II.ÚS 1386/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelů T. H. a Y. Y., oba zastoupeni JUDr. Věrou Škvorovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Na Švihance 1549/8, Praha 2, proti vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze č. j. 3 KZN 841/2026-13 ze dne 26. března 2026 a vyrozumění Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 č. j. 1 ZN 284/2025-15 ze dne 30. ledna 2026, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, jako účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah napadených vyrozumění

1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označených vyrozumění. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jejich základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina").

2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů vyplývá, že stěžovatelé podali dne 24. května 2025 trestní oznámení směřující proti M. D., pro podezření ze spáchání trestného činu pomluvy podle § 184 trestního zákoníku. M. D. je arcibiskupem pražským Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku a statutárním zástupcem Pražské pravoslavné eparchie ("Eparchie"), jejímiž zaměstnanci byli dříve stěžovatelé. Trestní oznámení bylo šetřeno policejním orgánem Policie ČR, Obvodním ředitelstvím Policie ČR, Obvodním ředitelstvím Prahy IV, Místním oddělením Vršovice ("policejní orgán"). Policejní orgán stěžovatele dne 6. listopadu 2025 vyrozuměl o uložení věci ad acta (vyrozumění č. j. KRPA-232780-20/ČJ-2025-001419-JUP). Tento postup policejní orgán odůvodnil tím, že se v posuzované věci nejednalo o podezření z trestného činu. Policejní orgán se zabýval i možným spácháním trestného činu maření spravedlnosti podle § 347a trestního zákoníku v souvislosti s předložením padělaných listinných důkazních prostředků v rámci civilního soudního řízení a dospěl k závěru, že se ani v této věci nejednalo o spáchání trestného činu.

3. Stěžovatelé dne 26. listopadu 2025 podali podnět k přezkumu postupu policejního orgánu k Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 10 ("obvodní státní zastupitelství"). Státní zástupkyně obvodního státního zastupitelství částečně přisvědčila námitkám stěžovatelů, a to v rozsahu námitek vztahujících se k trestnému činu pomluvy podle § 184 trestního zákoníku a věc vrátila policejnímu orgánu k doplnění šetření. V rozsahu námitek k trestnému činu maření spravedlnosti podle § 347a trestního zákoníku neshledala státní zástupkyně obvodního státního zastupitelství námitky za opodstatněné. Podle ní totiž předkládané důkazní prostředky neměly podstatný význam pro rozhodnutí soudu.

4. Stěžovatelé se závěry (ve vztahu k trestnému činu maření spravedlnosti podle § 347a trestního zákoníku) státní zástupkyně obvodního státního zastupitelství nesouhlasili, a proto dne 19. února 2026 podali k Městskému státnímu zastupitelství v Praze ("městské státní zastupitelství") podnět k výkonu dohledu.

5. V napadeném vyrozumění městského státního zastupitelství se státní zástupkyně ztotožnila s argumentací státní zástupkyně obvodního státního zastupitelství, že předložené listiny neměly podstatný význam pro rozhodnutí soudu, neboť neměly prokazovat skutečnosti, které byly relevantní z hlediska meritu věci. Státní zástupkyně městského státního zastupitelství proto podnět k výkonu dohledu jako nedůvodný odložila. Nad rámec její argumentace uvedla, že postup Eparchie nebyl zcela v pořádku, a že odložení podnětu stěžovatelů neznamená, že by dotčená státní zastupitelství jednání Eparchie aprobovala nebo jinak omlouvala.

II. Argumentace stěžovatelů

6. Stěžovatelé považují závěry orgánů činných v trestním řízení za zcela neudržitelné, neboť fakticky podle stěžovatelů aprobují vědomé užívání zfalšovaných důkazních prostředků v soudním řízení, ačkoliv jde o stav, který by v právním státě neměl požívat žádné právní ochrany. Stěžovatelé zejména namítají nesprávnost právního závěru dotčených státních zastupitelství v otázce významu falešných listin pro rozhodnutí soudu. Podle stěžovatelů je trestný čin maření spravedlnosti podle § 347a trestního zákoníku trestným činem ohrožovacím a k jeho dokonání proto dochází již samotným předložením padělaného nebo pozměněného důkazního prostředku v úmyslu, aby byl použit jako pravý. Podle stěžovatelů tak výklad v napadených vyrozuměních znamená, že trestnost činu není odvislá od jednání pachatele, ale od procesní bdělosti soudu, eventuálně protistrany. S tímto závěrem stěžovatelé nesouhlasí a v napadených vyrozuměních shledávají prvky libovůle a extrémního rozporu s principy právního státu.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená vyrozumění. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Ve vztahu k nyní posuzované věci Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci Ústavním soudem a související zásadu zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zmíněné zásady se specificky projevují též při posuzování ústavních stížností brojících proti rozhodnutím a zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného řízení trestního. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení v trestním procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze takové excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Přípravné řízení trestní prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tak v přípravném řízení třeba považovat za zásadně nepřípustnou a možnost jejího uplatnění vykládat velmi restriktivně. Kasační intervence je namístě pouze ve výjimečných případech, kdy s rozhodnutím napadeným ústavní stížností je spojen nepřijatelný zásah do základních práv a svobod stěžovatele. Trestní řízení je vztahem mezi pachatelem a státem, což také znamená, že ústavně není zaručeno právo třetí osoby (např. oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla trestně stíhána a případně i odsouzena (nález sp. zn. I. ÚS 1958/23 ze dne 10. dubna 2024, bod 22).

10. Současně však nelze pominout, že je pozitivní povinností státu zajistit ochranu základních práv, a to i prostřednictvím efektivního trestního řízení. Požadavek účinného vyšetřování je však "pouze" procesní povinností tzv. náležité péče, nikoliv povinností ve vztahu k jeho výsledku. Účinné vyšetřování tak nezaručuje žádný konkrétní výsledek, nýbrž pouze řádnost postupu daného orgánu (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1349/19 ze dne 5. listopadu 2019).

11. Ústavní soud ve vztahu k právu na účinné vyšetřování dále judikoval, že na postup orgánů činných v trestním řízení je potřeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného. Takto Ústavní soud nejbedlivěji chrání právo stěžovatelů na život zaručené čl. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (viz nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. března 2015), případně právo na zachování osobní svobody a lidské důstojnosti, zejména jde-li o nejrůznější typy závažného jednání blížícího se užití jiného k otroctví, nevolnictví, nuceným pracím nebo jiným formám vykořisťování (nález sp. zn. II. ÚS 3436/14 ze dne 19. ledna 2016). Proto také Ústavní soud ve své rozhodovací praxi přistoupil k derogaci rozhodnutí z důvodu porušení práva na účinné vyšetřování pouze výjimečně (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 1565/14 a sp. zn. I. ÚS 1958/23).

12. V nyní posuzované věci se přitom nejedná o trestný čin zasahující svojí podstatou právě zmíněná základní práva, nýbrž o trestný čin maření spravedlnosti, který je řazen mezi trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných.

13. V souladu s výše uvedenými východisky tak Ústavní soud neshledal, že by byl namístě jeho zásah. Z vyrozumění městského státního zastupitelství plyne, že se věcí řádně a podrobně zabývalo. Městské státní zastupitelství v napadeném vyrozumění srozumitelně vysvětlilo, z jakých důvodů dospělo k závěru, že čestné prohlášení M. T. ze dne 20. července 2022 nemohlo být padělanou nebo pozměněnou listinou (strana 5 napadeného vyrozumění městského státního zastupitelství). Ve vztahu k listinám připisovaným N. G. státní zástupkyně uvedla, že tyto listiny nemohly mít podstatný význam pro rozhodnutí soudu, když v řízení nebyla vůbec zkoumána otázka důvodnosti okamžitého zrušení pracovního poměru. Její závěr z ústavněprávního hlediska obstojí. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je totiž pod pojem okolnosti podstatného významu nutné podřadit každou okolnost, která je způsobilá sama či ve spojení s dalšími zjištěnými okolnostmi přivodit jiné rozhodnutí ve smyslu jeho výroku (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1157/2022 ze dne 28. února 2023). S ohledem na princip církevní autonomie nebyla v posuzovaném případě dána pravomoc civilního soudu přezkoumat důvodnost zrušení pracovního poměru, dotčené listiny tak nemohly mít ani podstatný význam pro jeho rozhodnutí.

14. Kvůli absenci pravomoci civilního soudu přezkoumat důvodnost zrušení pracovního poměru proto nemohlo být zasaženo právo stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Argument stěžovatelů, že vědomé užívání falzifikátů by v právním státě nemělo požívat právní ochrany, je sice ve své podstatě oprávněný, když jeho smyslem je chránit především veřejný zájem, k takovému účelu ale institut ústavní stížnosti bez naplnění předpokladů podle § 72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu neslouží.

15. Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. června 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu