II.ÚS 1372/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatelky příspěvkové organizace X, zastoupené Mgr. Marií Plíškovou, advokátkou, sídlem Hraniční 2304/16, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 423/2026-269 ze dne 17. března 2026, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 261,305/2025-229 ze dne 5. listopadu 2025 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 21 C 111/2022-168 ze dne 7. ledna 2025, ve znění opravného usnesení č. j. 21 C 111/2022-180 ze dne 6. února 2025, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a E. G., jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Vedlejší účastnice byla dříve zaměstnána u stěžovatelky na pozici lékaře – psychiatra, a to na pracovišti v protialkoholní záchytné stanici X. Dne 24. října 2022 jí bylo doručeno ze strany stěžovatelky okamžité zrušení pracovního poměru. Podle stěžovatelky totiž vedlejší účastnice předala blíže neurčeným osobám bez souhlasu pacientky část zdravotnické dokumentace o ní vedené a zároveň těmto osobám sdělila informace o jejím pobytu na předmětném pracovišti.

2. Vedlejší účastnice se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 („obvodní soud“) domáhala určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru. Obvodní soud návrhu vedlejší účastnice nevyhověl, když žalobu napadeným rozsudkem zamítl (výrok I) a stanovil jí povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení v částce 50 850 Kč (výrok II).

3. Proti rozsudku obvodního soudu podala vedlejší účastnice odvolání k Městskému soudu v Praze („odvolací soud“). Odvolací soud napadeným rozsudkem změnil rozhodnutí obvodního soudu tak, že určil neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru vedlejší účastnici ze dne 24. října 2022 (výrok I) a dále stěžovatelce stanovil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 29 400 Kč (výrok II).

4. Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.

II. Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 10 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod („Listina“), čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

6. Podle stěžovatelky se soudy zaprvé nedostatečně vypořádaly se skutečností, že porušení povinnosti mlčenlivosti ve vztahu k pacientce má významný dopad do jejích osobnostních práv. Zároveň může představovat také faktický zásah do osobního, pracovního a rodinného života pacientky, pokud je povinnost mlčenlivosti porušena. Porušení článku 10 odst. 1 Listiny dovozuje stěžovatelka i ve vztahu k její osobě, a to tím, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu mělo dojít k bagatelizaci jejího práva chránit osobní údaje pacientů a svých zaměstnanců. Zároveň jí rozhodnutím odvolacího soudu mělo být upřeno právo na informační autonomii a dobrou pověst.

7. Zadruhé stěžovatelka namítá existenci tzv. opomenutých důkazů v řízení před obecnými soudy. Obecné soudy tak podle ní pominuly provést celou řadu důkazních návrhů, kterými mělo dojít k prokázání opodstatněnosti okamžitého zrušení pracovního poměru vedlejší účastnice.

8. Zatřetí stěžovatelka uvádí, že jí ze strany odvolacího soudu nebyl poskytnut prostor pro reakci na odlišný právní názor oproti soudu prvního stupně. Rozhodnutí odvolacího soudu tak bylo pro stěžovatelku překvapivé.

9. Začtvrté měl odvolací soud podle stěžovatelky pochybit, když hodnotil zásadní okolnosti pro snížení intenzity porušení pracovních povinností v rozporu se závěry provedeného dokazování. Stěžovatelka dále namítá, že ze strany odvolacího soudu došlo k tzv. deformaci důkazů, když ze skutkových závěrů obvodního soudu selektivně vybral pouze některé, aniž by uvedl, proč ostatní skutkové závěry soudu nejsou pro danou věc relevantní.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud shledal, že jsou splněné procesní podmínky k projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem předcházejících řízení; je zastoupená advokátkou (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu); vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Ve vztahu k rozsudku odvolacího soudu a usnesení Nejvyššího soudu je Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný.

11. Ústavní soud není příslušný k projednání ústavní stížnosti ve vztahu k rozsudku obvodního soudu, protože oba napadené výroky byly nahrazeny výrokem I a II rozsudku odvolacího soudu. Nelze proto rušit výrok, který již byl změnou odklizen.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

13. Podle stěžovatelky odvolací soud nesprávně posoudil intenzitu porušení zákonných povinností ze strany vedlejší účastnice. Při okamžitém zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem totiž zákonodárce v ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce předpokládá porušení zákonných povinností ze strany zaměstnance zvlášť hrubým způsobem. Odvolací soud v napadeném rozsudku uzavřel, že se o porušení povinností vyplývajících z právních předpisů sice jednalo, jednání vedlejší účastnice ale nedosahovalo takové intenzity, aby byly splněny předpoklady pro okamžité zrušení pracovního poměru.

14. Stěžovatelka se závěry odvolacího soudu nesouhlasí a po Ústavním soudu tak požaduje, aby jako další „superrevizní“ instance v systému obecné justice vlastním rozhodnutím nahradil rozhodování obecných soudů. Taková role ale Ústavnímu soudu nepřísluší. Jeho úkolem je přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a k zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti může dojít jen za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

15. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému doktrinálnímu chápání dotčených právních institutů (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. září 2007). Z napadeného rozsudku odvolacího soudu je patrné, že se takového nedostatku soud nedopustil. Naopak odvolací soud řádně a v souladu s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu vymezil jednotlivá kritéria, ke kterým by měl soud při zkoumání intenzity při porušení pracovních povinností přihlédnout (srov. bod 7 napadeného usnesení Nejvyššího soudu, bod 34 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Takto učiněný výklad dotčené právní normy následně aplikoval na případ stěžovatelky. Přestože porušením povinné mlčenlivosti zdravotnického pracovníka může dojít k zásahu do osobnostního práva pacienta, nelze tuto skutečnost bez dalšího považovat za naplnění předpokladu pro okamžité zrušení pracovního poměru. V postupu odvolacího soudu tak Ústavní soud neshledal žádné ústavněprávní pochybení.

16. Zadruhé Ústavní soud neshledal, že by důkazní návrhy stěžovatelky představovaly tzv. opomenuté důkazy. Za opomenutý důkaz se považuje situace, kdy účastník řízení navrhne provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh je bez přiléhavého odůvodnění zamítnut nebo zcela opomenut (viz např. nález sp. zn.

III. ÚS 569/03 ze dne

29. června 2004 či usnesení sp. zn.

I. ÚS 924/24 ze dne

31. července 2024).

17. Stěžovatelka namítá opomenutí celé řady důkazních návrhů. Ve vztahu k návrhům v podobě souboru listin týkajících se žádosti o součinnost Policií ČR a směrnice č. SM-MPP-01 o řízené dokumentaci a tvorbě vnitřních předpisů se o tzv. opomenuté důkazy jednat nemůže, když tyto návrhy byly obvodním soudem provedeny při soudním jednání dne 31. května 2023 (viz strana 4 protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 31. května 2023).

18. Je sice pravdou, že obvodní soud předmětné listiny v napadeném rozsudku výslovně nezmiňuje. Skutečnosti, které ale měly být z daných listin zjištěny, vyplývají z řady dalších provedených důkazů, jež soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí zohlednil (zejména ze směrnic č. SM-MPP-17 o nahlížení do zdravotnické dokumentace a pořizování výpisů, opisů a kopií ze dne 15. prosince 2015 a č. SM-MPP-12 o nakládání s osobními údaji ze dne 20. dubna 2015). V této souvislosti tak Ústavní soud připomíná, že zásada volného hodnocení důkazů sice neznamená, že by soud měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které opře své skutkové závěry a které opomene. Z odůvodnění soudního rozhodnutí musí proto vždy dostatečným způsobem vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry soudu. Každé rozhodnutí ale nemusí být odůvodněno natolik obsáhle, že by bylo třeba vyžadovat podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (viz nálezy sp. zn. I. ÚS 729/2000 ze dne 8. prosince 2005 a sp. zn. I. ÚS 116/05 ze dne 30. května 2006). Ústavní soud tak uzavírá, že se obvodní soud měl v odůvodnění napadeného rozsudku zhodnocením namítaných důkazů zabývat důkladněji, jeho postupem ale nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.

19. Ústavní soud neshledal za opodstatněnou ani další námitku opomenutého důkazu, týkající se neprovedení návrhu vedlejší účastnice na doplnění dokazování zdravotnickou dokumentací vedené o pacientce. Tato námitka postrádá ústavněprávní rozměr. Stěžovatelka v ústavní stížnosti totiž netvrdí, že by opomenutím tohoto důkazu došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny, nýbrž prostřednictvím této námitky pouze poukazuje na laxní přístup vedlejší účastnice k povinnosti mlčenlivosti zdravotnického pracovníka. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu je však úkolem obecných soudů, nikoli Ústavního soudu. Z těchto důvodů Ústavní soud námitce nevyhověl.

20. Zatřetí Ústavní soud nepovažuje rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé. Pro Ústavní soud je podstatné, že odvolací soud řádným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil, proč se odchýlil od závěrů obvodního soudu, a proto nelze přisvědčit námitce stěžovatelky, že se jedná o tzv. překvapivé rozhodnutí. Judikatura Ústavního soudu sice skutečně považuje vydání tzv. překvapivého rozhodnutí za porušení práva na spravedlivý proces (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3317/15 ze dne 19. dubna 2016), v nyní posuzované věci nicméně k takovému pochybení ze strany odvolacího soudu nedošlo. O tzv. překvapivé rozhodnutí se totiž ve smyslu citované judikatury jedná tehdy, pokud soud (zejména soud odvolací) zcela změní hlediska, na jejichž základě byla věc předtím posuzována, a nedá účastníku řízení možnost, aby se k takové změně náhledu vyjádřil. Typicky se jedná o situace, v nichž soud zcela změní právní kvalifikaci určitého jednání či stavu nebo aplikuje ustanovení, jehož aplikace předtím vůbec „nebyla ve hře“.

21. V posuzovaném případě odvolací soud nezměnil hlediska, na jejichž základě byla věc předtím posuzována (bod 16 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Na základě skutkového stavu, který byl zjištěn obvodním soudem, pouze odvolací soud dospěl k jinému právnímu závěru. Takový postup ale nelze považovat za překvapivý.

22. Začtvrté Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatelky o tzv. deformaci důkazů ze strany odvolacího soudu. V soudním řízení je zakázáno tzv. deformovat důkazy. Tím je nutné rozumět zákaz vyvozování takových skutkových zjištění, která z provedených důkazů při jejich racionálním a logickém zhodnocení vyplývat nemohou (srov. nález sp. zn. II. ÚS 3044/22 ze dne 2. května 2023). O takovou situaci se ale v posuzovaném případě nejedná.

23. V postupu obvodního soudu nelze shledat, že by soud z provedených důkazů vyvodil neracionální nebo nelogická skutková zjištění. Odvolací soud pak svůj závěr opřel o tato skutková zjištění (zejména body 28 a 40 napadeného rozsudku obvodního soudu). Ústavní soud může přistoupit ke kasačnímu zásahu mimo jiné, pokud v soudním rozhodování byla učiněná skutková zjištění v extrémním rozporu s provedenými důkazy, takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Extrémní rozpor je dán zejména tehdy, nemají-li skutková zjištění obecných soudů žádnou obsahovou spojitost s provedenými důkazy, nebo pokud hodnocení důkazů v napadeném rozhodnutí zcela absentuje (nález sp. zn. II. ÚS 2929/18 ze dne 6. března 2020, bod 26). Ústavní soud v posuzovaném případě žádný takový extrémní nesoulad neshledal.

24. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. června 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu