ní a žalovanou o splatnosti kupních cen jednotlivých v žalobě určených faktur a prokázala doručení v žalobě určených faktur žalované včetně prokázání dat jejích doručení. Stěžovatelka se dožadovala, aby Ústavní soud přisvědčil její interpretaci provedených důkazů, nicméně její ústavní stížnost byla prostá jakékoliv ústavněprávní argumentace. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že jestliže ústavní stížnost spočívá v pouhé polemice s právními závěry obecných soudů, a to zpravidla ve shodném smyslu a rozsahu jako v opravných prostředcích, pak takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že obecné soudy vyslovily názory, s nimiž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 1996, sp. zn. II. ÚS 294/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 5, nález č. 63, str. 481 a násl.). Stěžovatelka přitom pouze zopakovala (a o něco málo rozvedla) argumenty, s nimiž se již obecné soudy v napadených rozhodnutích řádně a důsledně vypořádaly, čímž v jejich postupu absentuje protiústavnost. Co do ústavní stížností otevřené skutkové roviny řízení, platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny. V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky neshledal. Je možné - z hlediska ústavněprávního - uvést, že obecné soudy své skutkové závěry opřely o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu jejich rozhodnutí. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, pročež i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly soudy k závěrům, prostých zjevného faktického omylu či excesu logického. I kdyby přitom napadené skutkové závěry byly kritizovatelné z hlediska správnosti, ústavněprávní reflex (jak bylo vyloženo) má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což stěžovatelka nedoložila. Obecným soudům nelze ani vytýkat nedostatek přiléhavého odůvodnění rozhodnutí, která ve stěžovatelčině věci vydaly. Za tohoto stavu nelze soudům prvního a druhého stupně - i pokud jde o právní posouzení věci (resp. jejích jednotlivých částí) - nic podstatného vytknout. Jejich rozhodnutí postrádá prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z nich soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Pokud stěžovatelka brojí proti usnesení Nejvyššího soudu, z ústavní stížnosti není patrno, jakého konkrétního pochybení se měl dopustit, když její dovolání odmítl jako nepřípustné. Z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, že byla otázce přípustnosti dovolání věnována náležitá pozornost. Pokud by snad stěžovatelka namítala, že se dovolací soud cítil vázán při posuzování předmětné otázky z hlediska § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkovými zjištěními odvolacího soudu, resp. že skutková zjištění přezkoumávat nemůže, nelze než s jeho názorem vyslovit souhlas. S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. srpna 2008 Jiří Nykodým, předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.