II.ÚS 1383/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj) a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky ESHG s.r.o., sídlem Malé náměstí 125/16, Hradec Králové, zastoupené Mgr. Marianem Pavlovem, advokátem, sídlem Malé náměstí 125/16, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2026 č. j. 6 As 28/2026-113, spojené s návrhem na zrušení Čl. XXXI zákona č. 152/2023 Sb., kterým se mění zákon č. 283/2021 Sb., stavební zákon, ve znění zákona č. 195/2022 Sb., a některé další související zákony, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a 1) Děti Země - Klub za udržitelnou dopravu, sídlem Körnerova 219/2, Brno, 2) Ministerstvo průmyslu a obchodu, sídlem Na Františku 1039/32, Praha 1, 3) Elektrárna Dukovany II, a. s., sídlem Duhová 1444/2, Praha 4, 4) OIŽP - Občanská iniciativa pro ochranu životního prostředí, z.s., sídlem Kubatova 1240/6, České Budějovice, 5) Calla - Sdružení pro záchranu prostředí, z.s., sídlem Fráni Šrámky 1168/35, České Budějovice, 6) Umweltschutzorganisation GLOBAL 2000, sídlem Neustiftgasse 36, Vídeň, Republika Rakousko a 7) EUROSOLAR.CZ, z.s., sídlem U Půjčovny 1353/8, Praha 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení

1. Ústavní soud se v nyní posuzovaném případě zabýval ústavním přezkumem rozhodnutí týkajících se umístění souboru 11 staveb tvořících záměr Nový jaderný zdroj v lokalitě Dukovany.

2. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Současně navrhuje i zrušení Čl. XXXI zákona č. 152/2023 Sb., kterým se mění zákon č. 283/2021 Sb., stavební zákon, ve znění zákona č. 195/2022 Sb., a některé další související zákony ("zákon č. 152/2023 Sb.").

3. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že Ministerstvo průmyslu a obchodu ("ministerstvo") společným územním rozhodnutím ze dne 30. 10. 2023 č. j. MPO 76834/23/422-SÚ na základě žádosti třetí vedlejší účastnice řízení umístil soubor 11 staveb tvořících záměr Nový jaderný zdroj v lokalitě Dukovany, stanovil ochranná pásma a povolil kácení dřevin ve vztahu k některým stavbám. Rozklady proti tomuto rozhodnutí ministr průmysl a obchodu zamítl rozhodnutím ze dne 27. 2. 2025 č. j. MPO 23262/2025.

4. Žaloby stěžovatelky a prvního vedlejšího účastníka řízení směřující proti tomuto rozhodnutí Městský soud v Praze ("městský soud") rozsudkem ze dne 9. 12. 2025 č. j. 9 A 34/2025-432 zamítl. Městský soud (ve vztahu k argumentaci předložené stěžovatelkou) předně nepřisvědčil námitce nedostatku věcné příslušnosti ministerstva. V této souvislosti odmítl její názor, že je napadené zákonné ustanovení antisystémové a protiústavní [pozn. Ústavního soudu: přechodné ustanovení Čl. XXXI zákona č. 152/2023 Sb. stanoví, že řízení a jiné postupy zahájené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dokončí stavební úřad, který se stal příslušným k vedení řízení nebo provedení postupu v dané věci podle tohoto zákona; v tomto případě řízení zahájené u obecného stavebního úřadu dokončilo ministerstvo, a to s odkazem na § 16 odst. 4 stavebního zákona z roku 2006, který byl do tohoto zákona vložen právě novelou č. 152/2023 Sb. (srov. Čl. XXX, bod 2) a který stanoví, že působnost stavebního úřadu u staveb v areálu jaderného zařízení a staveb s těmito stavbami souvisejících vykonává Ministerstvo průmyslu a obchodu]. Městský soud se neztotožnil ani s namítanou podjatostí ministra průmyslu a obchodu a jemu podřízených osob.

5. Ke kasačním stížnostem stěžovatelky a prvního vedlejšího účastníka řízení ve věci rozhodoval Nejvyšší správní soud, který je napadeným rozsudkem zamítl. Ve vztahu k námitkám uplatněným stěžovatelkou potvrdil závěry městského soudu, který nepochybil, aplikoval-li na nyní posuzovaný případ § 16 odst. 4 stavebního zákona z roku 2006 dle jednoznačného znění přechodného ustanovení obsaženého v Čl. XXXI novely č. 152/2023 Sb. Nejvyšší správní soud konstatoval, že toto přechodné ustanovení je formulováno obecně, a tedy splňuje požadavek na obecnost právní normy.

6. Přisvědčil rovněž závěrům městského soudu, že případné důvody podjatosti by u ministra průmyslu a obchodu, který ve věci rozhodoval v rozkladovém řízení, nemohly vést k jeho vyloučení ve správním řízení, a to s ohledem na výslovné znění § 14 odst. 7 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád ("správní řád"). Právo účastníků na spravedlivý proces, včetně jeho složky nestrannosti, je totiž v případě rozhodujícího vedoucího ústředního správního úřadu (zde ministra) pod ochranou moci soudní. Městský soud proto nepochybil, nezrušil-li žalobou napadené rozhodnutí pro tvrzenou podjatost ministra, aniž současně z důvodu podjatosti shledal nezákonnost jeho obsahu.

7. Ve vztahu k námitce podjatosti dalších oprávněných úředních osob (pracovníků ministerstva odlišných od ministra), které se bezprostředně podílely na vydání správních rozhodnutí, Nejvyšší správní soud zdůraznil, že nepostačuje pouze v obecné rovině namítat riziko systémové podjatosti a dokládat zájem vedení ministerstva na výstavbě nových jaderných zdrojů, jak učinila stěžovatelka. K podjatosti těchto osob by s ohledem na § 14 odst. 1 správního řádu muselo být prokázáno buď důvodné podezření na jejich poměr k rozhodované věci, k účastníkům řízení či jejich zástupcům a z toho plynoucí zájem na výsledku řízení, anebo by jejich zájem na výsledku řízení, a tedy i jejich podjatost, mohla být s ohledem na jejich ekonomickou závislost na ministerstvu shledána v případě konkrétního ovlivňování ze strany vedení ministerstva. Takové skutečnosti ovšem nebyly v řízení prokázány.

II. Argumentace stěžovatelky

8. Stěžovatelka s tímto rozhodnutím nesouhlasí a navrhuje jeho zrušení. Opakuje, že Čl. XXXI zákona č. 152/2023 Sb. je protiústavní, neboť ačkoliv je formulován obecně, materiálně se jedná o individualizovanou normu směřující k ovlivnění jediného konkrétního případu. Má za to, že ústavní konformita právní normy nemůže vyplývat pouze z její formální podoby, ale musí zohlednit i její skutečný dopad a okolnosti její aplikace (odkazuje přitom mj. na nález ze dne 4. 12. 2024 sp. zn. Pl. ÚS 41/23, bod 10). Upozorňuje, že dle informace poskytnuté ministerstvem došlo k převzetí řízení podle rozporované právní úpravy právě jen v případě záměru Nový jaderný zdroj v lokalitě Dukovany. V důsledku přijetí a aplikace této právní úpravy byla věc odňata zákonnému orgánu veřejné moci, čímž došlo k protiústavnímu zásahu. Stěžovatelka zpochybňuje nestrannost rozhodovacího procesu vycházejícího z institucionálního rámce, v němž o věci rozhodoval orgán, který je součástí exekutivy odpovědné za prosazování daného záměru a který je s tímto záměrem zároveň propojen jako organizační složka faktického investora. Závěrem vyjadřuje pochybnosti rovněž o nepodjatosti ministra průmyslu a obchodu i dalších osob zúčastněných na rozhodování.

III. Splnění podmínek řízení

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Stěžovatelka je zastoupena advokátem. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky ochrany svých práv.

IV. Věcné posouzení

10. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

11. K otázce zpochybňované obecnosti přechodného ustanovení (Čl. XXXI zákona č. 152/2023 Sb.) Ústavní soud ve shodě s Nejvyšším správním soudem předně zdůrazňuje, že toto ustanovení je formulováno obecně. Závěr Nejvyššího správního soudu (bod 53), že přechodné ustanovení splňuje požadavek na obecnost právní normy, neboť dopadalo na všechna případná řízení vedená obecnými stavebními úřady ohledně staveb ve všech areálech jaderných zařízení v České republice, jakož i staveb s těmito stavbami souvisejících, a to po celou dobu účinnosti této právní úpravy, je tedy zcela případný. Zákonná úprava tedy zavádí obecný režim, jenž se uplatňuje, resp. uplatnil v případě staveb klíčové infrastruktury celostátního významu (jaderná zařízení). Nelze rovněž přehlédnout, že Ústavní soud v minulosti přistoupil ke zrušení právní úpravy z důvodu nedostatku její obecnosti jen v případech, v nichž zákonodárce výslovně reguloval toliko jedinečný konkrétní příklad, což v případě stěžovatelkou rozporovaného zákonného ustanovení není dáno [srov. nález ze dne 28. 6. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 24/04 (Jezy na Labi), nález ze dne 17. 3. 2009 sp. zn. Pl. ÚS 24/08 (Vzletová a přistávací dráha letiště Praha Ruzyně), nebo nález ze dne 10. 9. 2009 sp. zn. Pl. ÚS 27/09 (Melčák)]. V nálezu ze dne 22. 3. 2022 sp. zn. Pl. ÚS 39/18 (bod 152) navíc Ústavní soud zdůraznil, že předpokladem obecnosti je nepochybně i celospolečenský význam předmětu regulace, který lze vysledovat v účelu rozporované právní úpravy, tj. v zefektivnění povolovacího řízení u specifických staveb - areálů jaderných zařízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu, bod 55). Nic v judikatuře Ústavního soudu naopak nenaznačuje, že je při hodnocení ústavnosti zákona (s ohledem na jeho obecnost) nutné brát v potaz i navazující aplikační rozměr. Dovolává-li se přitom stěžovatelka nálezu Pl. ÚS 41/23, odkazuje pouze na tu jeho část (bod 10), v níž je rekapitulována argumentace navrhovatelky uvádějící, že předkladatel zákona populárně označovaného jako lex Babiš II nikdy nezastíral, že je tento zákon zaměřen na jedinou osobu v České republice, a to na předsedu (tehdy) opozičního hnutí ANO 2011, Andreje Babiše. Ústavní soud se touto námitkou v daném řízení nezabýval, neboť napadený zákon zrušil z procesních důvodů (legislativní přílepek). V předchozím případě (lex Babiš I) ovšem Ústavní soud obdobnou námitku výslovně odmítl (srov. nález ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 4/17, body 97-98). Ústavní soud se proto ztotožňuje s hodnocením Nejvyššího správního soudu, že v nyní posuzovaném případě bylo z hlediska naplnění požadavku obecnosti právní normy podstatné, jak byla tato norma formulována, přičemž soudy nebyly povinny zkoumat, na jakou množinu případů se přechodné ustanovení a § 16 odst. 4 stavebního zákona z roku 2006 vztahovaly či aplikovaly.

