II.ÚS 1369/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Přibáněm o ústavní stížnosti stěžovatelky Rudolfy Jindrové, zastoupené JUDr. Janem Langmeierem, advokátem, sídlem Na Bělidle 997/15, Praha 5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2026, č. j. 1 Nc 2113/2026-592, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení a společnosti GULLWING s. r. o. jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

1. Stěžovatelka je účastnicí řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nemovitosti v Praze. Řízení je vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 12 C 398/2023. Pro účely stanovení ceny nemovitosti proběhlo dne 10. 2. 2026 místní šetření, při kterém byla přítomna též rozhodující soudkyně Mgr. Monika Kymlová.

2. V průběhu místního šetření soudkyně vyjádřila nesouhlas s pořizováním audiovizuálního záznamu ze strany zmocněnce stěžovatelky. Soudkyně považovala podle stěžovatelky za nepřijatelné, aby si někdo někoho natáčel či nahrával bez jeho souhlasu. Pro případ, že by zmocněnec stěžovatelky v tomto pokračoval, pohrozila mu soudkyně přivoláním policie a sepsáním úředního záznamu do spisu. Stěžovatelka podala vůči soudkyni námitku podjatosti, o níž rozhodl Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením tak, že soudkyně není vyloučena z projednávání a rozhodování věci. II.

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že jednání soudkyně v ní vyvolalo dojem narušení nestranného a zdrženlivého procesního postupu, který má soudce zachovávat. Domnívá se, že projevy soudkyně a způsob jejího vystupování mohly z pohledu objektivního pozorovatele vzbudit pochybnosti o zachování potřebné nestrannosti. Proti ochraně osobnostní sféry soudkyně stálo právo stěžovatelky na zajištění důkazu k ochraně jejích procesních práv. Zachycení projevu osobnostní povahy může být legitimním důkazním prostředkem tehdy, představuje-li jedinou reálnou možnost, jak relevantní skutečnosti zachytit a následně prokázat. V souvislosti s uvedeným stěžovatelka poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2018, sp. zn. III. ÚS 4071/17, podle něhož pejorativní vyjádření na adresu obhájce stěžovatele opodstatňuje závěr, že přinejmenším z hlediska objektivního testu nelze předsedkyni senátu považovat za nestrannou. Podle stěžovatelky zaměřil městský soud svou pozornost na samotné pořízení audiovizuálního záznamu, aniž by se blíže zabýval okolnostmi, za nichž byl záznam pořizován a důvody, které k tomu stěžovatelku a jejího zmocněnce vedly. Uvedeným postupem mělo dojít k zásahu do základních práv stěžovatelky, která jsou jí garantována čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod. III.

4. Ústavní soud při své rozhodovací činnosti opakovaně odmítá jako nepřípustné ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí soudu, jestliže jím řízení nebylo ukončeno. Takto Ústavní soud přistupuje i k rozhodnutí, kterým je v průběhu soudního řízení - stejně jako v nyní posuzované věci - rozhodnuto o nevyloučení, resp. o nepodjatosti soudce (srov. např. usnesení ze dne 19. 9. 2022 sp. zn. III. ÚS 2236/22). Ústavní soud v těchto případech vychází z toho, že řízení ve věci doposud neskončilo a případné vadné posouzení námitky podjatosti mohou příslušné orgány napravit v průběhu řízení; teprve po skončení celého řízení může být Ústavní soud povolán ke kontrole jejich postupu. Vydáním rozhodnutí o nevyloučení soudce řízení ve věci samé nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici procesní prostředky, kterými je tvrzené pochybení napravitelné.

5. Tento právní názor potvrdilo plénum Ústavního soudu ve stanovisku ze dne 7. 2. 2023 sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23 (57/2023 Sb.), podle něhož ústavní stížnost směřující proti usnesení soudu, kterým bylo rozhodnuto, že soudce není vyloučen z projednání a rozhodnutí věci, o níž má rozhodovat nebo v níž má činit úkony podle rozvrhu práce, a kterým byl zamítnut opravný prostředek proti takovému usnesení, je nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

6. V odůvodnění stanoviska plénum mj. zdůraznilo, že pro posouzení nestrannosti (nepodjatosti) soudců právní řád předvídá na zákonné úrovni definované postupy, kterými lze podle subjektivních a objektivních kritérií posoudit, zda je možné jednotlivé úkony a rozhodnutí soudce v konkrétní věci hodnotit jako nestranné. Kromě těchto speciálních postupů lze pochybnost o nestrannosti soudce namítat společně s ostatními vadami i v řádných a mimořádných opravných prostředcích. Vydáním rozhodnutí ve věci nepodjatosti soudce soudní řízení nekončí a stěžovatelům jsou nadále k dispozici procesní prostředky ochrany. Teprve po vyčerpání těchto opravných prostředků, budou-li se i nadále domnívat, že tvrzený stav protiústavnosti napraven nebyl, se jim otevře cesta k podání věcně projednatelné ústavní stížnosti. Dle Ústavního soudu je tedy třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly vyčerpány všechny dostupné opravné prostředky [srov. usnesení ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 292/05 (U 23/38 SbNU 587)].

7. Stanoviskem pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23 je Ústavní soud vázán, a proto na ně v plném rozsahu odkazuje. Tato okolnost konkrétně znamená, že z důvodu principu subsidiarity je ústavní stížnost podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. Ústavní soud proto podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o jejím odmítnutí. Za daného stavu proto také nebyly splněny podmínky, aby Ústavní soud konal ústní jednání v rámci řízení o ústavní stížnosti stěžovatelů (srov. § 44 zákona o Ústavním soudu).

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. června 2026 Jiří Přibáň v. r. soudce zpravodaj