II.ÚS 1395/07
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, protože stěžovatel nebyl účastníkem původního trestního řízení. Soud uvedl, že podání ústavní stížnosti je možné pouze osobou, která byla účastníkem rozhodnutí nebo zásahu orgánu veřejné moci. Stěžovatel, který podal trestní oznámení, nemá podle ústavního práva právo na trestní stíhání jiné osoby. Ústavní soud se proto rozhodl, že návrh je zjevně neopodstatněný a nesplňuje podmínky pro projednání.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti JUDr. Z. A., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem Praha 1, Bolzanova 1, proti vyrozumění Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ve věci sp. zn. ZN 164/2007, takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel se svým návrhem domáhá vydání nálezu, že postupem Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 tak, jak ve vyrozumění (v záhlaví uvedeném) uvedeno, bylo porušeno jeho právo garantované čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dne 11. 3. 2007 podal stěžovatel trestní oznámení na Ing. J. P., předsedu ČSSD, v němž uvedl, že jsou při uplatňování jeho majetkových práv porušovány závazky České republiky z Trestněprávní úmluvy o korupci publikované pod č. 70/2002 Sb.mez.smluv (dále jen Trestněprávní úmluva), konkrétně čl. 2 a čl. 3 a dále i závazky ze Směrnice č. 2000/35/ES. Stěžovatel se přitom explicitně - jakožto advokát působící ve dvou členských státech EU - dovolává trestněprávní ochrany svých majetkových práv dle komunitárního práva. Dne 30. 3. 2007 bylo stěžovateli doručeno vyrozumění Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, ve kterém se uvádí, že v předmětné věci nebyly dány důvody k postupu dle § 158 odst. 1 a 3 trestního řádu. Dle stěžovatele Česká republika nesplnila svůj závazek přijmout legislativní a jiná opatření k tomu, aby články 2 a 3 Trestněprávní úmluvy vymezené trestné činy byly zahrnuty do tuzemské trestněprávní úpravy, neboť § 162a odst. 1 trestního zákona dosud vymezuje úplatek nikoli jako nepatřičnou, ale jako neoprávněnou výhodu. Od vstupu Trestněprávní úmluvy v platnost v České republice se nevyskytl jediný případ trestního stíhání veřejného činitele za trestný čin korupce podle vymezení čl. 2 a čl. 3 Trestněprávní úmluvy. Stěžovatel vytýká orgánům činným v trestním řízení, že nepostupovaly přímo podle Trestněprávní úmluvy, přestože byly povinny tak činit. Obvodní státní zastupitelství postupovalo podle stěžovatele v rozporu s Trestněprávní úmluvou, neboť se žádným v oznámení uváděným skutkem vážně nezabývalo. Postupem obvodního státního zastupitelství byla dle stěžovatele ČSSD, respektive jejímu předsedovi poskytnuta nepatřičná výhoda. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda podání splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Ústavní soud se proto v dané věci nejprve zaměřil na posouzení otázky, zda je návrh podán oprávněnou osobou, přičemž dospěl k závěru, že nikoli. K ústavní stížnosti proti rozhodnutí nebo jinému zásahu orgánu veřejné moci je podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu aktivně legitimována osoba, jež byla účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, nebo ve kterém mělo k jinému zásahu orgánu veřejné moci dojít. Ustavní soud totiž není superrevizní instancí a nemá proto neomezené právo přezkumu předchozích řízení (Filip. J., Hollander. P., Šimíček. V.: Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. BECK 2001. str. 291. bod 1). Stěžovatelem nemůže být osoba, která účastníkem řízení před orgánem veřejné moci nebyla, a to ani v tom případě, že se sama za účastníka považuje. V souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu je tedy nezbytnou podmínkou, aby takováto osoba byla účastníkem původního řízení, jako účastník rovněž vystupovala a jako s účastníkem s ní bylo jednáno (srov. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 137/96, In: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, Svazek č. 6, str. 593 a násl.), nebo ve výjimečném případě, aby se výsledky řízení v materiálním smyslu mohly přímo dotknout jejích základních práv (viz usnesení ze dne 16. 3. 1995 ve věci sp. zn. III. ÚS 46/95). V projednávané věci brojí stěžovatel proti skutečnosti, že orgány činné v trestním řízení nezahájily na základě jeho trestního oznámení na Ing. J. P. úkony ve smyslu § 158 odst. 3 trestního řádu. Obecně je třeba připomenout, že trestní stíhání pachatele trestného činu je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu žádné základní právo stěžovatele v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá (srov. usnesení ve věci sp. zn. II. ÚS 361/96, In: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, Svazek č. 7, str. 343 a násl.). Neexistuje totiž žádné ústavně zaručené subjektivní právo fyzické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, a to ani osoby, která trestní oznámení podala (srov. usnesení ve věci sp. zn. I.ÚS 84/99, In: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, Svazek č. 14, str. 291 a násl.). Ústavní soud proto shledal, že v projednávané věci není dán důvod odchýlit se od ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. usnesení ze dne 11. 12. 2002 ve věci sp. zn. I. ÚS 533/02 nebo usnesení ze dne 5. 9. 2007 ve věci sp. zn. II. ÚS 2126/07) a že se tak jedná o návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou. Z toho důvodu se Ústavní soud nemohl projednávaným podáním věcně zabývat. Ústavní soud proto stěžovatelovo podání jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným ve smyslu § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání odmítl.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. května 2008 Dagmar Lastovecká soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (4)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.