12. Protiústavnost nelze spatřovat ani v posouzení namítané podjatosti ministra a dalších oprávněných úředních osob podílejících se na rozhodnutí ministerstva. Dospěly-li správní soudy k závěru, že u ministra, který ve věci rozhodoval v rozkladovém řízení, by ani případné důvody podjatosti nemohly vést k jeho vyloučení ve správním řízení, a to s ohledem na výslovné znění § 14 odst. 7 správního řádu, je toto východisko souladné se závěry plynoucími z usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 30/09 a - jak zmínil již Nejvyšší správní soud (bod 61) - rovněž se stanovisky prezentovanými v referenční komentářové literatuře. Ústavní soud neshledal žádný rozumný důvod, proč by se od těchto závěrů v nyní posuzované věci odchýlil.

13. Nikoliv překvapivé jsou rovněž konkluze týkající se podjatosti dalších oprávněných úředních osob podílejících se na rozhodnutí ministerstva, u nichž správní soudy vycházely z názoru formulovaného v předchozí judikatuře, že aplikace konceptu systémového rizika podjatosti nemá v prostředí ústředních správních úřadů uplatnění. Tato východiska přitom nepřímo aproboval rovněž Ústavní soud. Ústavní stížnost směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2018 č. j. 4 As 302/2018-55 (bod 67 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu) Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. 8. 2019 sp. zn. IV.ÚS 939/19 pro zjevnou neopodstatněnost. Stejně rozhodl i v případě ústavní stížnosti směřující proti rozsudku ze dne 23. 7. 2024 č. j. 3 Afs 304/2022 (bod 68 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu; srov. usnesení ze dne 30. 1. 2025 sp. zn. III. ÚS 2647/24). V souladu s touto prejudikaturou tudíž správní soudy uzavřely, že námitka podjatosti by mohla být úspěšná pouze tehdy, existovaly-li by důvody uváděné výše (srov. bod 7 tohoto usnesení). V nyní posuzovaném případě tento předpoklad nebyl naplněn, neboť "žádný z důkazů nebyl navrhován k tomu, aby prokázal buď důvodné podezření poměru oprávněných úředních osob k rozhodované věci, účastníkům řízení nebo jejich zástupcům, anebo za účelem prokázání konkrétního pozitivního či negativního ovlivňování oprávněných úředních osob ze strany vedení ministerstva" (srov. bod 74 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Na závěrech správních soudů, že další oprávněné osoby podílející se na rozhodnutí ministerstva nejsou podjaté, proto Ústavní soud nespatřuje nic, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah.

14. Lze shrnout, že stížnostní argumentace je spíše pokračující polemikou s právními závěry správních soudů, které však nelze označit za excesivní či vybočující z ustálených metod interpretace a aplikace práva. K těmto námitkám se správní soudy vyjádřily v průběhu předchozího řízení, vzhledem k jejich repetitivní povaze nadto opakovaně, a to způsobem, který nevzbuzuje ústavněprávní pochybnosti. Ústavní soud proto již jen doplňuje, že čl. 36 odst. 1 Listiny nezaručuje jednotlivci právo na úspěch ve věci či na výrok soudu podle vlastních představ; zaručuje mu nestranné a nezávislé posouzení věci, rovné postavení vůči ostatním účastníkům řízení, možnost jednat před soudem a vyjádřit se k věci. Těmto požadavkům soudy ve stěžovatelčině věci dostály.

15. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadené rozhodnutí porušilo základní práva stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení výše uvedeného zákonného ustanovení Ústavní soud odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť jak vyplývá z § 74 zákona o Ústavním soudu, návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu a sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. června 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu