II.ÚS 1381/10
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla podána po uplynutí 60denní lhůty stanovené zákonem. Lhůta začala běžet dnem následujícím po doručení posledního procesního rozhodnutí, které bylo vydáno v roce 1993. Soud se nezabýval věcnou stránkou stížnosti, protože podání bylo zpožděné. Ústavní stížnost byla odmítnuta na základě § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 18. května 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. Č., bez právního zastoupení, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 6. 1992 č. j. 24 C 294/91-132 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 1992 č. j. 17 Co 312/92-199, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 10. 5. 2010 a doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 5. 2010 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4. Ústavní stížnost vykazovala obsahové a formální vady [stěžovatel nebyl právně zastoupen dle § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu,") a v podání rovněž absentovala ústavněprávní argumentace stran porušení ústavně garantovaných základních práv či svobod stěžovatele, včetně jejich označení], Ústavní soud však vzhledem k níže uvedenému nevyzýval stěžovatele k jejich odstranění. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda podání splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Jednou z důležitých zákonných náležitostí návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti je dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti v délce 60 dnů, která dle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu počíná dnem následujícím dnu doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ze shora uvedeného, z dřívější ústavní stížnosti stěžovatele sp. zn. III. ÚS 238/96 a z doložky právní moci vyznačené na rozsudku obvodního soudu je zřejmé, že lhůta pro podání ústavní stížnosti počala v souladu s ust. § 145 odst. 1 zákona o Ústavním soudu běžet dnem 1. 7. 1993 a je též evidentní, že uplynula marně, když ústavní stížnost byla podána až v květnu roku 2010. Zmeškání této lhůty přitom podle konstantní judikatury Ústavního soudu nelze prominout. Aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl, jako návrh podaný po lhůtě stanovené k jeho podání zákonem (§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu).
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. května 2010 Eliška Wagnerová soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.